ECLI:CZ:US:2005:2.US.44.05
sp. zn. II. ÚS 44/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. J., právně zastoupeného Mgr. Milošem Zbránkem, advokátem se sídlem Hlavní třída 16a, Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 13 Co 658/2004, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s tím, že v řízení došlo k porušení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. P 163/2002 (resp. P 75/2005), z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Šumperku rozhodl dne 10. 3. 2004, pod čj. P 163/2002-265, o výchově, výživném a úpravě styku k nezletilému Janu J. (jedná se o pseudonym), synovi stěžovatele. Stěžovatel je podle odst. III. výroku rozsudku oprávněn se stýkat se synem, a to v době před i po rozvodu manželství rodičů, vždy v pátek, sobotu a v neděli v každém sudém kalendářním týdnu, a to tak, že si nezletilého vyzvedne v pátek v 16.00 hodin před domem, v němž matka s nezletilým bydlí, a v neděli v 18.00 hodin ho tamtéž matce vrátí. Dále je otec oprávněn se stýkat se synem po dobu 14ti dnů během hlavních letních prázdnin, přičemž přesný termín těchto 14ti dnů je povinen sdělit matce doporučeným dopisem do 31. 5. toho kterého roku. V období od 1. 7. toho kterého roku do 31. 8. uvedeného roku a dále od 15. 12. toho kterého roku do 31. 12. uvedeného roku běžný styk odpadá. Poté je otec oprávněn se stýkat s nezletilým Janem během vánočních svátků a prázdnin, a to tak, že si nezletilého Jana vyzvedne před domem, kde matka bydlí, 26. 12. toho kterého roku v 9.00 hodin a matce ho vrátí 29. 12. uvedeného roku v 18.00 hodin. Konečně otec je oprávněn se stýkat s nezletilým synem během jarních prázdnin v každém sudém kalendářním roce, a to tak, že si syna vyzvedne v neděli předcházející jarním prázdninám v 18.00 hodin a matce ho vrátí následující pátek taktéž v 18.00 hodin. Jestliže počátek jarních prázdnin bude navazovat na neděli běžného styku, není otec povinen v uvedenou neděli nezletilého Jana matce vrátit a naopak jestliže termín navrácení z jarních prázdnin bude předcházet počátku běžného styku, opětovně není otec povinen nezletilého syna matce vrátit. Matce soud uložil povinnost nezletilého syna Jana pro styk s otcem řádně připravit, ve stanovený den a hodinu a na stanoveném místě ho otci předat a otci uložil povinnost nezletilého syna v pořádku a včas matce vrátit.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala matka nezletilého Jana odvolání. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvého stupně v odst. III. výroku tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým Janem v každém sudém kalendářním týdnu od soboty 9.00 hodin do neděle 18.00 hodin, s výjimkou měsíců července a srpna, kdy je otec oprávněn se s nezletilým stýkat po dobu 14ti dnů, a to od 9.00 hodin prvního dne styku do 18.00 hodin posledního dne styku s tím, že termín prázdninového styku je matce povinen sdělit každoročně do 31. 5. Dále je otec oprávněn se stýkat se synem každý sudý rok dne 25. 12. od 9.00 hodin do 18.00 hodin a v lichém roce od 26. 12. 9.00 hodin do 29. 12. 18.00 hodin. Soud současně zamítl návrh otce na vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku.
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že považuje skutková zjištění soudu prvého stupně za věcně správná, avšak po zhodnocení důkazů provedených před soudy obou stupňů považuje za nutné napadený rozsudek soudu I. stupně změnit, a to v souladu s odvolací argumentací matky. Tato nová úprava podle odvolacího soudu je svým rozsahem odpovídající předškolnímu věku dítěte, respektující právo dítěte na pravidelný kontakt s druhým rodičem, kterému nebylo svěřeno do výchovy. Úprava styku v období jarních školních prázdnin se soudu jevila s ohledem k věku nezletilého jako předčasná. Na rozdíl od okresního soudu pak krajský soud neshledal důvod k omezení běžné víkendové úpravy styku otce s nezletilým Janem již od 15. 12. do 31. 12. každého roku, přičemž samotná úprava styku v období vánoc byla zvolena tak, aby každý z rodičů měl střídavě možnost strávit s nezletilým Janem delší časový úsek zasahující do svátečních dnů. Podle názoru odvolacího soudu je pro rozhodnutí rozhodný stav v době jeho vyhlášení, a nelze jím proto předjímat skutečnosti, které nastanou nebo mohou nastat až v budoucnu. To se v daném případě týká jak nástupu nezletilého Jana do 1. třídy základní školy, tak případné zájmové činnosti apod. Za situace, že v budoucnu nastane taková změna poměrů, v jejímž důsledku se stávající úprava stane nevyhovující, mají účastníci řízení možnost domáhat se návrhem změny této úpravy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá závěry odvolacího soudu. Zdůrazňuje, že oba rodiče mají právo podílet se na výchově, argumenty matky v odvolání považuje za účelové. (Její pracovní doba jí v žádném případě nebrání předávat syna otci již v pátek v 16.00 hodin, neboť má sjednanou pružnou pracovní dobu). Omezení styku v období vánočních prázdnin v lichém roce pouze na 25. 12. od. 9.00 do 18.00 hodin je účelové a jeho faktickým důsledkem, vzhledem ke vzdálenosti místa bydliště stěžovatele od místa bydliště nezletilého, je zamezení styku. Pokud se týká argumentace ohledně jarních prázdnin, je odůvodnění krajského soudu zcela nesmyslné. Soud I. stupně již upravil styk o jarních prázdninách na dobu, kdy bude syn chodit do školy. Soud rozhodoval v říjnu 2004, tedy po jarních prázdninách, nejbližší jarní prázdniny v sudém kalendářním roce pak připadají na rok 2006, tedy na dobu, kdy synovi bude 6 let a bude již do školy docházet.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, jakož i vedlejší účastníky - Městský úřad v Šumperku a matku nezletilého Jana - aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud odkázal na závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí. Městský úřad v Šumperku, odbor sociálních věcí, ve vyjádření uvedl, že soud I. stupně podle jeho názoru upravil rozsah styku otce s nezletilým synem správně, vycházel ze znaleckého posudku, podle něhož mají oba rodiče schopnost dítě vychovávat, přičemž znalci nevyloučili ani možnost střídavé péče. Stanovisko vedlejšího účastníka bylo k odvolání matky do rozsudku soudu I. stupně negativní, a na tomto stanovisku setrvává i nadále. Vedlejší účastnice Mgr. A. J. se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřila.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s hodnocením zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a jeho právním posouzením věci. Je však třeba konstatovat, že argumentace stěžovatele, uvedená v ústavní stížnosti, postrádá ústavně právní rovinu. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení, zda hodnocení a právní posouzení skutkového stavu, s nímž stěžovatel nesouhlasí, představují namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Podle ustanovení §27 odst. 2 zákona o rodině soud upraví styk rodičů s dítětem, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině. V projednávaném případě obecný soud v souladu s větou první citovaného ustanovení o styku stěžovatele s nezletilým synem rozhodl, neboť rodiče nebyli schopni se o styku otce se synem dohodnout.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel především nesouhlasí se způsobem, jakým soud v projednávané věci rozhodl. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou a všeobecně dostupnou judikaturou připomíná, že jeho úkolem v žádném případě není vstupovat do soustavy obecných soudů tak, jako kdyby byl těmto soudům nadřízen. Není další běžnou přezkumnou instancí v rámci hierarchie soudů obecných a jeho úkolem není přehodnocovat zákonnost postupu těchto soudů ani přehodnocovat hodnocení důkazů těmito soudy provedených, ledaže by obecné soudy vybočily z mezí ústavnosti.
Stěžovateli se dle názoru Ústavního soudu dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně částečně změnil způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje. To však nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud zjevně přihlédl především k zájmům nezletilého dítěte útlého věku. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce zjevně neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje jeho možnost styku s nezletilým jinak, než si stěžovatel představuje. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů (§28 zák. o rodině). Ústavní soud nepřehlédl ani skutečnost, že odvolací soud sice především vyhověl návrhům matky, ale svým rozhodnutím zrušil omezení běžného styku otce s nezletilým Janem již od 15. 12. až do 31. 12 každého roku ve prospěch otce s tím, že k němu neshledal důvod.
Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry odvolacího soudu, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 32 odst. 4 Listiny, Ústavní soud zdůrazňuje, že práv zde uvedených se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině jednoduchého práva při rozhodování o zájmech nezletilého pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se synem. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni o styku otce se synem dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Obecné soudy této své povinnosti řádně dostály. K porušení čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, které rovněž stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, rovněž nedošlo. Uvedený článek Úmluvy upravuje možnost oddělení dítěte od svých rodičů, nežijí-li spolu a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. Odst. 3 cit. článku pak uznává právo dítěte, odděleného od jednoho nebo obou rodičů, udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. Obecné soudy, které ve věci rozhodovaly, postupovaly i v souladu s tímto ustanovením, neboť otci pravidelný styk se synem umožnily.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že žádné z ústavně zaručených práv stěžovatele nebylo porušeno. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu