ECLI:CZ:US:2005:2.US.440.04
sp. zn. II. ÚS 440/04
Usnesení
II.ÚS 440/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného advokátem JUDr. P. F., spojené s návrhem na zrušení ustanovení §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22. 4. 2004 č. j. 5 A 79/2001-39, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka a Ministerstva financí České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Z textu ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Nejvyššího správního soudu, který si Ústavní soud připojil, vyplynuly následující skutkové okolnosti případu. Správce daně původně po provedeném daňovém řízení doměřil stěžovateli daň z příjmu fyzických osob. Proti dodatečnému platebnímu výměru se stěžovatel neúspěšně odvolával k příslušnému finančnímu ředitelství. Stěžovatel následně podal podnět k přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, o němž rozhodlo Ministerstvo financí dne 30. 3. 2001 pod č. j. 391/8373/2000 tak, že se toto přezkoumání nepovoluje. Proti rozhodnutí o nepovolení přezkumu stěžovatel brojil správní žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze, jakožto soudu původně věcně příslušného. O správní žalobě rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením napadeným posuzovanou stížností tak, že ji pro nepřípustnost odmítl, neboť přezkum nepřipouští kompetenční výluka. Nejvyšší správní soud vyložil, že podle ustanovení §65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, nebo vyslovení jeho nicotnosti. Podle §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou rozhodnutími ve smyslu shora výše uvedené legislativní zkratky. Přezkoumávání daňových rozhodnutí, kterého se stěžovatel dožadoval, je právně upraveno v §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Řízení o tomto mimořádném opravném prostředku je tvořeno dvěma fázemi, kdy v prvé se rozhoduje, zda vůbec bude přezkoumání povoleno či nařízeno, ve druhé pak, zda původní přezkoumávané rozhodnutí bude změněno či zrušeno. V posuzované věci Nejvyšší správní soud v prvé fázi přezkoumávání daňového rozhodnutí žádnou nezákonnost neshledal, a do druhé fáze proto přezkum ani nedospěl. Rozhodnutí učiněné v prvé fázi tak nemohlo nijak zasáhnout do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností stěžovatele. Ministerstvo financí žalobou napadeným rozhodnutím totiž stěžovateli toliko sdělilo, že se věcí dále zabývat nebude. A takový úkon, byť označen jako rozhodnutí, je podle výše citovaných ustanovení s. ř. s. vyloučen z možnosti soudního přezkumu.
Usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí žaloby pak stěžovatel napadl v zákonné lhůtě ústavní stížností. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných článkem 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, článkem 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 96 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
K ústavní stížnosti stěžovatel připojil návrh na zrušení aplikovaného ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. pro jeho rozpor s článkem 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, články 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, články 1 odst. 2, 2 odst. 1 a 96 Ústavy České republiky a články 4 odst. 1 a 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Bez podrobnější právní argumentace pak stěžovatel prohlašuje, že se neztotožňuje s uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu. Svůj nárok založil na právu občana na kvalitní výkon a fungování státní správy, s nímž souvisí i nárok na kvalitní výkon "dozorového práva". Pokud dozorový orgán nepodléhá kontrole soudního přezkumu, nepodléhá žádné kontrole a může si dělat, co chce. Ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. podle stěžovatele zbavuje občana práva na kvalitní fungování dozorového práva a stěžovatel sám byl zkrácen ještě na svém právu nechat svou věc přezkoumat soudem. Označené usnesení Nejvyššího správního soudu navrhuje zrušit, stejně jako ustanovení §70 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud naopak navrhl stížnost včetně návrhu na zrušení části právního předpisu odmítnout. Ve svém vyjádření uvedl, že při rozhodování o stěžovatelově žalobě postupoval v souladu se soudním řádem správním, přičemž ustanovení, o které své usnesení opřel, není v rozporu s Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod, jiným ústavním zákonem ani mezinárodní smlouvou, jež by splňovala podmínky podávané z článku 10 Ústavy České republiky. Tak jako v odůvodnění napadeného usnesení, podal podrobný právní rozbor institutu přezkoumání rozhodnutí podle zákona o správě daní a poplatků jakožto mimořádného procesního prostředku dozorčího práva, provedl jeho srovnání s procesními prostředky opravnými. Nepovolení přezkumu nemohlo zasáhnout žádné subjektivní hmotné právo stěžovatele, neboť ten je pouze spraven o tom, že příslušný správní orgán se dále věcí zabývat nebude, neboť k tomu není důvodu. V dalším pak Nejvyšší správní soud prošel ustanovení jednotlivých právních předpisů a mezinárodních smluv stěžovatelem označených ustanovení a vyložil, proč je přesvědčen, že jimi garantovaná práva stěžovatele nezasáhl. Odkázal také na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, která obsahově shodnou problematiku řešila již v minulosti.
Ke stížnosti se stručně vyjádřil též vedlejší účastník, Ministerstvo financí. Uvedl, že jeho rozhodnutí, které stěžovatel později napadl správní žalobou, mělo pouze procesní ráz a jako takové je ze soudního přezkumu vyloučeno. Nejvyšší správní soud postupoval zcela správně, pokud stěžovatelovu žalobu odmítl.
Ústavní soud přezkoumal stížnost včetně návrhu dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že je namístě je odmítnout, aniž by to vyžadovalo dalších procesních úkonů.
Stěžovatel napadl usnesení, kterým správní soud odmítl zabývat se jeho žalobou směřující proti vyrozumění ministerstva, že se nevyhovuje stěžovatelově žádosti o povolení přezkoumání rozhodnutí vydaného v daňovém řízení. Daňové řízení probíhá v režimu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), který upravuje možnost podávat proti daňovým rozhodnutím řádné opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, kam patří též přezkoumávání rozhodnutí podle §55b tohoto zákona. Podle tohoto ustanovení může být v řízení o přezkoumání daňového rozhodnutí vadné pravomocné rozhodnutí zrušeno, změněno či nahrazeno rozhodnutím jiným, a to na základě žádosti daňového subjektu či podnětu kteréhokoliv správce daně. O povolení či nařízení přezkoumání rozhoduje instančně vyšší orgán, nové řízení provede správce daně, který rozhodoval v posledním stupni. Jak již v napadeném rozhodnutí jednou vyložil Nejvyšší správní soud, řízení o přezkoumání příslušného rozhodnutí tvoří dvě fáze. Nejprve se rozhoduje, zda bude vůbec přezkoumání povoleno či nařízeno, a teprve v případě kladné odpovědi se rozhoduje o zrušení či změně původního rozhodnutí. Nejsou-li k tomu důvody, přezkoumávání není nařízeno či povoleno. Neúspěšný žadatel je o tom vyrozumíván formálním úkonem ve formě procesního rozhodnutí o nepovolení přezkoumání. Přes takto formalizovaný postup zůstává přezkoumání rozhodnutí mimořádným prostředkem dozorčího práva, kde - na rozdíl od řádných opravných prostředků - nemá žadatel právní nárok na jeho věcné projednání.
Ve stěžovatelově případě neshledal vedlejší účastník nezákonnost daňového rozhodnutí, záležitost se tedy uzavřela v prvé fázi. Ústavní soud shodně s Nejvyšším správním soudem konstatuje, že o žádných právech stěžovatele se nerozhodovalo, proto nemohlo být ani žádné porušeno. Oznámení stěžovateli, že se přezkum nepovoluje, byť označené jako rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a jeho přezkum je vyloučen.
Ústavní soud se v minulosti otázkou soudního přezkumu rozhodnutí podle §55b zákona o správě daní a poplatků již několikrát zabýval. Především pak dne 19. 12. 2000 přijalo plénum Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu stanovisko Pl. ÚS-st.-12/2000, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Tímto výkladem se Ústavní soud ve svých následných rozhodnutích (např. rozhodnutí sp. zn.: IV. ÚS 582/2003 ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 328/2003 ze dne 29. 4. 2004 či sp. zn. I. ÚS 440/2003 ze dne 4. 3. 2004) důsledně řídil a jinak neučinil ani v posuzované věci. Jsou-li ze soudního přezkumu vyloučeny akty (zde vyrozumění stěžovatele o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí), jež obsahem nejsou rozhodnutími z důvodu, že nijak nezasahují do subjektivních hmotných práv fyzické či právnické osoby, kterážto jí vyplývají z norem jednoduchého práva, tím spíše se nemohou tyto akty dotýkat práv a svobod garantovaných jí Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod Mezinárodním paktem o občanských a politických právech či Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. Pokud tedy není stěžovatel nositelem určitého subjektivního práva, nemůže být do takového práva ani nepřípustně zasaženo.
Protože senát Ústavního soudu odmítl ústavní stížnost, musel odmítnout taktéž stěžovatelův návrh na zrušení označené části ustanovení soudního řádu správního o kompetenční výluce, neboť návrh na zrušení části právního předpisu spojený s touto stížností dle §74 zákona o Ústavním soudu musí sledovat osud ústavní stížnosti samotné. Je-li ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítána, pak tím odpadá základní předpoklad pro projednání návrhu s ní spojeného.
Vzhledem k výše uvedenému tedy Ústavní soud stížnost včetně návrhu na zrušení zákonného ustanovení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová