ECLI:CZ:US:2005:2.US.454.04
sp. zn. II. ÚS 454/04
Usnesení
II.ÚS 454/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. PhDr. Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J. H., zastoupeného Mgr. M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 5 To 55/2004, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2004, č. j. 40 T 13/2003-998, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných usnesení obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto podle ustanovení §71 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o jeho ponechání ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1, 2 a 4 a čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pro vzetí a ponechání ve vazbě nebyly splněny předpoklady ustanovení §68 odst. 1 trestního řádu, neboť doposud nebylo řádně zahájeno trestní stíhání a vazba je proto od samého počátku nezákonná. Uvádí, že opis usnesení o zahájení trestního stíhání vyhotovený v českém jazyce převzal dne 31. 5. 2003. Pouhá fotokopie písemného překladu, bez podpisu, razítka, ověřovací doložky a připojeného originálu mu byla doručena dne 18. 6. 2003, tedy v době, kdy již byl umístěn ve vazbě. Překlad proto nesplňoval náležitosti §14 vyhlášky č. 37/1967 Sb. a stěžovatel s doručením nespojoval žádné právní následky. Stěžovatel poukazuje na znění ustanovení §28 odst. 2 a odst. 3 trestního řádu, které je třeba aplikovat i v případě doručování tohoto usnesení. Dle jeho názoru účinky zahájení trestního stíhání nastávají teprve doručením písemného překladu usnesení splňujícího náležitosti §14 citované vyhlášky. Od tohoto okamžiku potom dle ustanovení §32 trestního řádu lze použít prostředky dané trestním řádem, tedy i vzetí do vazby. Doručení usnesení o zahájení trestního stíhání v českém jazyce nemá žádné právní následky. V této souvislosti nesouhlasí se stanovisky Vrchního soudu ohledně účinků usnesení o zahájení trestního stíhání a následku doručení jeho překladu stěžovateli vyjádřenými v napadeném usnesení. Rozebírá význam novely, kterou bylo do trestního řádu zakotveno ustanovení §28 odst. 2, 3 odstraňující nerovnost cizinců a obviněných ovládajících český jazyk, a to zejména z hlediska možností při přípravě obhajoby.
Stěžovatel dále soudům vytýká, že ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo vydáno po jeho slyšení, v jehož rámci by se mohl za přítomnosti svého právního zástupce vyjádřit ke konkrétním důvodům vazby, přičemž se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením orgánu Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, Brno, ze dne 31. 5. 2003, ČTS: PJM-205/OK-10-2003, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2003, sp. zn. 70 Nt 37/2003, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Vazba je započítána ode dne 30. 5. 2003 ve 21.00 hodin. Dne 4. 12. 2003 byla na stěžovatele a další spoluobviněné u Krajského soudu v Brně podána obžaloba pro spáchání trestného činu únosu podle ustanovení §216 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 trestního zákona, jichž se měli dopustit ve spolupachatelství.
Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Brně v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2004 podle §71 odst. 6 trestního řádu o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Usnesení soudu prvního stupně stěžovatel napadl stížností, kterou Vrchní soud v Olomouci shora citovaným usnesením podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, konstatoval splnění dalších podmínek ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu a vyjádřil se k stížnostním námitkám stěžovatele.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2004 odkázal na odůvodnění svého usnesení, a to zejména na str. 4 až 6. Zdůraznil, že obsah sdělení obvinění byl stěžovateli před prvním výslechem dne 31. 5. 2003 doslovně přetlumočen přítomnou tlumočnicí za přítomnosti obhájce. Stěžovatel výslovně potvrdil, že obsahu sdělení obvinění porozuměl. Z okolností výslechu stěžovatele a z jeho prohlášení zcela jednoznačně vyplývá, že již v době prvního výslechu přesně znal obsah sdělení obvinění, věděl, proč je stíhán, a znal i svá práva v řízení. V tomto směru nevznesl on ani obhájce žádné výhrady či námitky. Stížnostní soud považuje tedy současnou argumentaci stěžovatele za účelovou. Napadeným rozhodnutím nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva, a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Krajský soud ve vyjádření ze dne 29. 9. 2004 odkázal na napadená usnesení. Rozhodnutí byla učiněna v souladu s ustanovením §28 odst. 2 trestního řádu a byly dodrženy i zásady uvedené v ustanovení §2 odst. 14 věta druhá trestního řádu. Zásady rovnosti zaručené v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 37 odst. 3 Listiny byly zachovány.
Podstatnou část odůvodnění ústavní stížnosti tvoří námitky stěžovatele proti postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, které dle jeho názoru proti němu doposud nebylo řádně zahájeno, a proto i vazba je od samého počátku nezákonná.
Ústavní soud konstatuje, že současně s projednávanou ústavní stížností stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2004, č. j. 40 T 13/2003-958 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 5 To 53/2004 o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 453/04, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 15. 12. 2004 jako zjevně neopodstatněnou odmítl, neboť porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Jak Ústavní soud zjistil, v uvedené ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil zcela totožné argumenty jako v projednávané věci, a proto v této části pro stručnost stěžovatele odkazuje na podrobné odůvodnění citovaného usnesení.
Pokud jde o důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele ponecháním ve vazbě, Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou v odůvodněních napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány. Krajský soud v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2003 učinil závěr, že u stěžovatele i nadále důvody vazby útěkové trvají, což odůvodnil tím, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem a je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody pro spáchání mimořádně závažných trestných činů, kterých se měl dopustit společně s dalšími osobami, kdy jejich motivem byla snaha získat vyšší finanční částku, přičemž obětí trestné činnosti bylo dítě velmi nízkého věku. Uvedené okolnosti tak dle názoru soudu zakládají důvodnou obavu, že by při propuštění z vazby na svobodu opustil území České republiky, aby se skrýval a vyhýbal trestnímu stíhání. Vrchní soud pak potvrdil závěry soudu prvního stupně o trvání důvodu vazby podle §67 písm. a) trestního řádu a ústavně konformním způsobem odůvodnil splnění podmínek pro další ponechání ve vazbě uvedených v ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu, čímž odstranil nedostatky odůvodnění usnesení soudu prvního stupně. Se stížnostními námitkami, které nyní stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, se řádně vypořádal. Z hlediska ústavněprávního tak nelze obecným soudům nic vytknout.
Uvádí-li stěžovatel, že ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo vydáno po jeho slyšení, je nutno konstatovat, že stěžovatel tuto námitku ve své stížnosti podané dne 20. 4. 2004 proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně, neuplatnil.
Dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva odmítne z důvodu nepřípustnosti. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva stěžovatelem, nýbrž je i nezbytné namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá. Jelikož tak stěžovatel ve stížnosti směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně neučinil, je nutno v této části ústavní stížnost považovat za nepřípustnou.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání ústavní stížnost odmítnout zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
Ref.:
Doručit do vlastních rukou
- právní zástupce stěžovatele 2x
- Vrchní soud v Olomouci
- Krajský soud v Brně
Přílohy ponechat ve spise
Po vrácení ZPL vyznačit v rejstříku a spis založit
.