ECLI:CZ:US:2005:2.US.437.04
sp. zn. II. ÚS 437/04
Usnesení
II.ÚS 437/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené Mgr. I. Ch., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 2004, č. j. 22 Cdo 215/2004-179, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2003, č. j. 21 Co 131/2003-154, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. ledna 2003, č. j. 32 C 152/98-130, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, a J. D., zastoupeného JUDr. M. J., ako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. ledna 2003, č. j. 32 C 152/98-130, byla zamítnuta žaloba žalobkyně (stěžovatelky) na vydání věci (modelu železniční parní lokomotivy) a byla jí stanovena povinnost k náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně se stala po smrti svých rodičů vlastnicí předmětného modelu. Její majetek posléze v sedmdesátých letech minulého století propadl státu v důsledku opuštění republiky, ale následně bylo její vlastnictví obnoveno rehabilitací dle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobkyně k předmětnému modelu zaniklo v důsledku vydržení. Žalovaný (vedlejší účastník) nabyl předmětný model na základě inzerátu od B. V. ml. v první polovině února 1992. Od tohoto data měl žalovaný model v nepřetržité držbě a byl v dobré víře ohledně jeho vlastnictví. V době, kdy byla žalovanému doručena výzva žalobkyně na vydání věci (duben 1995), měl předmětnou věc v držení po dobu delší než 3 roky a nabyl tak vlastnické právo vydržením. To by však stejně nebylo rozhodující, neboť do doby oprávněné držby by bylo možno započíst dobu oprávněné držby jeho právními předchůdci. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou žalobkyně, že výkon práva žalovaného je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 občanského zákona, protože její původní vlastnické právo je právem silnějším, než vlastnické právo žalovaného nabyté v důsledku vydržení. Soud uzavřel, že použití korektivu "dobrých mravů" při výkonu práva za účelem dosažení spravedlnosti, nesmí vést k oslabení principu jistoty v občanskoprávním styku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2003, č. j. 21 Co 131/2003-154, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně všechny důkazy, provedené v řízení, řádným způsobem zhodnotil a zjištěný skutkový stav zcela odpovídá obsahu těchto důkazů. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému modelu vydržením podle ustanovení §134 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Vlastnictví B.V. ml. přitom nevyvrací ani skutečnost, že dědičkou v rámci dohody o vypořádání dědictví se stala sestra B. V. ml. Ve své svědecké výpovědi totiž uvedl, že si sourozenci zařízení bytu rozdělili podle toho, kdo měl o co zájem, přičemž jemu připadl model lokomotivy, protože o něj neměl nikdo zájem. Rovněž závěr soudu prvního stupně a případné aplikaci ustanovení §3 obč. zák. odpovídá konstantní judikatuře, neboť na straně žalovaného nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly odepření výkonu jeho vlastnického práva nabytého vydržením.
Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR, ze dne 28. dubna 2004, č. j. 22 Cdo 215/2004-179, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Konstatoval, že právní závěr o vydržení vlastnického práva žalovaného nebyl učiněn v rozporu se zákonem nebo judikaturou dovolacího soudu. Skutečnost, že převodce nebyl vlastníkem, nemá vliv na dobrou víru nabyvatele.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení principů řádného a spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a z čl. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelka výslovně uvedla, že ústavní stížnost není postavena na námitkách proti aplikaci hmotného práva obecnými soudy, nýbrž proti procesnímu postupu těchto soudů. Pochybení obecných soudů spatřovala stěžovatelka především v tom, že jejich právní závěry jsou v rozporu nejen s provedenými důkazy, ale i s jinými konstatováními a tvrzeními, obsaženými v jejich rozhodnutích. Konkrétně namítala, že pokud soud prvního stupně z obsahu listin konstatoval, že dědictví po A. V. nabyla její dcera E. Č. (sestra B. V. ml.), nemůže tento soud dále uvádět, že předmětnou věc získal B. V. ml. (jako převodce). Tyto rozpory jsou zásadní pro vyřešení následné otázky vydržení a dle názoru stěžovatelky je nepřijatelné, aby soud konstatoval určitou skutečnost a vyvodil z této skutečnosti zcela odlišný právní závěr, když rozpory nikterak nezdůvodnil. Odvolací soud posléze postavil převzetí předmětné věci B. V. ml. na jeho jednostranném právním úkonu (B. V. ml. ve svědecké výpovědi uvedl, že si sourozenci zařízení bytu po rodičích rozdělili podle toho, jak měl kdo o co zájem, a on si vzal model lokomotivy). Soudy obou stupňů se nevypořádaly s rozpory v tvrzení svědka B. V. ml. a skutečnostmi, vyplývajícími z dědického řízení po A. V., a oba jednostranně zaujaly právní názor, který nelze odůvodnit provedeným dokazováním. Tím soudy porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, když jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces a které vylučují libovůli při rozhodování, je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění přitom musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil práva stěžovatelky. Stěžovatelka ostatně Nejvyššímu soudu nic nevytýká a zrušení jeho usnesení se domáhá jen proto, že jeho další existence by neměla jakékoli smysluplné opodstatnění.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a konstatoval, že rozhodl postupem, který byl zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, neporušil žádné z ústavních práv stěžovatelky a rozhodnutí bylo v souladu s platným hmotným právem.
Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Z odůvodnění napadených rozsudků je jasně patrné, z jakých důkazů vyplynula skutková zjištění. Poukázal zejména na závěry Nejvyššího soudu, podle nichž skutečnost, že převodce nebyl vlastníkem věci, nemá vliv na dobrou víru nabyvatele.
Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, a stěžovatelka na to v ústavní stížnosti správně poukazuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka namítala, že existuje rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními z nich vyplývajícími a právními závěry obecných soudů, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že okolnost, že se obecné soudy nevypořádaly s ustanovením §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, neměla právě s ohledem na výše uvedené (pouze extrémní rozpor s principy spravedlnosti zakládá oprávnění Ústavního soudu k přezkumu jednoduchého práva) vliv na napadená rozhodnutí.
Pro posouzení skutečnosti, zda došlo k porušení práva na spravedlivý proces namítanému stěžovatelkou, si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 152/98. Stěžovatelka namítala, že "právní závěr" soudu prvního stupně, že předmětný model lokomotivy byl "také zahrnut do dědického řízení po B. V. st. (jak vyplývá z dědického spisu), v němž ho získala jeho manželka A. V., a po její smrti B. V. ml., který jej prodal žalovanému v dobré víře, že je jejím vlastníkem", je v rozporu s provedenými důkazy, ale i jinými konstatováními a tvrzeními, uvedenými v rozsudku. Stěžovatelka uvádí posléze další rozpory mezi provedenými důkazy a deklarovaným skutkovými zjištěními. V prvé řadě je třeba konstatovat, že výše uvedené není právním závěrem, ale pouhým konstatováním skutkového stavu, který vyplývá z provedeného dokazování. Byť se v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů objevují určité drobné nesrovnalosti, nejsou takového charakteru, aby odůvodňovaly zásah Ústavního soudu v podobě jeho kasačního rozhodnutí. Ostatně s výše uvedenou námitkou se vypořádal odvolací soud, když konstatoval, že ani skutečnost, že se dědičkou v rámci dohody po A.V. stala její dcera E. Č., nevyvrací závěr o tom, že i B. V. ml. byl oprávněným držitelem v dobré víře. V rámci faktického vypořádání dědictví mu připadl model lokomotivy, protože o něj nikdo nestál. Jak již bylo uvedeno výše, pouze extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry může vést k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Právní závěry obecných soudů byly postaveny především na tom, že vedlejší účastník nabyl vlastnické právo k předmětnému modelu lokomotivy vydržením. Pro rozhodnutí bylo tedy podstatné, že vydržením nabyl vlastnické právo vedlejší účastník, tedy žalovaný, bez ohledu na to, zda převodce byl či nebyl vlastníkem věci. Rozhodující byla tedy dobrá víra nabyvatele, kterou v zásadě nezpochybňovala ani stěžovatelka. Argument, že B. V. ml. nemohl ubezpečit J. D. při prodeji předmětného modelu o tom, že vlastnické právo k modelu získal dědictvím po svých rodičích, je irelevantní. Pokud jde o vlastní hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecným soudům v daném případě nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu