ECLI:CZ:US:2005:2.US.475.04
sp. zn. II. ÚS 475/04
Usnesení
II.ÚS 475/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. PhDr. Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, advokátem AK, Náměstí 18, Velké Meziříčí, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 6 To 69/2004, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2004, č. j. 48 T 21/2001-5145, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných usnesení obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu a o nepřijetí písemného slibu. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
V ústavní stížnosti stěžovatel reprodukuje námitky, které uplatnil ve stížnosti proti usnesení krajského soudu a jejích doplněních. V nich namítal, že soud prvního stupně nerozhodl o žádosti o propuštění z vazby na svobodu nejpozději do pěti pracovních dnů a že v daném případě nejsou dány ani řádně odůvodněny vazební důvody podle ustanovení §67 písm. a), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dále poukázal na skutečnost, že při hlavním líčení konaném dne 3. 6. 2004 soud vydal usnesení, že veškeré dokazování bude provedeno znovu a z tohoto důvodu státní zástupkyně opětovně přednesla obžalobu. Státní zástupkyně však zcela pominula novelu ustanovení §89 odst. 11 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a znovu kvalifikovala jednání stěžovatele mimo jiné i trestným činem krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 trestního zákona, ačkoliv se mělo ve smyslu zmíněné novely jednat o právní kvalifikaci trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 trestního zákona, neboť škoda dle jednotlivých skutků podané obžaloby je obhajobou vypočtena na celkovou částku ve výši 3 031 501, 80 Kč, a podle současné právní úpravy tedy představuje škodu značnou, nikoli škodu velkého rozsahu. Právní kvalifikace má potom návaznost na délku vazby dle ustanovení §71 odst. 8 trestního řádu, z něhož dle názoru stěžovatele plyne, že jeho vazba, jejíž celková doba přesáhla dva roky, je nadále nezákonná, neboť se na něj již nevztahuje písm. c) citovaného ustanovení trestního řádu, kde je délka vazby stanovena dobou tří let, nýbrž písm. b). Uvedeným stížnostním námitkám však vrchní soud nepřisvědčil. Soudy obou stupňů proto nerozhodly v souladu se zákonem, a porušily tím stěžovatelova ústavně zaručená práva.
Ze spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 21/2001 Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 7 Nt 4177/2000, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 25. 8. 2000 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 9 To 729/2000, byl stěžovatel z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu vzat do vazby. Dne 3. 7. 2002 byl z vazby propuštěn a převeden do výkonu trestu odnětí svobody nařízeného rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 1999, č. j. 6 T 187/98-122 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 2 To 253/99. Z výkonu trestu byl propuštěn dne 3. 7. 2003. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2004, č. j. 48 T 21/2001-5091, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 6 To 43/2004, byl stěžovatel podle §69 odst. 5, §68 odst. 1 trestního řádu vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) trestního řádu, neboť se bez řádné omluvy nedostavil k hlavnímu líčení konanému dne 9. 3. 2004, přestože byl včas a řádně předvolán, a nepodařilo se realizovat jeho předvedení k hlavnímu líčení dne 26. 3. 2004. Dne 9. 5. 2004 stěžovatel požádal o propuštění z vazby na svobodu. K žádosti přiložil písemný slib dle ustanovení §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Krajský soud v Brně shora citovaným usnesením žádost zamítl a písemný slib nepřijal. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou vrchní soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 5. 10. 2004 konstatoval, že její obsah je prakticky identický s obsahem stížnosti stěžovatele podané proti usnesení soudu prvního stupně. K problematice uváděné stěžovatelem již zaujal stanovisko v odůvodnění svého usnesení z 23. 6. 2004 a nad rámec argumentace v něm obsažené nemá, co by dodal.
Krajský soud v Brně ve vyjádření ze dne 5. 10. 2004 uvedl, že stěžovatel je stíhán pro dílem dokonaný, dílem nedokonaný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 trestního zákona, §8 odst. 1 trestního zákona k §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 trestního zákona, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) trestního zákona a pro dvojnásobný trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. V souvislosti s tímto trestním stíháním byl výše citovanými usneseními krajského a vrchního soudu ze dne 7. 4. 2004 a ze dne 21. 4. 2004 vzat do vazby, jejíž důvodnost je zřejmá jednak z těchto usnesení, jednak z usnesení napadených ústavní stížností, na jejichž závěry krajský soud pro stručnost odkazuje a s nimiž se ztotožňuje. Návrh stěžovatele proto považuje za nedůvodný.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle které je Ústavní soud ve smyslu článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází, a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vyložily, proč žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu nevyhověly a nebyl přijat jeho písemný slib. Krajský soud podrobně rozvedl a zhodnotil jednání stěžovatele v souvislosti s nedostavením se bez řádné omluvy k hlavnímu líčení, a dále zohlednil, že stěžovatel se zdržuje v místě trvalého bydliště zřídka a nebyl zde zastižen ani dne 26. 3. 2004 v době pracovní neschopnosti. Soudy se rovněž zabývaly osobou stěžovatele, charakterem a rozsahem trestné činnosti, pro kterou je stíhán, a poukázaly na skutečnost, že byl v minulosti pětkrát odsouzen pro trestnou činnost obdobného charakteru, přičemž stížnostní soud akcentoval shora uvedené odsouzení stěžovatele Okresním soudem v Olomouci, které mu nezabránilo v opakovaném páchání trestné činnosti stejné povahy, jíž se měl dle podané obžaloby dopouštět. S ohledem na všechny rozhodné okolnosti soudy obou stupňů dospěly k závěru, že písemný slib se v daném případě jeví nedostatečným.
Z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu potom vyplývá, že se soud všemi námitkami uplatněnými ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, které stěžovatel nyní opakuje i v ústavní stížnosti, podrobně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. K argumentům ohledně délky vazby uvedl, že ani změna kvalifikace jednání stěžovatele by neměla vliv na posouzení celkové doby trvání vazby, neboť stěžovatel by byl i nadále stíhán a bylo by vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin a tomu dle ustanovení §71 odst. 8 písm. c) trestního řádu odpovídá i celková doba vazby tří let. Ústavní soud závěry stížnostního soudu neshledal nesprávnými a z hlediska ústavněprávního jim nelze nic vytknout. Sama okolnost, že námitky stěžovatele nebyly soudem akceptovány a stížnosti nevyhověl, neznamená porušení práva na soudní ochranu. V tomto směru proto Ústavní soud odkazuje na vyčerpávající odůvodnění napadeného usnesení.
Z důvodů shora uvedených Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy a v čl. 36 Listiny a nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
Ref.:
Doručit do vlastních rukou:
- právní zástupce stěžovatele - 2x
- Vrchní soud v Olomouci
- Krajský soud v Brně
Přílohy ponechat ve spise
Po vrácení ZPL vyznačit v rejstříku a spis založit