ECLI:CZ:US:2005:2.US.478.04
sp. zn. II. ÚS 478/04
Usnesení
II.ÚS 478/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. T. K., právně zastoupeného Michalem Čechem, advokátem, se sídlem Jeřábkova 5, 602 00 Brno, proti zásahu orgánu veřejné moci, spočívající v jednání Krajského soudu v Brně v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 11 T 8/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadá postup Krajského soudu v Brně, jímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 1, čl. 2 odst. 3 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv.
Jednání soudu, kterým podle stěžovatele došlo k porušení všech shora uvedených práv, spočívá v tom, že odmítl vydat obhájci stěžovatele, ustanovenému soudem, fotokopie částí soudního spisu bez zaplacení soudního poplatku, resp. náhrady nákladů za jejich pořízení. Předsedkyně příslušného senátu Krajského soudu v Brně vydala první část fotokopií po zaplacení částky 3 285 Kč, vydání druhé části fotokopií nepovolila obhájci vydat bez zaplacení další částky ve výši 3 045 Kč. Záloha na tyto hotové výdaje nebyla obhájci zaslána, a o jeho písemném návrhu na její poskytnutí nebylo dosud vůbec rozhodnuto.
Zásah orgánu veřejné moci spatřuje stěžovatel v tom, že postup soudu v podmiňování vydání fotokopií ze spisu nikoli oproti uhrazení nákladů, nýbrž soudního poplatku, je šikanózní, protože zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, problematiku nákladů v trestním řízení zcela jistě neupravuje.
Protože podle názoru stěžovatele byla postupem soudu porušena jeho základní práva, domáhá se v ústavní stížnosti, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že Krajský soud v Brně v trestní věci vedené pod sp. zn. 11 T 8/99 není oprávněn odepřít obhájci stěžovatele pořízení a vydání fotokopií písemností ze spisu podle jeho požadavku a není oprávněn podmiňovat jejich vydání zaplacením soudního poplatku. Dále navrhuje, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Brně vydat obhájci stěžovatele fotokopie podle jeho požadavku za náhradu skutečných nákladů spojených s jejich pořízením a zdržet se podmiňování jejich vydání zaplacením soudního poplatku.
Především je třeba konstatovat, že podstatná část ústavní stížnosti je opakováním námitek uplatněných v odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 T 8/99, kterým bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu ani oba přísedící nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování předmětné trestní věci. S těmito námitkami stěžovatele se vypořádal Vrchní soud v Praze v odůvodnění usnesení ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 5 To 84/2004, a to včetně námitek týkajících se pořizování fotokopií a požadavku na vyplacení zálohy na odměnu a náklady obhájce.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.Beck, sv. 4, č. 78, str. 243).
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost lze tedy zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudů nebo jiných orgánů veřejné moci lze napadnout ústavní stížností v zásadě pouze tehdy, mají-li význam pro ochranu nároku (práva), který je předmětem řízení před obecným soudem, a současně nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základních práv a svobod stěžovatele.
Z obsahu ústavní stížnosti a z formulace jejího petitu je zřejmé, že stěžovatel spatřuje v jednání soudu (resp. předsedkyně senátu) tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, str. 243, usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, usn. č. 30, str. 337).
Otázka charakteru zásahu orgánu veřejné moci velmi úzce souvisí s následným rozhodováním Ústavního soudu, který je právě podle povahy zásahu buď oprávněn zrušit napadené rozhodnutí nebo zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva nebo svobody pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil, pokud je to možné, stav před porušením. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tzn. stěžovatel musí být už nebo ještě postižen (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96).
Ve věci stěžovatele by se mohlo o takový zásah jednat pouze v případě, kdyby soud při rozhodování o pořízení fotokopií z trestního spisu a při stanovení výše nákladů za jejich pořízení postupoval svévolně a v rozporu se zákonem. Tak tomu však není.
Trestní řád v ustanovení §65 odst. 1 umožňuje zde vyjmenovaným osobám nahlížet do spisů a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Výše nákladů se pak stanoví přiměřeně podle zákona o soudních poplatcích (viz Sazebník soudních poplatků, položka 24 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb.). Z písemných materiálů, které má Ústavní soud k dispozici, je zřejmé, že obhájci stěžovatele byly vypočteny náklady za pořízení fotokopií ve výši 3 285 Kč a 3 045 Kč tak, že počet požadovaných listů byl vynásoben částkou 15 Kč, což přesně odpovídá příslušnému sazebníku. Stěžovatel se zjevně mýlí, pokud v ústavní stížnosti tvrdí, že zákon o soudních poplatcích neřeší otázku nákladů za pořízení fotokopií spisu. Sazebník poplatků upravuje také poplatky za úkony soudu, a v rámci těchto úkonů upravuje poplatky za vyhotovení stejnopisu, opisu, kopie nebo fotokopie listin, protokolů, příloh, záznamů, rejstříků, evidencí, knih a jiných částí spisů vedených soudem včetně pořízených výpisů z nich. Za kopie pořízené na kopírovacích strojích nebo prostřednictvím počítače bez ověření se vybere poplatek ve výši Kč 15,- za každou i započatou stránku a s ověřením se vybere poplatek 35,- Kč za každou i započatou stránku.
Rozhodnutí o tom, zda obhájci bude poskytnuta požadovaná záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů, záleží ve smyslu §151 odst. 3 trestního řádu pouze na uvážení příslušného orgánu činného v trestním řízení (v daném případě Krajského soudu v Brně).
Ústavní soud tedy po zvážení všech okolností případu musí konstatovat, že jednáním soudu k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohl Ústavní soud kladně rozhodnout ani o dalších návrzích, spojených s ústavní stížností, a to o návrhu, aby Krajský soud v Brně stěžovateli nahradil náklady spojené s řízením před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a o návrhu, aby náklady jeho zastoupení zaplatil stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
Ref:
Doručit do vlastních rukou
- advokát 2x
- Krajský soud v Brně
Přílohy ponechat ve spisu
Po vrácení dodejky založit