ECLI:CZ:US:2005:2.US.469.04
sp. zn. II. ÚS 469/04
Usnesení
II.ÚS 469/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. J., zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem Praha 1, Václavské nám. 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2004 ve věci sp. zn. 32 Odo 941/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem napadá rubrikované rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud dovolání navrhovatelky jako opožděné, neboť dospěl k závěru, že dovolání mohlo být podáno ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu, konkrétně rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2002 ve věci sp. zn. 4 Cmo 788/2000, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2000 ve věci sp. zn. 11 Cms 406/96.
Stěžovatelka brojí proti skutečnosti, že v jejím případě odmítl Nejvyšší soud aplikovat účinné znění §240 odst. 3 občanského soudního řádu s odkazem na přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl občanský soudní řád novelizován. Stěžovatelka si je sice vědoma ustálené judikatury Nejvyššího soudu ohledně výkladu intertemporálních ustanovení novely občanského soudního řádu, přesto s tímto právním názorem polemizuje. Poukazuje přitom na skutečnost, že v důsledku takové interpretace přechodných ustanovení dochází k několikaletému oddálení účinnosti některých ustanovení novely občanského soudního řádu. Tím je dle jejího názoru porušen princip rovnosti účastníků občanského soudního řízení, protože ve stejnou dobu nemají všichni účastníci stejná práva domáhat se vnitrostátních prostředků nápravy. Postupem Nejvyššího soudu došlo dle mínění stěžovatelky k odmítnutí spravedlnosti a tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka má za to, že ústavně konformním výkladem vzájemného vztahu bodu 1, bodu 15 a bodu 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., by se mělo dojít k závěru, že přípustnost opravných prostředků (řádných i mimořádných) by měla být posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném v době, kdy došlo k vydání rozhodnutí, proti kterému daný opravný prostředek směřuje. Stěžovatelka připomíná, že v případě odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně tomu tak je, a proto namítá, že není žádný důvod, aby se věc posuzovala odlišně v případě dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhovatelkou prezentovanou interpretaci přechodných ustanovení ovšem Nejvyšší soud neaplikoval, čímž dle jejího mínění porušil její právo na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětluje důvod odmítnutí dovolání, přičemž poukazuje na skutečnost, že odvolací soud projednával odvolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, podle kterého nebylo náležitostí rozsudku poučení o dovolání. Nejvyšší soud proto nemohl přistoupit na tvrzení, že z důvodu chybějícího poučení o dovolání mohla podat dovolání ve lhůtě čtyř měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto musel dovolání odmítnout jako opožděné, aniž byl oprávněn se jím věcně zabývat.
Po posouzení věci Ústavní soud konstatuje, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu ohledně aplikace a výkladu přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydaného po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, kdy se stěžovatelka domáhá, aby soud přisvědčil její interpretaci, dle které v těchto případech lhůta k dovolání činí 4 měsíce. Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací občanského soudního řádu, již judikoval, že je především věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl výklad jednoduchých zákonů, a tedy i části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje prostou zákonnost vydaných rozhodnutí, by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by provedený výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva, bez ohledu na to, zda namítaný, nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto dovolání stěžovatelky, tak nemohlo být porušeno právo na soudní ochranu, neboť bylo věcí stěžovatelky, aby toto své právo realizovala "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 Listiny a tedy účelně využila zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 22/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usnesení č. 7, str. 367 a násl.).
Ústavní soud musí v souvislosti s posuzovaným případem připomenout, že v žádném ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 nebyla stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. Současně Ústavní soud zdůrazňuje rozdíl mezi funkcí institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je použitelný (přípustný) vůči téměř každému rozhodnutí soudu prvního stupně. Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II.ÚS 293/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, usnesení č. 21, str. 463 a násl.).
Ze zásady, že odvolací soud neměl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 povinnost poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání, existovala nicméně výjimka, kterou Ústavní soud judikoval mj. ve stěžovatelkou zmíněném nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 92/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 93, str. 383 a násl.). Toto rozhodnutí ovšem nelze použít analogicky na stěžovatelčin případ, stejně jako ani "původní" nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 65/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 27, str. 213 a násl.), neboť v případě obou zmíněných rozhodnutí Ústavní soud stanovil povinnost odvolacích soudů uvádět v rozhodnutích poučení o dovolání v případech, kdy zákon bez dalšího opravný prostředek (dovolání) připouští, tedy v případě, kdy záleží pouze na účastníku řízení, zda dovolání podá či nikoli. Toto ovšem nebyl případ stěžovatelky, která opírala přípustnost dovolání o důvod dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001. Posuzovaný případ tak nespadá do Ústavním soudem vymezené skupiny případů, u kterých měl odvolací soud povinnost poučit účastníky řízení o možnosti podání dovolání.
Pouze pro doplnění Ústavní soud uvádí, že se neztotožňuje se stěžovatelčinou interpretací nerovnosti účastníků občanského soudní řízení po 1. 1. 2001 v důsledku aplikace intertemporálních ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. Přechodná ustanovení plní důležitou funkci, která má zajistit, aby nebyla měněna "pravidla během hry" (srov. Důvodová zpráva k novele občanského soudního řádu zákonem č. 59/2005 Sb.). Toto pravidlo jen zdánlivě ohrožuje "absolutní rovnost všech účastníků" v daném čase. Je totiž třeba od sebe oddělit dvě skupiny účastníků procesněprávních vztahů - 1. skupina řízení řídící se zněním před novelou, 2. skupina řídící se zněním po novele. Bezpodmínečně je třeba vždy trvat na (formální) rovnosti účastníků uvnitř těchto skupin, nikoli však mezi skupinami navzájem. Současně je třeba vždy zkoumat, zda nedochází k porušení "relativní rovnosti účastníků", tedy zda všichni účastníci konkrétního procesněprávního vztahu požívají stejných procesních práv. V předmětné věci tomu tak dle názoru Ústavního soudu bylo a nemohlo tak dojít k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. K otázce ústavně konformního výkladu vzájemného vztahu bodu 1, bodu 15 a bodu 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se Ústavní soud omezí pouze na konstatování, že body 15 a 17 představují lex specialis vůči bodu 1 a stěžovatelčinu interpretaci jejich vzájemného vztahu proto nelze přijmout.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se proto domnívá, že právní závěr, ke kterému dovolací soud dospěl, je výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Eleni Kameníková