ECLI:CZ:US:2005:2.US.459.05
sp. zn. II. ÚS 459/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. A., zastoupené Mgr. Václavem Erbanem, advokátem, se sídlem Sokolská 21, Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 4 To 130/2005, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 5 T 68/2003, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě, a 2) Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a 2) Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 5. 8. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 5 T 68/2003, kterým byla uznána vinnou ze spáchání pokusu trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. z., pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. z., a za to jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců, a peněžitý trest ve výši 13.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 měsíce, a poškození byli s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 4 To 130/2005, kterým byl k jejímu odvolání zrušen rozsudek soudu prvého stupně a nově byla uznána vinnou ze spáchání pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. z., a za to uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 8 měsíců, a peněžitý trest ve výši 13.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její základní práva podle čl. 36, 38 a 39 Listiny základních práv a svobod.
Namítá, že byla zkrácena na svém právu podat opravný prostředek, neboť ve věci rozhodl s konečnou platností odvolací soud, který vycházel ze zcela odlišných právních úvah než soud prvého stupně. Nesouhlasí ani s tím, že jednání, kterého se měla dopustit, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. z., a výklad odvolacího soudu považuje za nepřípustně extenzivní. Stěžovatelka doslova uvádí, že se vytýkaného jednání neměla dopustit vůči věřitelům, nýbrž vůči oprávněným, jejichž právo bylo založeno pravomocným rozhodnutím soudu a tito se domáhali exekuce. V rámci exekučního řízení pak uplatnila legitimní návrh na zastavení řízení s ohledem na to, že závazek splnila, a s tímto návrhem neuspěla. I když dlužník změnu svého právního postavení jen předstírá, nemůže tím, podle jejího názoru, dojít ke spáchání trestného činu. Tvrdí, že z její strany šlo o legitimní procesní obranu, a ta nemůže být kriminálním jednáním. Nesouhlasí ani s výkladem dané problematiky, jak ji vyložil dovolací soud.
Z listin předložených stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 5 T 68/2003, uznána vinnou z pokusu trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. z., a pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. z., a za to jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců , podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců, a peněžitý trest ve výši 13.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, a poškození byli s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podala do všech jeho výroků odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 4 To 91/2004, byl zrušen pouze výrok o náhradě škody. Proti tomuto usnesení podala dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005, bylo zrušeno posledně uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i všechna na něj obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 4 To 130/2005, v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvého stupně, a nově byla stěžovatelka uznána vinnou z pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. z., spočívajícího v tom, že vyhotovila dohodu o narovnání mezi ní a manžely Š., jejichž podpisy vytvořila metodou elektrografického přenosu, a z ní nechala učinit notářsky ověřenou fotokopii, na jejímž základě se poté domáhala zastavení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a výkonu rozhodnutí postižením členských práv a povinností, které proti ní byly vedeny. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku a osmi měsíců, a peněžitý trest ve výši 13.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Ústavní stížnost spočívá v převážné míře v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, a staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz též nález sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).
V posuzovaném případě Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání stěžovatelky zaujal stanovisko, že se v daném případě nemůže jednat o jednočinný souběh pokusů trestných činů poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. z. a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. z., ale mohlo by jít jen o trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. z., a odkázal na svoji dosavadní judikaturu (Rt 53/2003 in Sb.NS 2003, 9: 608; resp. Rt 38/2001 in Sb.NS 2001, 7-8: 407) a názory teorie (in Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1420). Vázán tímto právním názorem poté Krajský soud v Ostravě uznal stěžovatelku vinnou právě z pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. z.
Je zcela správný závěr, že pro obranu účastníka v civilním řízení existují hranice, které jsou zásadně dány trestním zákonem. I podle názoru Ústavního soudu nelze považovat za pouhou procesní obranu a neunesení důkazního břemene, pokud je účastníkem civilního řízení předložena k důkazu jím padělaná listina, vykazující znaky věrohodnosti, a s ohledem na ni se tento účastník domáhá úkonu či rozhodnutí soudu.
O věci stěžovatelky rozhodovaly obecné soudy třech stupňů, přičemž je zřejmé, že se soudy prvého a druhého stupně shodly jak v hodnocení důkazů, tak i v podstatných rysech popisu vytýkaného skutku. Obhajoba od počátku trestního stíhání až po ústavní stížnost přitom popírala trestnost jednání stěžovatelky s tím, že se jednalo o její procesní obranu v exekučním řízení. Pokud byl za této situace vytýkaný skutek odvolacím a dovolacím soudem právně kvalifikován jinak (a pro stěžovatelku příznivěji), než soudem prvého stupně, nelze to považovat za porušení ústavně zaručeného práva na dvojinstančnost trestního řízení, neboť obhajoba tím nebyla nijak omezena.
Ústavní soud tedy neshledal v posuzovaném případě žádné porušení základních práv a svobod zaručených stěžovatelce ústavním pořádkem. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 psím. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu