ECLI:CZ:US:2005:2.US.456.04
sp. zn. II. ÚS 456/04
Usnesení
II.ÚS 456/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E. S., zastoupené Mgr. et Mgr. V. S., proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2000, čj. 39 Cm 227/98-56, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2002, čj. 9 Cmo 697/2000-95, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2004, čj. 29 Odo 852/2003-134, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo garantované čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 95 Ústavy. Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Cm 227/98, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka a vedlejší účastník (v původním řízení žalobce) spolu dne 19. 1. 1998 uzavřeli kupní smlouvu o prodeji akcií obchodní společnosti AVENAT, a.s., ve znění dodatku 1 z téhož dne, v němž byl uveden způsob úhrady kupní ceny. Akcie byly převedeny téhož dne na stěžovatelku rubopisem. Cena akcií měla být uhrazena převodem části obchodního podílu stěžovatelky ve společnosti Reality, společnost s r.o., další část ceny měla být zaplacena ve dvou splátkách po 1.000.000,- Kč ke dni 31. 1. 1998 a ke dni 28. 2. 1998. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka údajně své povinnosti ze smlouvy plynoucí nesplnila a že dle kupní smlouvy mělo neuhrazení kupní ceny způsobit neplatnost smlouvy, oznámil vedlejší účastník tuto skutečnost stěžovatelce dopisem ze dne 29. 4. 1998 a z tohoto důvodu po ní požadoval a následně žalobou proti ní vymáhal vrácení akcií. Stěžovatelka na svou obranu uvedla, že po uzavření kupní smlouvy zjistila, že účetnictví společnosti AVENAT, a.s., vykazuje závažné nedostatky a z tohoto titulu uplatnila u vedlejšího účastníka nárok na slevu z kupní ceny ve výši 2.000.000,- Kč. K převodu části obchodního podílu společnosti Reality spol. s r.o., uvedla, že učinila vše pro to, aby byl převod realizován. Skutečnost, že k němu dosud nedošlo tak údajně není její vinou.
Krajský obchodní soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2000, sp.zn. 39 Cm 227/98, stěžovatelce uložil povinnost vydat vedlejšímu účastníku 1955 kusů akcií společnosti AVENAT, a.s., znějících na jméno v listinné podobě, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že ve smlouvě nebyla dostatečně určitě stanovena cena, což ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 a 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech v tehdy platném znění, způsobuje neplatnost celé smlouvy. Část obchodního podílu společnosti Reality, společnost s r.o., kterou měla stěžovatelka jako úhradu části kupní ceny na vedlejšího účastníka převést, totiž nebyla nikterak oceněna. Proto soud stěžovatelce uložil povinnost vydat předmětné akcie, neboť plnění z neplatného právního úkonu považoval za bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 9 Cmo 697/2000, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl. Soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvého stupně, že strany v posuzované věci uzavřely smlouvu kupní. Přiklonil se k závěru, že vzniklý závazkový vztah smluvních stran je namístě považovat za smlouvu směnnou, resp. smíšenou, kdy předmětem směny jsou akcie na straně jedné a část obchodního podílu na straně druhé se smluveným doplatkem ve prospěch vedlejšího účastníka v částce 2.000.000,- Kč splatným ve dvou splátkách. Za této situace již není namístě trvat na tom, aby cena směňovaných plnění byla vyčíslena pod sankcí neplatnosti smlouvy. Postačí, že je určitě specifikována hodnota doplatku, jak se ve smlouvě stalo. Smlouvu proto odvolací soud považoval za platnou. Nepřisvědčil však požadavku stěžovatelky na slevu z ceny ve výši smluveného doplatku jako realizaci jejího nároku z odpovědnosti za vady. Vytýkané vady se totiž týkaly finanční situace a celkového stavu společnosti AVENAT, a.s., přičemž předmětem směny nebyl podnik, nýbrž akcie společnosti. Nezaplacení doplatku odvolací soud posoudil jako podstatné porušení smluvní povinnosti stěžovatelkou a jednání vedlejšího účastníka pak považoval za platné odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení §345 odst. 1 obchodního zákoníku.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 852/2003, jako nepřípustné odmítl a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí všech uvedených obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Ztotožňuje se se stanoviskem odvolacího soudu stran posouzení smlouvy jako směnné, resp. smíšené. Polemizuje však se závěrem, že nezaplacení doplatku ve výši 2.000.000,- Kč bylo podstatným porušením smlouvy ve smyslu ustanovení §345 odst. 2 obchodního zákoníku a opravňovalo tudíž vedlejšího účastníka k odstoupení od smlouvy. Stěžovatelka tvrdí, že nebyla v prodlení se zaplacením doplatku, neboť uplatnila u vedlejšího účastníka nárok na slevu z kupní ceny právě ve výši předmětného doplatku, když plnění vedlejšího účastníka bylo podle jejího názoru vadné. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se touto její námitkou odmítly zabývat. S jejich argumentací, že její výtky jsou nepřípadné, když směřují k finanční situaci a celkovému stavu společnosti AVENAT, a.s., přičemž předmětem směny nebyl podnik, nýbrž akcie, stěžovatelka nesouhlasí. Uvádí, že uzavřením smlouvy o směně akcií neprojevila zájem o vlastní listiny, nýbrž o práva akcionáře jako společníka předmětné společnosti. Jejím hlavním cílem bylo podílet se na základním kapitálu, na řízení, na zisku či na likvidačním zůstatku společnosti, přičemž akcie representují určitou část základního kapitálu společnosti. Samotné listiny jsou pouhým nosičem a mají hodnotu mizivou a lze tedy jen stěží vytýkat vady přímo vůči převáděným akciím. Odkazuje na soupis závazků společnosti, který údajně obsahuje dodatek ke smlouvě a tvrdí, že údajně neodpovídá skutečnosti. Proto tedy vedlejší účastník plnil s vadami, od smlouvy tak nemohl platně odstoupit.
Stěžovatelka dále tvrdí, že odvolací soud nepřipustil k uplatnění jejích práv na jednání konaném dne 16. 10. 2002 přítomného právního zástupce Mgr. et Mgr. V. S., ačkoli byl tento o konání jednání krátce předtím telefonicky vyrozuměn. Nepřítomná stěžovatelka tak nemohla účinně hájit svá práva v soudním řízení. Uvedený postup obecného soudu stěžovatelka považuje za nezákonný.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Nejvyšší soud ČR, Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze i vedlejšího účastníka řízení Ing. V. R., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru stěžovatelka nesprávně směšuje stav smluvně předávaných akcií a stav společnosti, která akcie emitovala. Předmětem směny a koupě nebyl podnik, jehož špatného stavu se stěžovatelka dovolává, ale cenné papíry, resp. akcie, jejichž vady stěžovatelka nikdy nevytýkala, a o jejichž ceně (doplatku ceny) se s vedlejším účastníkem dohodla. Nezaplacení smluveného doplatku ceny je zajisté třeba považovat za podstatné porušení smlouvy. Vedlejší účastník tedy platně odstoupil od smlouvy. K námitce směřující proti postupu soudu, jímž mělo být stěžovatelce odňato právo na účast v soudním řízení, účastník uvádí, že sama stěžovatelka pověřila svým zastupováním jiného advokáta než Mgr. et Mgr. V. S. K témuž závěru dospěl i Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že nejpozději udělením plné moci jinému advokátovi a jejím doručením odvolacímu soudu zanikla dříve udělená plná moc advokáta Mgr. S. a odvolací soud s ním proto právem nejednal jako s právním zástupcem stěžovatelky. Účastník i nadále považuje napadený rozsudek za správný a ústavní stížnost za nedůvodnou.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelčiny námitky v zásadě nesměřují proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Účastník se se závěry obecných soudů vyšších stupňů ztotožňuje. Nedomnívá se, že by napadenými rozhodnutími došlo k dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta
Vedlejší účastník se ve lhůtě k tomu stanovené k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv, obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Na úvod se Ústavní soud vypořádal s námitkami stěžovatelky směřujícími proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že zákonná úprava přípustnosti dovolání a tedy i postup Nejvyššího soudu ČR je zcela ústavně konformní. Z pohledu základních práv a svobod lze na dovolání pohlížet jako na mimořádný opravný prostředek, který přesahuje rámec minimálních požadavků, kladených na řízení v civilních věcech, kde není nutné trvat na soudním přezkumu ve dvou stupních. V daném případě dovolací soud řešil otázku zcela konkrétní, dotýkající se svým významem toliko účastníků řízení (otázku, zda vedlejší účastník odstoupil od smlouvy právem), a proto dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná. Své rozhodnutí vyčerpávajícím a řádným způsobem odůvodnil, uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto. Takový právní závěr je třeba považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, nikoliv za projev nepřípustné libovůle. Rovněž pokud dovolací soud neshledal, že daná věc není otázkou zásadního právního významu z pohledu jednotnosti judikatury, dostál tím svému poslání a v jeho volném uvážení nelze spatřovat porušení ústavnosti. Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu ČR zpochybňovat. Za tohoto stavu se Ústavní soud v tomto konkrétním případě nezabýval věcnou stránkou právního názoru napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť respektoval jeho výše uvedenou kompetenci.
Nejvyšší soud se zabýval i další námitkou stěžovatelky, kterou nyní znovu opakuje v ústavní stížnosti, totiž tvrzením, že odvolací soud jí odňal právo účastnit se soudního řízení, pokud k jednání konanému dne 16. 10. 2002 nepřipustil přítomného advokáta Mgr. S. Dovolací soud odkázal na č.l. 89 spisu, kde se nachází plná moc ze dne 27. 8. 2002, kterou stěžovatelka udělila advokátu JUDr. J. B. a která byla soudu doručena dne 30. 8. 2002. S odkazem na ustanovení §28 o.s.ř. tedy postup soudu probíhal zcela v zákonných mezích při respektování projevu vůle stěžovatelky být zastoupena jiným právním zástupcem. JUDr. B. se z jednání konaného dne 16. 10. 2002 telefonicky omluvil bez žádosti o odročení (č.l. 93 spisu). Z ústavně právního hlediska takovému postupu nelze nic vytknout.
Jádrem argumentace stěžovatelky směřující k tvrzenému dotčení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces je námitka, že vedlejší účastník nemohl platně odstoupit od smlouvy ve smyslu ustanovení §345 obchodního zákoníku, neboť stěžovatelka se nedostala do prodlení s plněním svých povinností. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které jejím úvahám nepřisvědčilo, vychází podle stěžovatelčina názoru z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a z nesprávného hodnocení důkazů, a soud se v něm nevypořádal se všemi jejími námitkami.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka toliko polemizuje se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Domáhá se tak nového meritorního přezkoumání rozhodnutí, k čemuž ovšem Ústavní soud není, jak výše uvedeno, oprávněn. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, ani to, zda provedené důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci (srov. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 5). Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda obecný soud nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda neporušil základní práva a svobody zakotvené v ústavních zákonech (srov. III. ÚS 26/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 32). V případě článku 36 odst. 1 Listiny i článku 6 Úmluvy, na jejichž porušení stěžovatelka poukazuje, by k porušení práv a následnému zásahu Ústavního soudu mohlo dojít tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
V projednávané věci ovšem Ústavní soud neshledal ke svému zrušujícímu zásahu žádný důvod. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud vyšel při hodnocení oprávněnosti nároku vedlejšího účastníka ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a z nich vyvozených skutkových závěrů, které dále doplnil provedeným dokazováním. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že dne 19. 1. 1998 uzavřely smlouvu, jejímž předmětem byl mimo jiné převod 1955 ks listinných akcií emitovaných společností AVENAT. Stěžovatelka závazky, které pro ni ze smlouvy plynuly, ve lhůtě k tomu stanovené nesplnila. Odvolací soud uvedené jednání stěžovatelky považoval za podstatné porušení smlouvy a oznámením ze dne 29. 4. 1998 tedy vedlejší účastník podle názoru soudu platně odstoupil od smlouvy. Tento svůj závěr odvolací soud řádně a srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. odůvodnil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí lze také dovodit, proč se dále nezabýval obranou stěžovatelky, podle níž se údajně nedostala do prodlení, když vůči vedlejšímu účastníku uplatnila (jak uvedla na č.l. 44 spisu telefonicky, na č.l. 53 spisu uvedla, že nechala dopis s uplatněním nároku na slevu vedlejšímu účastníku na stole) nárok z odpovědnosti za vady předmětu plnění (konkrétně uváděla zejména závady ve vedení účetnictví společnosti a další ve smlouvě neevidované závazky společnosti). Stěžovatelka uvedenou smlouvou nabyla práva akcionáře společnosti (získala právo podílet se na řízení společnosti, právo na podíl na zisku a na likvidačním zůstatku) a vady vztahující se k předmětu smlouvy neuplatnila, nárok na slevu z kupní ceny jí tak nenáležel. Odvolací soud proto poskytl právní ochranu postavení vedlejšího účastníka. Skutečnost, že stěžovatelka s jeho závěry nesouhlasí (a nabízí svou vlastní verzi řešení), nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Pokud podle názoru stěžovatelky smlouva obsahovala prohlášení, která neodpovídala skutečnosti, mohla se v této situaci účinně bránit. Uplatnění práv z odpovědnosti za vady cenných papírů však s ohledem na námitky stěžovatelky není namístě.
Ústavní soud konstatuje, že skutkové závěry obecných soudů mají oporu v provedeném dokazování, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Stejně tak jeho právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 36 odst. 1 Listiny i článek 6 Úmluvy jsou ustanovení, jež garantují právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Taktéž namítaná porušení čl. 95 Ústavy ČR neobstojí, neboť to je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Za situace, kdy Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy porušily právo stěžovatelky na spravedlivé soudní řízení či jiná ústavně zaručená práva, není oprávněn zasahovat do jeho nezávislého rozhodování.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková