ECLI:CZ:US:2005:2.US.450.04
sp. zn. II. ÚS 450/04
Usnesení
II.ÚS 450/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. J. V., proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 2. 2003, čj. 14 C 214/2002-42, Krajského soudu v Hradci králové ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 19 Co 502/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 436/2004, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a O. K., zastoupeného JUDr. J. F., advokátem jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 14 C 214/2002, z něhož zjistil následující:
Vedlejší účastník (v původním řízení žalobce) se žalobou domáhal proti stěžovatelce (v původním řízení žalované) zaplacení částky 426.023,30 Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 262.655,- Kč od 1. 11. 2000 do zaplacení. Uvedl, že účastníci uzavřeli dne 6. 9. 2000 kupní smlouvu, podle níž vedlejší účastník na stěžovatelku převedl zbývající jednu ideální polovinu v rozsudku specifikovaných nemovitostí. Kupní cena byla stanovena částkou 378.055,- Kč, přičemž v částce 115.400,- Kč byla zaplacena zápočtem pohledávky stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi ze smlouvy o vypořádání majetkových vztahů pro dobu po rozvodu jejich manželství ze dne 5. 4. 2000. Zbývající část kupní ceny ve výši 262.655,- Kč měla být zaplacena nejpozději do 31. 10. 2000. Tuto částku stěžovatelka údajně nezaplatila, a to ani poté, co bylo její vlastnické právo vloženo do katastru nemovitostí s účinky vkladu ke dne 31. 10. 2001. Vedlejší účastník proto vedle zaplacení uvedené částky s úroky žaloval i o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, na níž má, jak uvedl, podle smlouvy nárok.
Proti platebnímu rozkazu vydanému Okresním soudem v Ústí nad Orlicí dne 29. 7. 2000, pod sp. zn. 31 Ro 502/2002, podala stěžovatelka včas odpor. Tvrdila, že vedlejšímu účastníku dne 31. 10. 2001 částku 300.000,- Kč v hotovosti zaplatila a proto téhož dne podal návrh na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Uvedla dále, že po dohodě s vedlejším účastníkem podala daňové přiznání k dani z převodu specifikovaných nemovitostí a následně ji zaplatila, ačkoli podle zákona nese tuto povinnosti vedlejší účastník.
Vedlejší účastník před zahájením jednání ve věci samé vzal návrh co do částky 22.780,- Kč s příslušenstvím zpět (částka 21.875,- Kč představuje zaplacenou daň z převodu nemovitostí a částka 905,- Kč pak snížení smluvní pokuty).
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 14 C 214/02, řízení, co do stanovení povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 22.780,- Kč s 10 % úrokem z částky 21.875,- Kč od 27. 6. 2002 do zaplacení zastavil (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 403.243,30 Kč s 10 % úrokem z částky 262.655,- Kč od 1. 11. 2000 do 26. 6. 2002, s 10 % úrokem z částky 240.780,- Kč od 27. 6. 2002 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále uložil stěžovatelce nahradit náklady vedlejšímu účastníkovi a České republice (výroky III. a IV.) a rozhodl o vrácení části soudního poplatku vedlejšímu účastníkovi (výrok V.).
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 19 Co 502/2003, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III., a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 436/2004, odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi došlo k porušení jejích výše uvedených ústavně zaručených práv. Upozorňuje na ustanovení kupní smlouvy, podle něhož podá advokát vedlejšího účastníka bez zbytečného odkladu návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, prokáže-li jedna ze stran, že kupní cena byla řádně a včas zaplacena. Pokud zaplacení ceny nebude prokázáno, vklad vlastnického práva do katastru, jak údajně uvádí smlouva, nebude navržen a veškerá vyhotovení smlouvy budou vrácena. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že je jen velmi málo pravděpodobné, že by bez zaplacení kupní ceny vedlejší účastník návrh na vklad podal. Přes uvedené rozporuplné chování vedlejšího účastníka obecné soudy jeho výpověď považovaly za věrohodnou a nepřisvědčily jejím tvrzením podporovaným řadou svědků. K návrhu stěžovatelky nepřipustily ani důkaz výpisem z účtu vedlejšího účastníka. Soudům dále vytýká, že se k jejím námitkám nezabývaly otázkou, proč vedlejší účastník "nepodal žalobu na určení ohledně platnosti uzavření kupní smlouvy, event. proč neodstoupil od kupní smlouvy".
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Ústí nad Orlicí, Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud ČR, i vedlejšího účastníka řízení, O. K., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, kde rozvádí, jaké skutečnosti měl soud na základě provedeného dokazování za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Podle jeho názoru jimi nedošlo k dotčení jejích ústavně zaručených práv. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že ve vztahu k jeho rozhodnutí není tvrzené dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelkou nikterak konkretizováno. Proto bez dalšího odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
O. K., vedlejší účastník, zastoupený JUDr. J. F., advokátem, považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby jí nebylo vyhověno. Obecné soudy v daném řízení podle jeho názoru nijak nepochybily. Ústavní stížnost s jejich závěry pouze bez dalšího polemizuje. V některých svých tvrzeních stěžovatelka údajně účelově zkresluje zjištěné skutečnosti, když uvádí, že dle smlouvy "pokud se neprokáže, že kupní cena nebyla složena ve prospěch prodávajícího, vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nebude proveden a veškerá paré budou prodávajícímu vrácena". Vedlejší účastník tvrdí, že ve skutečnosti ze smlouvy vyplývá pouze to, že pokud žádná ze smluvních stran zaplacení kupní ceny do 15. 11. 2000 advokátovi neprokáže, vrátí advokát všechna originální vyhotovení smlouvy a návrhu na vklad, včetně příloh, prodávajícímu. Bylo tedy na vůli vedlejšího účastníka, zda od smlouvy odstoupí nebo naopak podá návrh na vklad do katastru sám. K důkazu výpisem z účtu, který stěžovatelka navrhovala, vedlejší účastník uvádí, že nebyl odvolacím soudem připuštěn zcela v souladu s ustanovením §205 a §205a o.s.ř. Podle jeho názoru se beztak jedná o návrh nadbytečný, neboť ke vkladu uvedené částky na účet vedlejšího účastníka nedošlo.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Porušení hlavy páté Listiny Ústavní soud v dané věci neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelka v ní polemizuje s právními závěry obecných soudů v otázce, zda bylo prokázáno, že splnila povinnost zaplatit kupní cenu plynoucí pro ni z kupní smlouvy. V podstatě se tak domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by právní závěry tohoto soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve způsobu, jakým obecné soudy prováděly a hodnotily důkazy. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich hodnocení důkazů přehodnocovat (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 404/98).
Podle §132 o.s.ř. hodnotí soud každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Podle §157 odst. 2 o.s.ř. uvede soud v odůvodnění rozsudku, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.
Ze spisového materiálu vyplývá, že obecné soudy provedly při rozhodování věci velké množství důkazů (zejména kupní smlouva ze dne 6. 9. 2000, návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí ze dne 6. 9. 2000, smlouva o vypořádání majetkových vztahů pro dobu po rozvodu ze dne 5. 4. 2000, výslech účastníků řízení, svědkyň Z. E., Mgr. M. N. a H. K. a další). Nalézací soud zjistil, že mezi účastníky je nesporné, že dne 6. 9. 2000 uzavřeli kupní smlouvu podle §588 a násl. občanského zákoníku, podle níž byla stěžovatelka povinna zaplatit částku 262.655,- Kč do 31. 10. 2000. Pro případ, že stěžovatelka, coby kupující, kupní cenu do uvedeného data řádně a včas nesplatí, strany sjednaly právo vedlejšího účastníka (prodávajícího) od smlouvy odstoupit (bod IV. smlouvy). Pro případ prodlení stěžovatelky se splacením kupní ceny byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Vedlejší účastník se při prodlení stěžovatelky se zaplacením kupní ceny rozhodl nevyužít svého práva od smlouvy odstoupit, podal proto návrh na vklad vlastnického práva s tím, že dlužnou částku spolu s úroky a smluvní pokutou bude na stěžovatelce vymáhat. Tvrzení stěžovatelky, že částku 300.000,- Kč (kupní cenu a část smluvní pokuty) vedlejšímu účastníku předala dne 31. 10. 2001 na katastrálním úřadu předtím, než podal návrh na vklad, soud považoval provedeným dokazováním za vyvrácené. Výpovědi svědkyň N. a K., které obě jsou blízké příbuzné účastníků, soud posoudil ve světle dalších důkazů jako nevěrohodné, když jejich popis průběhu podání návrhu na vklad u Katastrálního úřadu v Ústí nad Orlicí dne 31. 10. 2001 se výrazně lišil a vzájemně svou přítomnost na katastrálním úřadu popřely. Soud neuvěřil stěžovatelce, že by poměrně vysokou částku peněz jako součást vypořádání majetku po rozvodu manželství vedlejšímu účastníku předala bez jakéhokoliv písemného potvrzení, když se svou sestrou, svědkyní E., o půjčce peněz písemný doklad sepsala, a po údajném předání částky z vlastního rozhodnutí na vedlejšího účastníka nedohlížela, zda skutečně návrh podá. Soud zohlednil rovněž fakt, že k podání návrhu dle záznamu podatelny katastrálního úřadu došlo v 8,03 hodin, tedy bezprostředně po otevření katastrálního úřadu. Vedlejší účastník by si tedy jen stěží stihl předanou částku v tak krátkém čase přepočítat.
Odvolací soud se s rozsahem skutkových zjištění i s právním posouzením soudu prvého stupně zcela ztotožnil. K návrhu na provedení důkazu výpisem z účtu vedlejšího účastníka, který stěžovatelka vznesla v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, odvolací soud uvedl, že jej s ohledem na zákonnou úpravu koncentrace řízení ve smyslu ustanovení §205 a §205a o.s.ř. již nelze v odvolacím řízení provést. Ústavní soud na tento závěr odvolacího soudu k námitce stěžovatelky odkazuje.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, stěžovatelka žádné námitky nevznáší, nicméně navrhuje jeho zrušení. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Vzhledem k tomu, že neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (shodně, sp. zn. III. ÚS 298/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, str. 381), je dovolání institutem, jehož zavedení je výsledkem svobodné volby zákonodárce, nikoli však projekcí případného "základního práva". Je zcela v kompetenci zákonodárce stanovením pravidel přípustnosti vyjmout některé kauzy z možného věcného přezkumu v dovolacím řízení.
V posuzovaném případě bylo dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3]. Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná.
Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Stěžovatelka byla po celou dobu řízení právní zastoupena. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, ústavně konformním způsobem odůvodnily a objasnily, na základě jakých skutečností ke svým závěrům dospěly (§157 odst. 2 o.s.ř.). Skutečnost, že vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožnila, nezakládá přirozeně sama o sobě důvod, aby její ústavní stížnosti bylo vyhověno. Námitky stěžovatelky, že se soud měl zabývat otázkou, proč vedlejší účastník nezvolil jinou procesní taktiku, se v tomto směru jeví jako zcela nepřípadné. Práva a povinnosti obou stran, stěžovatelky a vedlejšího účastníka, vyplývají z kupní smlouvy. Jedná se o závazkový vztah, pro který obecně platí zásada vigilantibus iura scripta sunt, neboli, nechť každý si střeží svá práva daná právním řádem. Stěžovatelka tedy měla dbát o to, aby obsah smluvního ujednání byl jasně vymezen a aby o plnění, které, jak tvrdí, s ročním prodlením vedlejšímu účastníku poskytla, měla k dispozici písemné potvrzení. Vzhledem k tomu, že dostatečně obezřetně nepostupovala, důkazní břemeno ohledně jí tvrzených skutečností v soudním sporu neunesla.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout návrh jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková