ECLI:CZ:US:2005:2.US.46.04
sp. zn. II. ÚS 46/04
Usnesení
II.ÚS 46/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. B., právně zastoupeného JUDr. V. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 11 Tdo 642/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 7 To 171/02 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 2 T 85/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Dle výrokové části rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel spáchal trestný čin návodu k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona, §219 odst 1 a 2 písm. h) trestního zákona. Tento trestný čin měl spáchat spolu s obžalovaným L. J. tím, že v přesně nezjištěné době od listopadu 1997 do 23. 1. 1998 na přesně nezjištěném místě v okolí K. požádal obžalovaného L. J., aby za odměnu zajistil osoby, které usmrtí poškozeného JUDr. Č. F., aby se mu tak pomstil za to, že ten přivodil svou činností notáře odhalení rozsáhlého podvodného prodeje pozemků za 42.998.000,- mil. Kč. Z tohoto prodeje měl obžalovaný B. velký zisk, což posléze vedlo i k jeho trestnímu stíhání ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 12/99. Po usmrcení poškozeného dne 23. 1. 1998 v M. předal L. J. odměnu ve výši nejméně 100 tis. Kč. Za tento trestný čin a za účastenství na trestném činu podvodu, kterým byl stěžovatel pravomocně uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 9 To 41/02 a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 59/2000, byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 roků. Na základě odvolání stěžovatele odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele opět uznal vinným (s poněkud pozměněnou skutkovou větou) a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 15 roků ve věznici se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu uložený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 9 To 41/02, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud pozbyla podkladu. Dále mu uložil nahradit škodu ve výši 11 680 Kč Mgr. M. F. a ve výši 8 990 Kč Všeobecné zdravotní pojišťovně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož důvod opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 11 Tdo 642/2003, odmítnuto s odůvodněním, že námitky ve skutečnosti směřují k revizi skutkových zjištění a nelze je podřadit pod žádný relevantní dovolací důvod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a postup obecných soudů je i v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces vyžaduje zjištění všech relevantních skutečností, vedoucích k následku naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, nevyjímaje z hlediska trestního postihu relevantní jednání všech na tomto činu participujících osob. Pouze takové zjištění a z něj vycházející závěry umožní u každé osoby spravedlivé rozhodnutí o její vině a trestu. Dále je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti a aby vzniklé pochybnosti byly vykládány vždy ve prospěch obviněných.
V daném případě bylo dle stěžovatele sděleno obvinění jemu a dalším třem osobám, které se v průběhu celého trestního řízení, s výjimkou odsouzeného F., ke spáchání trestného činu nedoznaly a tento postoj zaujaly ještě při odvolacím jednání u Vrchního soudu v Praze dne 4. 2. a 6. 2. 2003. Z důkazů, které v rámci odvolacího jednání soud provedl, upozorňuje stěžovatel na podle něj zásadní výpověď svědka R. T., který uvedl, že podle jeho osobních poznatků byl iniciátorem trestné činnosti svědek V. Tento svědek pak uvedl, že jeho výpověď je shodná s výpovědí, kterou učinil do protokolu na Polici ČR-Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Svědek T. je prý i informován o způsobu a likvidaci vražedné zbraně. V průběhu odvolacího jednání byl vyslechnut i spoluobžalovaný F., který změnil svoje dosavadní výpovědi a uvedl, že svědek V. je do celé věci zapojen jako organizátor, čímž současně vyloučil, že by iniciátory a organizátory trestného činu byli obžalovaní B. a J. Skutečnosti o tom, že vraždu zorganizoval svědek V., v řízení před soudem I. stupně potvrzují svědkové J. a Z., kterým se o V. zmínil F. při pobytu ve společné cele. Další spoluobžalovaný V. P. při hlavním líčení uvedl, že v lednu 1998 se svědci V. a Š. domlouvali na nějakém "kšeftu" pro F., u tohoto jednání byl neznámý muž z M. a V., známý pod přezdívkou "B.". Dával F. nějaký přeložený papír.
Odvolací soud však považoval výpověď svědka T. za nevěrohodnou. Přitom svědek T. uvedl již zmíněné skutečnosti při vyšetřování jiného případu, přičemž řízení o tomto případu vede Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a spis, jehož součástí má být tato výpověď, může obsahovat i další závažné skutečnosti. Teprve po takto doplněném dokazování mohl odvolací soud podle přesvědčení stěžovatele dojít k závěru o nevěrohodnosti svědka.
Při zkoumání, zda se navrhovateli dostalo spravedlivého procesu, je třeba zabývat se tím, zda byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu dopadající na jeho případ. Podle jeho názoru byl porušen §2 odst. 5 trestního řádu, dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů byla vůči němu porušena zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy mají za prokázané, že se dopustil i dalšího trestného činu, a to trestného činu podvodu, což zmínil např. soud I. stupně v odůvodnění rozsudku. Z toho soudy vyvodily motiv jeho jednání vůči poškozenému notáři JUDr. F., díky němuž byly podvodné prodeje nemovitostí odhaleny. Krajský soud v Ústí nad Labem však ve věci 2 T 12/99 rozhodl dne 18. 2. 2003 o zastavení trestního stíhání proti stěžovateli. Za této situace se jeví jako nesporné, že pokud neměl jak krajský soud, tak vrchní soud oporu v provedeném dokazování ve vztahu k otázce, zda se stěžovatel dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu ve věci 2 T 12/99, je presumpce takového jednání v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny a současně porušením §2 odst. 2 trestního řádu.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti poukazuje na to, že hodnocení provedených důkazů bylo v rozporu se zásadami obsaženými v §2 odst. 3 trestního řádu a obecné soudy v tomto směru porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Některé úvahy vykazují logické vady a pochybení a odůvodnění napadených rozhodnutí je tak v rozporu s §125 trestního řádu.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy přecenily důkazní hodnotu svědeckých výpovědí směřujících proti jeho osobě, zejména výpověď svědka L. V., o němž však někteří svědci naznačují, že se trestného činu měl dopustit právě on. Jedná se o svědka, který byl odsouzen na 8 let odnětí svobody za obchodování s drogami, je trestně stíhán v dalším případu, pohybuje se v kriminálním prostředí a jeho výpověď je v rozporu s výpověďmi obžalovaných i některých svědků.
Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud zrušil jak usnesení Nejvyššího soudu, tak rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení. Nejvyšší soud prostřednictvím předsedy senátu JUDr. S. R. k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. V dovolání stěžovatel uplatnil toliko skutkové námitky, námitky nesprávného hodnocení důkazů, dovolací soud však není oprávněn činit ani přezkoumávat skutková zjištění. Při interpretaci a aplikaci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu respektoval Nejvyšší soud právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezech sp. zn. IV. ÚS 558/02, IV. ÚS 564/02 a IV. ÚS 565/02 a z jeho mezí nijak nevybočil.
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. M. Z. vyjádřil názor, že k porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele v předmětné věci nedošlo. Krajský soud v Ústí nad Labem se k obsahu ústavní stížnosti ani přes opakovanou žádost nevyjádřil.
Vedlejší účastník řízení - Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - uvedl, že všechny námitky stěžovatele považuje za nedůvodné. Dokazování bylo provedeno v rozsahu, který je v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu. Trestní stíhání proti stěžovateli ve věci 2 T 12/99 bylo skutečně zastaveno, a to z důvodu dle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Ve věci spoluobžalovaného J. H. pak Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 2 T 12/99, rozhodl tak, že ho uznal vinným z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona., kterého se dopustil společně s M. B. a další osobou.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, posouzení argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Obecné soudy, zejména soud I. stupně, se daným případem zabývaly velmi odpovědně. Ve velmi podrobném odůvodnění rozsudku soud popisuje skutkový děj i činnost jednotlivých obžalovaných. Lze sice souhlasit se stěžovatelem, že žádný přímý důkaz pro jeho vinu nesvědčí, což ostatně připouští i oba soudy, na druhou stranu však řada nepřímých důkazů tvoří ucelený řetězec, na jehož základě lze bez důvodných pochybností konstatovat vinu stěžovatele. Při hodnocení těchto důkazů pak obecné soudy postupovaly v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl. Uvedené konstatování vychází z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování správnosti zjištěného skutkového stavu, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Uvedené konstatování se týká i stěžovatelem zmíněné výpovědi svědka T., kterou považoval odvolací soud za nevěrohodnou a v odůvodnění rozsudku také uvedl, proč jeho výpovědi nevěří a z jakého důvodu nepovažuje za účelné přečtení protokolu o výpovědi tohoto svědka před pracovníkem expozitury Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (str. 10 a 12 rozsudku).
Stěžovatel vznesl námitku, že soudy porušily zásadu presumpce neviny při popisu skutku, pro který byl odsouzen, a to konkrétně při popisu jeho činnosti v rámci trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 12/99 (trestný čin podvodu). K této námitce je možno pouze konstatovat, že to byl právě odvolací soud, který na základě odvolání stěžovatele zrušil rozsudek soudu I. stupně vztahující se k jeho osobě a sám znovu rozhodl tak, že popis skutku ve výroku rozsudku upřesnil, aby nedošlo k namítanému porušení zásady presumpce neviny. V odůvodnění rozsudku pak soud uvedl, že nepřesnost ve formulaci nemůže nijak zpochybnit správně zjištěnou a výsledky souvisejícího řízení nepředjímající motivaci jednání stěžovatele. Stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti uvádí, že jeho stíhání ve věci 2 T 12/99 bylo dne 18. 2. 2003 zastaveno. Dle sdělení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2004 bylo trestní stíhání stěžovatele v předmětné trestní věci skutečně zastaveno, a to z důvodu dle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Spoluobžalovaný stěžovatele J. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z téhož dne uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 písm. a) trestního řádu, kterého se měl podle skutkové věty rozsudku dopustit společně s M. B. Uvedený rozsudek již nabyl právní moci (28. 1. 2004).
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž námitky, které tvořily podstatu jeho obhajoby v řízení před soudem I. stupně i před odvolacím soudem, a které předestřel Nejvyššímu soudu v podaném dovolání. Jak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tak i z odůvodnění usnesení soudu odvolacího však jasně vyplývá, že oba soudy se uvedenými námitkami zodpovědně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétním způsobem vylíčily, z jakých důvodů jim nelze přisvědčit. Protože úkolem Ústavního soudu není opětovně předkládat a doplňovat argumentaci na podporu závěrů obecných soudů, jestliže postupovaly ve shodě s principy spravedlivého procesu, postačí odkázat na závěry odvolacího soudu, které lze považovat za dostačující.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1 Listiny, ani s čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolával. Ačkoli čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na spravedlivý proces, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve věci.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu