ECLI:CZ:US:2005:2.US.480.04
sp. zn. II. ÚS 480/04
Usnesení
II.ÚS 480/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HB-HOLDING, a.s., se sídlem Zahradní 106, Jeneč, právně zastoupené, advokátem JUDr. Miroslavem Nyplem, se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2004, sp.zn. 19 Co 213/2004, a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 3. 2004, sp.zn. 9 Nc 151/2004, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 9 Nc 151/2004, z něhož zjistil následující:
Ing. Vladimír Kuchař, správce konkurzní podstaty úpadce Z. K. (dále jen "vedlejší účastník"), se návrhem proti stěžovatelce domáhal vydání předběžného opatření, kterým by jí soud uložil povinnost zdržet se jakýchkoli dispozic s nemovitostmi, a to se stavební parcelou č. 89, budovou č.p. 73 na stavební parcele č. 89 a budovou č.p. 64 na stavební parcele č. 104, vše zapsáno na LV č. 615 pro obec Horní Maršov v katastrálním území Temný Důl, zejména jejich prodeje, pronájmu, zřízení předkupního či zástavního práva nebo věcného břemene. Návrh odůvodnil tím, že předchozímu vlastníku specifikovaných nemovitostí, obchodní společnosti REKO-M, s.r.o., byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze, uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku ve prospěch konkurzní podstaty úpadce částku 3.200.000,- Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 8. 2003. V mezidobí obchodní společnost REKO-M, s.r.o., převedla sporné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 24. 10. 2003 na stěžovatelku. Vedlejší účastník hodlá zahájit řízení o neúčinnosti uvedeného právního úkonu proti stěžovatelce, neboť je přesvědčen o tom, že uzavření kupní smlouvy bylo úkonem zkracujícím uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Z těchto důvodů podal návrh na vydání předběžného opatření, aby zabránil dalšímu převodu nemovitostí v úmyslu vyhnout se jejich zpeněžení v rámci konkurzního řízení. Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 9 Nc 151/2004, uložil stěžovatelce zdržet se právních úkonů se specifikovanými nemovitostmi (výrok I.), vedlejšímu účastníku uložil, aby do jednoho měsíce od doručení usnesení podal žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu (výrok II.), v části petitu, jímž se vedlejší účastník domáhal uložit stěžovatelce povinnost zdržet se jakýchkoli dispozic s uvedenými nemovitostmi, tj. zejména prodeje, pronájmu, zřízení předkupního či zástavního práva nebo věcného břemene, návrh s výjimkou právních úkonů výslovně uvedených ve výroku I. odmítl (výrok III.) a rozhodl o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok IV.).
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 19 Co 213/2004, usnesení soudu prvého stupně ve výrocích I., II., a IV. potvrdil, nic neměnil ani na výroku III. a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Vytýká, že vedlejší účastník řádně neosvědčil důvodnou obavu, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, ani existenci svého nároku. Úvaha soudů, že je namístě předběžně upravit poměry mezi účastníky, aby dalšími právními úkony nedošlo ke zkrácení konkurzních věřitelů, se stěžovatelce nejeví v tomto směru dostatečnou. Odvolací soud navíc, jak uvádí stěžovatelka, v odůvodnění uvedl, že z ničeho nevyplývá, že stěžovatelka zamýšlí nemovitosti prodat další osobě. Stěžovatelka dále upozorňuje, že přestože vedlejší účastník již v návrhu ze dne 3. 3. 2004 uvedl, že byla podána žaloba podle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), učinil tak až dne 16. 3. 2004, jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastník tedy v návrhu uvedl nepravdivé informace, k čemuž měl soud podle názoru stěžovatelky přihlédnout. Soud prvého stupně se údajně dopustil i procesního pochybení, když navrhovanému petitu zčásti vyhověl a zčásti jej odmítl pro neurčitost, když pouze demonstrativně jmenoval úkony, kterých je namístě se zdržet. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že pokud byl petit neurčitý (§75a o.s.ř.), nebylo zřejmé, čeho se žalobce domáhá. Soud mu proto neměl vyhovět ani zčásti.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Krajský soud v Hradci Králové a Okresní soud v Trutnově, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že se všemi námitkami, které stěžovatelka uvádí, již v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval. Podle jeho názoru jim nelze přisvědčit a ústavní stížnost by měla být zamítnuta. Okresní soud v Trutnově uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Nařízení předběžného opatření mělo zabránit dalšímu převodu nemovitostí, jímž by mohl být zmařen účel řízení o odpůrčí žalobě vedené u účastníka pod sp. zn. 5 C 80/2004.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 158, IV. ÚS 189/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, č. 178) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zkoumal, zda při vydání rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem tak, jak to zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny, jež zajišťuje právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Podle ustanovení §74 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném v době vydání napadených rozhodnutí (dále jen "o.s.ř."), je-li obava, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Předběžné opatření je přitom opatřením dočasným, jehož trvání je omezeno a může být zrušeno (§77 o.s.ř.). Zákon s ohledem na stadium řízení a lhůtu, v níž má být o předběžném opatření rozhodnuto (dle ustanovení §75 odst. 4 o.s.ř. bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů), nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Rozhodné skutečnosti stran podmínek pro jeho vydání, je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit, ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 2003, str. 225).
Ústavní soud předně konstatuje, že napadená usnesení, jimiž bylo nařízeno předběžné opatření, mají zákonný podklad a byla vydána k tomu příslušnými orgány.
Z obsahu spisu i napadených usnesení vyplývá, že vedlejší účastník navrhl vydání předběžného opatření pro obavu, že budoucí výkon rozhodnutí, jehož vydání se žalobou míní domáhat, by mohl být ohrožen. Svůj návrh postavil na osvědčených tvrzeních, že právní předchůdkyně stěžovatelky, obchodní společnost REKO-M, s.r.o., uzavřela dne 8. 10. 1998 ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu se Z. K., na nějž byl dne 11. 4. 2000 usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 48 K 1059/99, prohlášen konkurz. Nedoplatek kupní ceny, který se stal splatným prohlášením konkurzu, obchodní společnost REKO-M, s.r.o., dosud nezaplatila a na výzvu správce konkurzní podstaty nereagovala. Vedlejší účastník se domáhal zaplacení uvedené pohledávky soudní cestou a na základě rozsudku pro zmeškání ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 21 C 117/2002, který nabyl právní moci dne 8. 8. 2003, byla obchodní společnosti REKO-M, s.r.o., uložena povinnost dlužnou částku ve výši 3.200.000,- Kč zaplatit. V této době obchodní společnost REKO-M, s.r.o., uzavřela dne 24. 10. 2003 kupní smlouvu se stěžovatelkou, jíž předmětné nemovitosti dále převedla. Obecné soudy dospěly k závěru, že vzhledem k popsaným okolnostem je obava vedlejšího účastníka, že výkon soudního rozhodnutí by byl bez nařízení předběžného opatření ohrožen, osvědčena. Vedlejší účastník dne 16. 3. 2004 splnil soudem uloženou povinnost a proti stěžovatelce podal odpůrčí žalobu podle ustanovení §42a OZ. Věc je vedena u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 80/2004 a dle sdělení soudu dosud nebylo vydáno rozhodnutí. Úvahu stěžovatelky, že vedlejší účastník uvedl ve svém návrhu ze dne 1. 3. 2004 nepravdu, když tvrdil, že ve věci byla odpůrčí žaloba podána, přičemž ve skutečnosti ji podal až dne 16. 3. 2004, což měl odvolací soud zohlednit při hodnocení pravdivosti dalších v návrhu uvedených tvrzení, nelze považovat za právně relevantní. Soud prvého stupně si byl ostatně jistě vědom faktu, že vedlejší účastník žalobu dosud nepodal, když na řízení neaplikoval ustanovení §102 o.s.ř., nýbrž ustanovení §74 a násl. o.s.ř.
Napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ani s námitkami, že omezení vlastnického práva bylo uloženo v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, se Ústavní soud neztotožňuje. Omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením nelze považovat za případ nuceného omezení vlastnického práva, na které se vztahuje ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny. Je třeba totiž vzít v úvahu, že omezení vlastnického práva je předběžným "zajištěním" proti možnému porušení jiné právní povinnosti.
K námitce, že soud neměl petitu ani zčásti vyhovět, pokud jej shledal neurčitým Ústavní soud zdůrazňuje, že je při posouzení tvrzení, že postup soudů vybočil z mezí ústavnosti, vázán zásadou subsidiarity. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy uvedenou námitku neuplatnila, ač ji v tom nic nebránilo. V souladu se zásadou subsidiarity v případě, kdy se obecné soudy námitkami uvedenými v ústavní stížnosti nezabývaly, protože je stěžovatel v řízení před nimi nevznesl, třebaže mohl, nemůže se jimi následně zabývat ani soud Ústavní (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: 2001, s. 337 a násl.). Ústavní soud se proto uvedenými námitkami, které stěžovatelka uplatnila teprve v řízení před Ústavním soudem, nezabýval.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková