ECLI:CZ:US:2005:2.US.468.05
sp. zn. II. ÚS 468/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem Mezibranská 19, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 3 Tdo 611/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 8 To 160/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 45 T 15/2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 22. 8. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 45 T 15/2004, kterým byl ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 8 To 160/2004, uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z."), a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s dozorem, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 3 Tdo 611/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36, čl. 37 odst. 3, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel konkrétně nesouhlasí s tím, že skutkový děj a jeho motivy byly prokázány tak, jak obecné soudy dovodily, a nebyl tedy dostatečně zjištěn skutkový stav. Závěr o úmyslném zavinění je v extremním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi. Nebylo dostatečně prokázáno stáří zranění poškozené a závěr znalce doc. MUDr. P. K. CSc., není v tomto směru postačující, neboť se nepodařilo ztotožnit původní poranění z 1. 3. 2004 s jím ohledaným poraněním z 18. 3. 2004, která vykazovala odlišnosti. Poškozená celou situaci zinscenovala, protiřečila si v jednotlivých výpovědích a líčení jejího stavu neodpovídá objektivním zjištěním lékařů, kteří neurčili žádnou diagnózu. Nesouhlasí s posudkem z oboru elektrotechnika, který nevyřešil otázku jakou "šňůrou" bylo zranění poškozené způsobeno, a proto závěry znalce MUDr. K. jsou jen hypotetické. Nebyla dostatečně prověřována věrohodnost poškozené ani co do motivu na křivé obvinění s ohledem na vážnou známost, kterou udržovala s utajeným svědkem, aniž by soud zjistil, jak dlouhá tato známost byla. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno pod vlivem součinnosti rodiny poškozené s jí známým pracovníkem Policie České republiky. Ohledání místa činu bylo provedeno jako neodkladný či neopakovatelný úkon před zahájením trestního stíhání bez jeho přítomnosti, přestože k němu došlo až 12 dnů po události. Tomuto úkonu byl přítomen později ustanovený znalec kriminalistického ústavu pplk. Ing. Z., který pak z tohoto úkonu při vypracování znaleckého posudku vycházel. Ke zvolení obhájce mu byla poskytnuta pouze lhůta v trvání 30 minut od převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání, a nemohl si tak svobodně zvolit svého obhájce, který mu byl po nezájmu dr. K. ustanoven soudem. Jeho výslech se přitom konal předtím, než mu byl obhájce ustanoven a ustanovený obhájce, který se v průběhu výslechu dostavil, se neměl možnost dostatečně seznámit se spisovým materiálem a na rozmluvu s ním měl pouze 15 minut.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 45 T 15/2004, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo od 15. 3. 2004 vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z."). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2004, č. j. 45 T 15/2004-484, byl stěžovatel uvedeným trestným činem uznán vinným. Měl se ho dopustit tím, že po předchozích neshodách v úmyslu usmrtit svoji manželku působením elektrického proudu, této ve spánku přiložil na krk dva neizolované konce nebo vidlici elektrického kabelu, který byl zapojen do elektrické sítě bytového rozvodu, a tímto způsobem zavedl do těla poškozené na dobu nejméně několika vteřin elektrický proud, který na krku poškozené způsobil dvě okrouhlá poranění kůže, přičemž při průchodu elektrického proudu hlavou a šíjí mohlo dojít k přímému účinku na mozkový kmen s ohrožením života, avšak k smrti nedošlo, neboť poškozená po zásahu elektrickým proudem pohybem těla přerušila jeho průtok. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2005, č. j. 8 To 160/2004-517, zrušen výrok o trestu rozsudku soudu prvého stupně, a nově byl stěžovateli za použití §40 odst. 1 a 2 tr. z., uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice s dozorem. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, č. j. 3 Tdo 611/2005-578, a to jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud připomíná, že pokud podstata ústavní stížnosti spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).
To platí zcela i na nyní posuzovaný případ, neboť námitky stěžovatele jsou zcela obsahem jeho obhajoby před všemi orgány činnými v trestním řízení. Naposledy se těmito námitkami zabýval Nejvyšší soud ČR. Shodně s ním i Ústavní soud dovozuje, že skutková zjištění obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, anebo že by provedené dokazování bylo neúplné, jak opakovaně namítá stěžovatel. Skutečnost, že se nepodařilo přesně zjistit a konkretizovat prostředek, kterým byl útok proveden, ani skutečnost, že mezi jednotlivými provedenými důkazy jsou dílčí odchylky na tom nic nemění. Ani z ústavněprávního pohledu totiž není nutné, aby byly prokázány úplně všechny okolnosti, a aby se všechny provedené důkazy v průběhu celého řízení shodovaly, nýbrž to, aby na základě uceleného řetězce přímých a nepřímých důkazů mohl být odpovědně učiněn závěr o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo je jeho pachatelem. K tomu v posuzovaném případě došlo a Ústavní soud nemá pravomoc zasahovat do pravomoci obecných soudů, vést řízení a posuzovat důkazy a okolnosti, které v jeho průběhu vyjdou najevo.
Již Nejvyšší soud ČR konstatoval, že soudy nižších stupňů k ohledání místa činu, která byla provedena před zahájením trestního stíhání bez přítomnosti stěžovatele, vůbec nijak ve svých úvahách nepřihlížely, byť byl protokol o ní proveden k důkazu. Za této situace je tedy podle Ústavního soudu zřejmé, že tato prohlídka sloužila pouze jako jeden z podkladů Kriminalistického ústavu Praha ke zpracování znaleckého posudku, přičemž výsledky tohoto ohledání nebyly stěžovatelem nijak rozporovány, a stěžovatel se měl možnost k závěrům a podkladům znaleckého posudku vyjádřit v rámci výslechu znalce u hlavního líčení. Ústavní soud přitom již dříve dovodil, že k nápravě pochybení i ústavněprávního charakteru slouží právě řízení před obecným soudem. Proto pochybení při ohledání místa činu spočívající v absenci přítomnosti stěžovatele u tohoto úkonu nepředstavuje porušení procesních práv stěžovatele.
K porušení základního práva na obhajobu podle názoru Ústavního soudu nedošlo. Pokud se jedná o lhůtu 30 minut ke zvolení obhájce (v případě nutné obhajoby) nelze tuto lhůtu považovat za a priori krátkou. Délka této lhůty musí být stanovena s přihlédnutím k povaze a okolnostem případu, aby nejenom byla dána skutečná možnost k volbě obhájce a nebyl ohrožen účel nutné obhajoby, ale také aby nedocházelo ke zbytečným průtahům v trestním řízení (viz Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. I. Díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002. str. 218). Přiměřeně totéž lze uvést i ohledně doby pro seznámení se obhájce s věcí a poradu s klientem před jeho výslechem, kde navíc přistupuje do úvahy profesní odpovědnost advokáta. S ohledem na materiální povahu všech základních práv, tedy i práva na obhajobu, je přitom třeba mít na zřeteli skutečný dopad průběhu řízení do těchto práv. V daném případě je zřejmé, že policejní orgán od zahájení trestního stíhání (15. 3. 2004) uvažoval o tom, že stěžovatele bude stíhat vazebně, neboť již následujícího dne po zahájení trestního stíhání podal v tomto směru podnět dozorující státní zástupkyni a stěžovatel byl vzat do vazby usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2004. Proto bylo namístě, aby ke zvolení či ustanovení obhájce došlo co nejdříve. Stěžovatel využil svého práva na volbu obhájce, avšak jím oslovený advokát o převzetí obhajoby neměl zájem, a dále tohoto svého práva nevyužil ani bezprostředně poté, ani po celou dobu trestního stíhání. JUDr. PhDr. J. K., CSc., byl soudem ustanoveným obhájcem od počátku trestního stíhání až do rozhodnutí odvolacího soudu, a poté mu pro podání dovolání a zastupování v řízení o něm byla soudem ustanovena obhájkyní JUDr. J. Š. Za této situace se Ústavní soud nedomnívá, že by stanovením lhůty 30 minut ke zvolení obhájce znamenalo v posuzovaném případě porušení práva na obhajobu. Totéž platí i pro seznámení ustanoveného obhájce s věcí a pro poradu se stěžovatelem před prvním výslechem, při němž stěžovatel vypovídal. Stěžovatel bezprostředně po tomto výslechu nenamítal nedostatek času pro přípravu obhajoby a byl následně v průběhu vyšetřování vyslýchán ještě 9. 4. 2004, a dvakrát v průběhu hlavního líčení, kdy opakovaně reagoval na skutečnosti obsažené ve spise. Měl tedy dostatek prostoru jak k předestření svého pohledu na věc tak i k seznámení se s věcí. Pokud tedy první porada s obhájcem trvala pouze 15 minut pak to v dané situaci jak obhájci tak stěžovateli evidentně postačovalo. Ústavní soud se konečně přiklání k názoru obecných soudů, že nepřítomnost obhájce při té části výslechu, kdy stěžovatel odmítl vypovídat, na výkon jeho obhajoby neměla vliv.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu