ECLI:CZ:US:2005:2.US.457.05
sp. zn. II. ÚS 457/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti 3D Production, s.r.o., IČ 49685473, se sídlem Masarykovo nábř. 225, Benešov, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Hlubočepská 36, Praha 5, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 8 C 314/2003, sp. zn. 8 C 315/2004, sp. zn. 8 C 316/2003, sp. zn. 8 C 317/2003, sp. zn. 8 C 318/2003, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Co 7/2005, sp. zn. 21 Co 8/2005, sp. zn. 21 Co 9/2005, sp. zn. 21 Co 10/2005 a sp. zn. 21 Co 11/2005, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnosti a návrh se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavními stížnostmi, doručenými Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2005 a původně vedenými pod sp. zn. II. ÚS 457/05, II. ÚS 458/05 a I. ÚS 459/05, a ústavními stížnostmi, doručenými Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2005 a původně vedenými pod sp. zn. III. ÚS 421/05 a IV. ÚS 460/05, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze. Spolu s ústavními stížnostmi navrhla zrušit ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Požádala též o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Plénum Ústavního soudu rozhodlo usnesením ze dne 13. 9. 2005 o spojení všech výše uvedených ústavních stížností ke společnému řízení s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. II. ÚS 457/05.
Z obsahu ústavních stížností a připojených listin bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 5 uložil napadenými rozsudky ze dne 31. 8. 2004 stěžovatelce povinnost umožnit žalobcům (označeným v rozsudcích) vstup, průchod a průjezd přes pozemek stěžovatelky č. parc. 144/1 o výměře 987 m2, vedený jako ostatní plocha (se způsobem využití - ostatní komunikace) v k. ú. Hlubočepy, zapsáno v katastru nemovitostí u KÚ Praha - město na LV č. 1180 pro obec Praha, okres Hlavní město Praha. Současně zamítl vzájemný návrh stěžovatelky, aby soud uložil žalobcům povinnost zdržet se jakéhokoliv užívání pozemku č. parc. 144/1 v k. ú. Hlubočepy, který je u Katastrálního úřadu Praha - město zapsán na LV č. 1180, vedeném pro k. ú. Hlubočepy. Stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobců. K odvoláním stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudky ze dne 17. 5. 2005 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení. Proti těmto rozhodnutím odvolacího soudu, napadeným ústavními stížnostmi, podala stěžovatelka dne 26. 7. 2005 dovolání, jejichž přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání, jejichž stejnopisy si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že dovolací námitky jsou po věcné stránce shodné s argumenty, o něž stěžovatelka opírá své ústavní stížnosti.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů, závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V projednávané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavními stížnostmi zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovoláních a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovoláních. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byly ústavní stížnosti věcně posouzeny před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaných dovoláních, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsal shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavních stížností je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávajících ústavních stížností stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspěla, bude moci popř. zpracovat své nové ústavní stížnosti tak, aby zohledňovaly i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Jestliže bylo o ústavních stížnostech rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Jak již Ústavní soud dovodil dříve (srov. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 22), je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášena na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a návrh, podaný dle §74 zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ní oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usnesení č. 2).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu