ECLI:CZ:US:2005:2.US.438.04
sp. zn. II. ÚS 438/04
Usnesení
II.ÚS 438/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Arch. J. F., zastoupeného JUDr. R. Š., proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 2. 2002, čj. 20 C 155/2000-34, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, čj. 31 Co 207/2003-70, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozsudky Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 20 C 155/2000, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou proti Pozemkovému fondu ČR (dále jen "žalovaný") domáhal určení, že pozemek parc. č. 1931, o výměře 36.376 m2, zapsaný pro obec K., k.ú. D., je pozemkem, který má být dne §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), žalovaným převeden stěžovateli jako jiný pozemek místo pozemků, na jejichž vydání má žalobce restituční nárok, avšak podle §11 odst. 1 zákona o půdě je dle rozhodnutí pozemkového úřadu nelze vydat. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, sp.zn. 20 C 155/2000, stěžovatelův návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že dohoda o poskytnutí náhradního pozemku, kterou dne 3. 2. 1997 stěžovatel a žalovaný uzavřeli, je nepojmenovanou dohodou, kterou nelze považovat za smlouvu o smlouvě budoucí. Odkázal na řízení vedené s týmiž účastníky u téhož soudu pod sp.zn. 9 C 132/97, v němž stěžovatel žaloval o uložení povinnosti žalovanému převést vlastnictví ke specifikovanému pozemku. V tomto řízení o žalobě na plnění soud analyzoval dohodu ze dne 3. 2. 1997 a dospěl k závěru, že ji nelze považovat ani za smlouvu o smlouvě budoucí ani za smlouvu o převodu nemovitosti, proto žalobu na plnění zamítl. V tomto směru v nyní projednávané věci dle názoru soudu vznikla překážka věci rozsouzené. Stěžovatel nemůže zvrátit nepříznivý výsledek pravomocně skončeného řízení novým návrhem na určení, když podmínka naléhavého právního zájmu zde není splněna.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 31 Co 207/2003, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci soudem prvého stupně, pokud soud dovodil, že na požadovaném určení neexistuje naléhavý právní zájem stěžovatele a nejsou tedy splněny podmínky pro věcný přezkum případu. Připomněl řízení vedené pod sp. zn. 9 C 132/97, v němž se stěžovatel domáhal splnění povinnosti žalovaného. Stěžovatel tedy podal žalobu na plnění a nebyl v řízení úspěšný. Vzhledem k tomu, že uvedené zamítavé rozhodnutí nabylo právní moci, nelze se v dalším řízení domáhat prostřednictvím určovací žaloby revize zmiňované věci, neboť i případné vyhovění by na právním postavení stěžovatele nic nezměnilo. Odvolací soud nicméně nesouhlasil s úvahou, že s odkazem na řízení vedené pod sp.zn. 9 C 132/97 se jedná o věc rozsouzenou. Předmětem uvedeného řízení byl žalobní návrh stěžovatele na nahrazení projevu vůle žalovaného ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 a §80 písm. b) o.s.ř., přičemž v posuzované věci je předmětem řízení požadavek stěžovatele na určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Žalobní požadavek je tedy v uvedených dvou věcech rozdílný.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud je usnesením ze dne 20. 4. 2004, čj. 28 Cdo 221/2004-105, odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že předpoklady úspěšnosti žaloby o určení nejsou dány, jestliže žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na určení. Nejvyšší soud označil úvahy odvolacího soudu o nenaplnění předpokladů přípustnosti žaloby za správné. Uvedl, že věc byla posouzena z hlediska ustálené soudní judikatury konstantním způsobem. Není možno tudíž dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel (v souladu s převládající judikaturou Ústavního soudu, účinnou v době podání ústavní stížnosti, dle níž se rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nepovažuje za poslední prostředek k ochraně práv) napadl rozhodnutí soudů nalézacího i odvolacího projednávanou ústavní stížností. Objasňuje podmínky, za nichž dne 3. 2. 1997 uzavřel se žalovaným dohodu o poskytnutí náhradního pozemku, přičemž avizovanou vlastní smlouvu o převodu specifikovaného pozemku s ním žalovaný uzavřít odmítl. Stěžovatel se proto proti žalovanému domáhal uložení povinnosti převést předmětný pozemek. Soud jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že dohoda není ani smlouvou o smlouvě budoucí ani smlouvou o převodu nemovitostí. Stěžovatel se domnívá, že i přes uvedené závěry obecného soudu dohodu nelze považovat ze nezávazné a bezobsažné sdělení. Byla výsledkem předchozího jednání spočívajícího v nabídce náhradního pozemku žalovaným a v její akceptaci stěžovatelem (ve smyslu zákona o půdě). Proto se stěžovatel v nyní projednávané věci domáhá určení, že uvedená dohoda představuje dohodu ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě. Obecné soudy totiž ve výše uvedeném pravomocně skončeném řízení uvedly, jaký charakter uvedená dohoda nemá, nevyřešily však otázku, jaký charakter posuzovaná dohoda naopak má. Platnost této dohody nebyla obecnými soudy dosud zpochybněna. Stěžovatel proto apeluje na zásadu pacta sunt servanda, jíž i Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zmiňuje.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že v posuzované věci mohl žalovat, a ostatně také žaloval, na plnění. Dle odůvodnění rozhodnutí vydaných v předchozím řízení o žalobě na plnění totiž vyplývá, že žalobní návrh na plnění stěžovateli nemohl být přiznán. Domnívá se tedy, že konstatovaná neexistence nároku na plnění nemůže představovat překážku pro uplatnění nároku na určení. Stěžovatel tvrdí, že aplikace ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., které vyžaduje existenci naléhavého právního zájmu na určení, v posuzované věci vede k odnětí možnosti ochrany jeho práv soudní cestou. Obecné soudy odmítly stěžovatelův nárok věcně přezkoumat, čímž podle něj zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a postupovaly proti účelu restitučních předpisů.
Podle názoru stěžovatele mu uzavřením předmětné dohody vznikl nárok majetkové povahy. V souvislosti s jejím uzavřením tedy stěžovateli vzniklo legitimní očekávání ve smyslu ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Pokud se tedy obecné soudy odmítly návrhem věcně zabývat, porušily i uvedené ustanovení.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, Pozemkový fond ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Kladně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí i rozhodnutí dovolacího soudu. S námitkami uvedenými v ústavní stížnosti nesouhlasí. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Účastník nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neosvědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jehož existence se posuzuje z ryze procesního hlediska, nemohlo být přistoupeno k provádění dokazování z hlediska hmotněprávního. K námitkám stěžovatele soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pozemkový fond se přípisem ze dne 29. 9. 2004 postavení vedlejšího účastníka vzdal. Ústavní soud s ním proto dále nejednal.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů, které vyslovily v otázce naplnění zákonných procesních podmínek pro podání určovací žaloby dle §80 písm. c) o.s.ř. Argumentuje tím, že soudy zamítly jeho žalobu o určení, že pozemek v ní označený má být dle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě stěžovateli převeden jako jiný pozemek namísto pozemků, které ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě nelze vydat, aniž by řešily otázku závaznosti jeho dohody se žalovaným ze dne 3. 2. 1997. Ústavní soud tudíž posoudil, zda obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly použité ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. ústavně konformním způsobem (srov. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17 a násl.).
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze u soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Určovací žaloba má preventivní povahu a je namístě tam, kde s její pomocí lze zamezit ohrožení práva či vzniku nejistoty v právním vztahu, přičemž k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, případně tam, kde jejím prostřednictvím lze účinněji než jinými prostředky odvrátit budoucí spory mezi účastníky. Tyto rysy určovací žaloby jsou vtěleny právě do požadavku naléhavého právního zájmu na konkrétním navrhovaném určení, jehož existence je předpokladem pro meritorní přezkum návrhu soudem (srov. i Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, I. díl, Praha, str. 259, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 110/01).
Z obsahu odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že obecné soudy podanou žalobu z hlediska uvedených zákonných procesních podmínek řádně hodnotily. Dospěly k závěru, že nárok stěžovatele na plnění ve formě vydání konkrétní v návrhu specifikované nemovitosti, který stěžovatel odvozuje z dohody uzavřené dne 3. 2. 1997, byl již soudem projednán v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 132/97. Soud v něm dospěl k závěru, že nárok stěžovatele na vydání specifikovaného pozemku uvedená dohoda nezakládá, že se jedná o dohodu předběžnou, která pro účastníky není právně závazná. Proto žalobu stěžovatele na plnění z uvedené dohody zamítl a rozhodnutí nabylo právní moci. K projednání nyní podané žaloby na určení, jíž se stěžovatel domáhá revize zmiňovaných závěrů, nelze přistoupit, neboť stěžovateli nesvědčí naléhavý právní zájem. Právní stav mezi účastníky byl již pravomocně upraven v rámci výše uvedeného řízení a projednání (ani případné vyhovění nově formulovanému petitu) by na dané situaci nemohlo nic změnit. Názor obecných soudů, vyjádřený v jejich rozhodnutích, že primárně musely vyřešit otázku, zda byly splněny předpoklady přípustnosti určovací žaloby, považuje Ústavní soud za akceptovatelný nejen z pohledu jednoduchého práva, ale i z hlediska ústavního. Soudy se bez odpovědi na tuto prvotní otázku nemohly zabývat meritem věci, tj. přezkoumáním povahy dohody ze dne 3. 2. 1997, z níž stěžovatel dovozuje svůj nárok na vydání konkrétního pozemku.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy respektovaly při interpretaci a aplikaci ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. elementární požadavky spravedlnosti. Výklad a aplikaci použitého ustanovení provedly ústavně konformním způsobem i v mezích zákona. Jejich právní závěry nejsou projevem nepřípustné libovůle. Článek 36 Listiny a článek 6 Úmluvy, jejichž dotčení se stěžovatel dovolává, jsou ustanoveními, které garantují právo na soudní ochranu. Nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve věci. V projednávané věci k jejich porušení nedošlo. V důsledku toho považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
K námitce týkající se zásady pacta sunt servanda Ústavní soud konstatuje, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, která se pro nedostatek procesních podmínek nemohla otázkou existence právních vztahů mezi stěžovatelem a žalovaným věcně zabývat. Rozhodnutí, která se uvedenou otázkou zabývala stěžovatel ústavní stížností nenapadl, Ústavní soud se jimi proto zabývat nemohl.
Stěžovatel dále namítá dotčení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Evropský soud pro lidská práva podle své ustálené judikatury poskytuje ochranu nejen již "existujícímu majetku", nýbrž i takovému majetku, k němuž se vlastnické právo ještě nekonstituovalo, nicméně existuje "legitimní očekávání", že k jeho nabytí skutečně dojde. Evropský soud pro lidská práva požaduje, aby takové očekávání bylo dostatečně "konkrétní" a "objektivní", tedy, aby bylo založeno na zákonu či na rozhodnutí soudu (viz např. rozhodnutí ve věci Malhous proti České republice, Poláček proti České republice, Gratzinger proti České republice). S ohledem na uvedenou ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a s poukazem na předchozí část odůvodnění tohoto svého rozhodnutí Ústavní soud dospěl k názoru, že tato otázka byla předmětem již pravomocně skončeného řízení, v němž se stěžovateli nepodařilo doložit ani "existující majetek" ani jeho "legitimní očekávání" na převod konkrétního pozemku z vlastnictví státu. Ani ze zákona ani z rozhodnutí soudu tedy nelze dovodit "legitimní očekávání" na vydání konkrétního pozemku. Naopak je zde pravomocné rozhodnutí, jímž bylo konstatováno, že dohoda nezakládá nárok na vydání konkrétní nemovitosti. Pokud stěžovatel tvrdí, že k dotčení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu legitimního očekávání došlo v rámci řízení, v němž nemohl být charakter dohody a jejích právních následků z nedostatku procesních podmínek zkoumán, nelze mu přisvědčit. Existenci nároku na vydání náhradních nemovitostí v ceně odpovídající hodnotě uplatněného restitučního nároku, který nemohl být uspokojen vydáním původních nemovitostí, ostatně žalovaný ani obecné soudy nikterak nezpochybňují.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 16. listopadu 2005
J i ř í N y k o d ý m, v.r.
předseda senátu