ECLI:CZ:US:2005:2.US.452.03
sp. zn. II. ÚS 452/03
Usnesení
II.ÚS 452/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud v rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. P. M. a 2. J. M., zastoupených JUDr. T. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2001 ve věci sp.zn. 27 Cm 57/97 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2003 ve věci sp. zn. 2 Cmo 667/ 2001, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelé napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů pro porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhují, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Dle tvrzení stěžovatelů soudy neposkytly právní ochranu, když odmítly provést důkazy jimi navržené, a tak porušily zásadu rovnosti stran a připravily je o možnost vystupovat aktivně ve sporu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ukládající stěžovatelům povinnost zaplatit peněžitou částku z titulu úvěrové smlouvy.
Stěžovatelé oběma uvedeným rozsudkům vytýkají, že vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a objevuje se v nich více nepodložených úsudků a předsudků než doložených faktů. Stěžovatelé namítají, že úvěr, který první stěžovatel získal od žalobce a za jehož splacení se druhá stěžovatelka zaručila, byl čerpán na základě příkazů, které první stěžovatel nepodepsal. Na tyto námitky soudy obou stupňů dle tvrzení stěžovatelů nebraly zřetel a navrhované důkazy - výslech svědka a znalecký posudek z oboru grafologie -neprovedly.
Vzhledem k tomu, že současně s ústavní stížností stěžovatelé podali dovolání, přerušil Ústavní soud usnesením ze dne 1. 7. 2004 řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud se ze své úřední činnosti dozvěděl, že Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl usnesením dne 15. 2. 2005, č. j. 32 Odo 961/2004-86, tak, že je odmítl, a proto Ústavní soud přistoupil k meritornímu projednání věci.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci, aby se k projednávané stížnosti vyjádřili.
Krajský soud, ač byl k vyjádření vyzván, se k obsahu námitek stěžovatelů nevyjádřil.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje ji odmítnout. Konstatuje, že soudy obou stupňů se vypořádaly s argumentací stěžovatelů a v odůvodnění svých rozsudků zdůvodnily, proč další důkazy nebyly provedeny. Zjištěný skutkový stav považuje za prokázaný dostatečným množstvím důkazů. Dále vrchní soud uvádí, že stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli zcela nové okolnosti, že uznání závazku první stěžovatel učinil v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, které ovšem před obecnými soudy obou stupňů netvrdili.
Po posouzení věci Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit již mnohokráte judikované premisy poukazující na specifické postavení Ústavního soudu a z toho vyplývající úkoly ve společnosti. Úkolem Ústavního soudu není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Ústavní soud je orgánem zajišťujícím ochranu ústavnosti, není další instancí, vrcholem soustavy obecného soudnictví. To, že je označován za orgán soudního typu, vypovídá o způsobu, jakým realizuje svou činnost, tj. že při své činnosti využívá metody vlastní soudnictví, nikoliv o jeho postavení v rámci soustavy soudů. S ohledem na principy právního státu, dělby moci ve státě a právní jistoty nemůže zasahovat do činnosti obecných soudů a přejímat na sebe úlohu přezkumného orgánu, pokud obecné soudy postupují v souladu a s obsahem hlavy páté Listiny. S ohledem na tuto charakteristiku Ústavní soud posuzoval postup soudů v rozsahu námitek stěžovatelů uvedených v návrhu.
Co se týče závěru stěžovatelů, že soud odmítl provést jimi navrhované důkazy, a tak jim odňal možnost aktivně vystupovat ve sporu a porušil princip rovnosti stran, zdůrazňuje Ústavní soud povahu sporného občanského řízení soudního a z ní vyplývající povinnosti účastníků. Sporné řízení je ovládáno zásadou projednací. Z této zásady vyplývá dvojí neoddělitelná povinnost účastníka. Nejen tvrdit skutečnosti (povinnost tvrzení), ale také povinnost uvést všechny důkazy (povinnost důkazní) k jejich prokázání. Každý účastník má důkazní břemeno ohledně svých tvrzení. Procesním důsledkem neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene je pro účastníka sporného řízení nepříznivý výsledek řízení - rozhodnutí soudu tak může vyznít v jeho neprospěch. Právní úprava sporného řízení umožňuje soudu rozhodnout jen na základě provedených důkazů, aniž mu ukládá povinnost zjišťovat skutečný stav věci z úřední povinnosti.
Stěžovatelé neunesli důkazní břemeno ohledně svých tvrzení. U jimi navrženého důkazu výslechem svědka neposkytli soudu součinnost, aby důkaz mohl být proveden - neuvedli bližší identifikační údaje svědka a tím znemožnili pátrání po jeho pobytu. Takový návrh nelze považovat za řádný důkazní návrh.
Soudy dále nejsou povinny provést všechny navržené důkazy, ale jen ty, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu z hlediska právního posouzení věci. Ovšem je nutné, aby se v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly s tím, proč některý důkaz nebyl proveden. Ústavní soud má za to, že soudy obou stupňů tomuto požadavku dostály. Pokud jde konkrétně o tvrzené nedostatky ohledně znaleckého prokázání pravosti podpisu prvního stěžovatele, domnívá se Ústavní soud, že odvolací soud učinil závěr ohledně pravosti podpisu procesně zcela korektním způsobem a tím napravil eventuální pochybení soudu prvního stupně. Vrchní soud v Olomouci totiž provedl důkaz usnesením Policie České republiky ze dne 29. 11. 2001 o odložení trestní věci, jež se opřelo o znalecký závěr z oboru grafologie - písmoznalectví, který byl učiněn v rámci dřívějšího trestního řízení a z nějž vyplynulo, že podpis na inkriminovaných listinách náleží prvnímu stěžovateli. Stěžovatelé - pokazujíce přitom na odlišnou kvalitu práce Police České republiky ve srovnání se soudy - napadají závěr znalkyně, jenž byl vysloven v odborném vyjádření v rámci trestního řízení, neboť je dle jejich názoru pro svou zprostředkovanost nepoužitelný v civilním řízení soudním. Takový postoj je dle Ústavního soudu pouhým tvrzením bez sebemenší argumentační opory. Zákon (občanský soudní řád) nestanoví prioritu jednotlivých druhů důkazů a je věcí soudů jakou míru věrohodnosti jednotlivým důkazům dle svého vnitřního přesvědčení přisoudí. Ústavní soud má za to, že obecné soudy reagovaly na námitky stěžovatelů zcela přiměřeným a z hlediska ústavního plně akceptovatelným způsobem.
Námitka stěžovatelů ohledně nedostatků ve zjišťování skutkového stavu tak byla dle názoru Ústavního soudu spolehlivě vyvrácena; to platí obzvláště za situace, kdy proti stanovisku, které stěžovatelé v řízení zastávali, stála celá řada dalších důkazů v řízení provedených (např. důkaz uznáním závazku či výslech svědkyň). Nelze proto učinit závěr, že by právní závěr soudů neměl oporu v provedeném dokazování. Fakt, že dokazování nebylo provedeno formami, které požadovali stěžovatelé, nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. Právní hodnocení skutkových okolností tvrzených a prokazovaných účastníky je výlučně věcí soudu, nikoliv účastníků řízení. V daném případě stěžovatelé pouze předestírají vlastní hodnocení skutkových okolností případu, založené na základě jejich tvrzení, která nejsou podepřena důkazy a na tomto odlišném základě budují odlišný právní názor na věc.
S ohledem na výše uvedené nedošlo k porušení principu rovnosti stran ani k odnětí práva stěžovatelů aktivně vystupovat ve sporu, protože stěžovatelé procesní možnosti a oprávnění měli, ale nesplnili, odpovídající procesní povinnosti. Tím na sebe vzali riziko neúspěchu v řízení.
To, že se skutkové a právní závěry soudů liší od představ stěžovatelů, není důvodem k zásahu Ústavního soudu. Výsledky dokazování hodnotí obecný soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jak vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky). V souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu zákon instruuje soud pouze v tom smyslu, že má hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti se záměrem přisoudit důkazům správnou hodnotu závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují zásady dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavně garantované procesní principy (tak viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 50/ 04 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, usnesení č. 35, str. 545 a násl.). V této souvislosti odkazuje Ústavní soud rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (v podrobnostech např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl. či případ Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988 in Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl. ).
S ohledem na shora uvedené závěry nelze konstatovat, že by postupem obecných soudů byli stěžovatelé kráceni na svém právu na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu