ECLI:CZ:US:2005:2.US.447.03
sp. zn. II. ÚS 447/03
Usnesení
II.ÚS 447/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. J. M., proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě, č. j. 11 T 170/2001-71, ze dne 6. 3. 2003, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 510/2003, ze dne 9. 7. 2003, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 510/2003, ze dne 9. 7. 2003, uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. z. a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 6.000,- Kč a k náhradě škody ve výši 5.290,- Kč s tím, že se zbytkem nároku na náhradu škody se poškozený odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil ke stěžovatelem podanému odvolání prvoinstanční rozsudek Okresního soudu v Ostravě, č. j. 11 T 170/2001-71, ze dne 6. 3. 2003, kterým byl stěžovatel uznán vinným i trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. z. a odsouzen k vyššímu úhrnnému peněžitému trestu.
Stěžovatel se od počátku trestního řízení hájil tím, že předmětné přední sklo automobilu nerozbil úmyslně, ale při navigaci manželky, která vyjížděla z parkovacího místa blokovaného poškozeným vozidlem společnosti W., mu vypadl z ruky větší svazek kovových klíčů na přední sklo poškozeného vozidla a rozbil je. Nesouhlasil proto se závěry obecných soudů, které ho vinily ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci na základě usvědčující výpovědi svědkyně V., a žádal o nařízení znaleckého zkoumání, zda lze vůbec čelní sklo automobilu holou rukou rozbít, jak ve výpovědi uváděla svědkyně V.. Tomuto jeho důkaznímu návrhu však nebylo obecnými soudy vyhověno. Další pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že soudy nezjistily výši jím způsobené škody zákonným způsobem. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR proto stěžovatel žádal o vypracování nového znaleckého posudku podle prvního kritéria ustanovení §89 odst. 12 tr. z., kdy výše škody by byla stanovena jako rozdíl mezi prodejní cenou vozidla nepoškozeného a prodejní cenou vozidla s poškozeným předním sklem, a nikoliv podle účelně vynaložených nákladů na uvedení vozidla v předešlý stav, tedy podle faktury za opravu vozidla (výměnu předního skla). Škoda stanovená podle tohoto kritéria by mohla být nižší než 5.000,- Kč a stěžovatel by pak nemohl být stíhán pro trestný čin podle §257 odst. 1 tr. z. Tím, že obecné soudy neprovedly oba výše uvedené navrhované důkazy, vybočily podle stěžovatelova názoru z mezí a zásad spravedlivého procesu zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 11 T 170/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Ostravě poukázal předně na skutečnost, že se s námitkami stěžovatele vypořádal již v rámci svého rozhodnutí v odvolacím řízení, a lze v tomto směru především odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů, která stěžovatel v ústavní stížnosti napadá. Se zřetelem ke stěžovatelovým námitkám krajský soud dále poukazuje na to, že obecné soudy v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, přičemž nebylo jejich povinností provádět veškeré důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí pak vyplývá, proč soudy nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů. Zjištěný skutkový děj byl tedy provedenými důkazy spolehlivě prokázán. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil rovněž postup při stanovení výše stěžovatelem způsobené škody, kterou určil na základě faktury vystavené v souvislosti s opravou poškození vozidla způsobeného stěžovatelem, kdy vycházel z účelně vynaložených nákladů na uvedení předmětného vozidla v předešlý stav. V tomto směru Krajský soud v Ostravě rozhodl v souladu s komentářem k trestnímu zákonu (C.H.BECK, Praha 2001, s. 1362). Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na které stěžovatel poukazuje, se vztahuje k odlišnému případu, a to k takovému poškození vozidla, které nemělo vliv na to, že vozidlo bylo i nadále pojízdné. V posuzované věci by v případě prodeje předmětného vozidla musel i jeho případný nový majitel vynaložit na jeho opravu a uvedení do provozuschopného stavu stejné náklady, jak to dle předložené faktury učinil v daném případě poškozený. Proto krajský soud neakceptoval návrh obhajoby na vypracování nového znaleckého posudku k výši škody, jak navrhoval stěžovatel. Při vyčíslení způsobené škody byla soudy respektována kritéria uvedená v §89 odst. 12 tr. z. Se zřetelem ke shora uvedenému krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl v rámci své obhajoby již v řízení před soudem I. stupně (č.l. 51, 69), v písemném odůvodnění odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 3. 6. 2003 (č.l. 83-84) a v průběhu veřejného zasedání (č.l. 88). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že oba obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Právě obecný soud je tím soudem, jež má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavnímu soudu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají zvláštní okolnosti jednotlivého konkrétního případu, kdy z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno obsažné dokazování, z něhož oba obecné soudy vycházely při hodnocení důkazů. Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a proč nedoplnily dokazování o další navrhované důkazy, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Tuto zásadu je třeba v posuzované věci vztáhnout i na stěžovatelem uplatněné námitky týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy, které nevyhověly stěžovatelovým návrhům na doplnění dokazování o nové znalecké posudky.
Ke stěžovatelově námitce stran nevyhovění jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku, který by posoudil, zda lze rozbít přední sklo vozidla toliko rukou, Ústavní soud shledává, že obecné soudy neměly žádné pochybnosti o způsobu rozbití čelního skla, jak jej popsala nestranná svědkyně V., která ve své výpovědi rovněž vyvrátila obhajobu stěžovatele, že mu klíče toliko vypadly z ruky a rozbily přední sklo. Za uvedené situace obecné soudy dospěly k názoru, že by provedení tohoto stěžovatelem navrhovaného důkazu zjevně nemohlo mít vliv na skutkové závěry vyplývající z provedených důkazů (č.l. 75-76, 94). Pokud jde o námitku nevypracování stěžovatelem navrhovaného nového znaleckého posudku ohledně výše jím způsobené škody, kdy stěžovatel poukazoval na kritéria pro stanovení výše škody uvedená v jím citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR, pak obecné soudy při zvažování tohoto jeho návrhu vycházely z komentáře k trestnímu zákonu (viz č.l. 95), a tedy z účelně vynaložených nákladů na uvedení celého zařízení v předešlý stav (podrobně viz výše uvedené vyjádření Krajského soudu v Ostravě). Namítá-li stěžovatel nesprávné stanovení výše škody, event. i nesprávný výklad §89 odst. 12 tr. z. (tedy jednoduchého práva), je třeba v první řadě poukázat na to, že Ústavní soud, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, pokud tato současně neznamenají porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavně právní dimenze by interpretace ustanovení o výši škody (§89 odst. 12 tr. z.) mohla dosáhnout teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušného ustanovení trestního zákona ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takového pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Závěry, ke kterým v posuzovaném případě dospěly obecné soudy, nelze v daném směru považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, kdy pouze takový nesoulad by zásah Ústavního soudu odůvodňoval. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by vyžadovalo proto jeho zásahu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k názoru, že napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného mu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. 1. 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu