ECLI:CZ:US:2005:2.US.481.04
sp. zn. II. ÚS 481/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 14. září 2005 sp. zn. II. ÚS 481/04 ve věci ústavní stížnosti V. H. H. proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 22. června 2004 ve věci sp. zn. 2 Zt 206/2004 a proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 1. července 2004 ve věci sp. zn. 26 Nt 272/2004, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání jeho vazby.
I. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 1. 7. 2004 č. j. 26 Nt 272/2004-21 porušil ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Proti výše uvedeným usnesením podal stěžovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, neboť se domnívá, že postupem Okresního státního zastupitelství v Mostě (dále též "okresní státní zastupitelství") a Okresního soudu v Mostě (dále též "okresní soud") došlo při rozhodování o ponechání ve vazbě dle §67 trestního řádu k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. K tomuto zásahu mělo dle tvrzení stěžovatele dojít, když nebyl v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") před rozhodnutím státního zástupce o ponechání ve vazbě osobně slyšen, přičemž ani okresní soud toto pochybení nenapravil, ačkoli na ně ve své stížnosti výslovně poukázal. Před rozhodnutím státního zástupce mu nebyl předložen k nahlédnutí spisový materiál, a byla mu tak odepřena možnost vznést argumenty proti důvodům vedoucím státního zástupce k ponechání ve vazbě. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy, zejména pak porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Stěžovatel proto navrhuje zrušení obou jmenovaných usnesení.
Na základě obvinění z trestného činu účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 trestního zákona a trestného činu nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákona byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 3. 2004 ve věci sp. zn. 26 Nt 115/2004 vzat do vazby, a to z důvodů dle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Dne 22. 6. 2004 rozhodl státní zástupce Okresního státní zastupitelství v Mostě usnesením ve věci sp. zn. 2 Zt 206/2004 o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 1. 7. 2004 ve věci sp. zn. 2 Zt 206/2004 dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. Okresní soud rozhodoval o stížnosti v neveřejném zasedání, na němž v souladu úpravou v §242 odst. 2 trestního řádu, platnou v době rozhodování, byla účast jiných osob vyloučena.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá výše zmíněná usnesení, když namítá, že ani před rozhodnutím státního zástupce, ani později v rámci soudního přezkumu nebyl osobně slyšen, jak vyžaduje čl. 5 odst. 4 Úmluvy a tato jeho námitka byla rozhodujícím soudem zcela pominuta. Současně stěžovatel tvrdí, že mu ani nebyl předložen spisový materiál, aby mohl vznést argumenty proti důvodům, které vedly státního zástupce k ponechání ve vazbě. Právo být slyšen v rámci rozhodování o ponechání ve vazbě pokládá stěžovatel za své základní právo vyplývající z mezinárodních úmluv, které se Česká republika zavázala dodržovat. Stěžovatel v této souvislosti také poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41).
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní státní zastupitelství a Okresní soud v Mostě, k vyjádření.
Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření odkázalo na již citovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 a uvedlo, že rozhodování státního zástupce o trvání vazby dle §71 odst. 3 trestního řádu není kontradiktorním řízením. Státní zástupce rozhodující v přípravném řízení není soudním orgánem, ani orgánem s přibližně shodnými institucionálními rysy. Státní zástupce rozhoduje tedy v tomto případě bez slyšení obviněného pouze na základě spisového materiálu. Listina základních práv a svobod, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ani trestní řád neukládá státnímu zástupci povinnost vyslechnout obviněného předtím, než rozhodne o prodloužení vazby, a ani se z jejich ustanovení tato povinnost nedá dovodit. Pokud se týká námitky stěžovatele stran nepředložení spisového materiálu k nahlédnutí, poukázal státní zástupce na §65 odst. 1 trestního řádu, který zakotvuje možnost obviněného a jeho obhájce nahlížet do spisů. Tohoto práva ani stěžovatel, ani jeho obhájce nevyužili. Proto státní zástupce navrhl ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí státního zastupitelství dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou zamítnout. Opačný názor vyjádřil státní zástupce pokud jde o rozhodování Okresního soudu v neveřejném zasedání bez slyšení obviněného. S odkazem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu k této otázce navrhl ústavní stížnosti vyhovět a rozhodnutí Okresního soudu zrušit.
Okresní soud uvedl, že ve výše zmíněné věci bylo rozhodováno po prostudování spisu v souladu s platným zněním trestního řádu, který neukládá soudu povinnost vyslechnout obviněného před rozhodnutím o stížnosti podané proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě. S ohledem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 byl učiněn dotaz na nadřízený soud, jak v dané věci postupovat. Nadřízený soud poukázal na skutečnost, že jmenovaný nález nebyl dosud zveřejněn, a doporučil vyslechnout obviněného před rozhodnutím o vazbě bez ohledu na to, zda se jedná o věc senátní či samosoudcovskou. V přípravném řízení pak zastával názor, že by mělo být zachováno dosavadní rozhodování bez slyšení. Okresní soud však ve věci rozhodl ještě před tím, než odpověď nadřízeného soudu obdržel.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem vznesených námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů, jimž také není instančně nadřízen, a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je možný pouze za situace, kdy jejich postupem dochází současně i k porušení základních práv a svobod. V daném případě tak bylo třeba posoudit, zda se napadená rozhodnutí dotkla základních práv a svobod [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 300/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, usn. č. 40)].
Obě výše uvedená usnesení již byla před Ústavním soudem ze stejných hledisek napadena, a to ve věci sp. zn. II. ÚS 473/04. Řízení v této věci bylo přerušeno II. senátem Ústavního soudu dne 26. 10. 2004 dle §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť byl v souvislosti s posuzováním skutkově podobné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 96/04 podán návrh na zrušení ustanovení §242 odst. 2 trestního řádu. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60) zrušil ustanovení §242 odst. 2 trestního řádu, a to ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. K vyhlášení došlo dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb. (pozn. red.: zmíněné nálezy sp. zn. II. ÚS 96/04 a sp. zn. II. ÚS 473/04 byly posléze uveřejněny ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nálezy č. 104 a č. 105).
Již sám okresní soud při rozhodování poukázal na existenci v době rozhodování ještě nepublikovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02. V tomto nálezu se Ústavní soud judikoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním procesu, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Obecnými soudy podávaný výklad trestního řádu nedává prostor pro slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě. Avšak podle čl. 10 Ústavy České republiky platí, že stanoví-li mezinárodní smlouvy něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Proto je v daném případě nutno respektovat ustálený a jednoznačný výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy prováděný Evropským soudem pro lidská práva, který právo být slyšen zařadil mezi základní procesní garance v případech omezení osobní svobody (srov. citovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02).
Ve shora jmenovaném nálezu pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 45/04 byl vysloven závazný právní závěr, že dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Nedostatek výslovné právní úpravy na úrovni jednoduchého práva nemůže při existenci norem vyšší právní síly, tj. Listiny a Ústavy České republiky, obstát jako důvod pro porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 1996 ve věci sp. zn. II. ÚS 98/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 42, str. 359 a násl.). Zmíněná Úmluva je již od 18. 3. 1992 součástí právního řádu České republiky a má aplikační přednost před zákonem. Rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby (jež bylo uskutečněno v neveřejném zasedání, aniž měl stěžovatel plnou možnost uplatnění svých ústavně zaručených procesních práv) není v souladu s touto Úmluvou a zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele.
Pokud v posuzovaném případě bylo o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby rozhodnuto soudem s ohledem na chybějící právní úpravu jednoduchého práva bez jeho slyšení, došlo tím k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavní soud tedy v části ústavní stížnosti, v níž bylo požadováno konstatování porušení základních práv stěžovatele způsobených soudem, podle §82 odst. 1 zákona vyhověl.
Pokud se jedná o návrh stěžovatele na zrušení usnesení Okresního soudu v Mostě, bylo dotazem na tento soud zjištěno, že ve věci stěžovatele byla 26. 10. 2004 podána obžaloba a stěžovatel byl při hlavním líčení konaném 26. 11. 2004 propuštěn z vazby na svobodu, neboť soud dovodil zánik vazebních důvodů. Proto v části ústavní stížnosti požadující zrušení rozhodnutí soudu Ústavní soud odmítl stížnost pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona. Protože stěžovatel byl v mezidobí propuštěn z vazby, chybí zde možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na zamezení porušování ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost tedy v této části ztratila své opodstatnění (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 482/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 92, str. 3 a násl.).
Ve vztahu k "přezkumu" prováděnému státním zástupcem nutno poznamenat, že za přezkum ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy lze považovat pouze přezkum provedený soudním orgánem nebo alespoň orgánem, který má shodné institucionální rysy jako soud. Mezi institucionální rysy vyžadované u subjektu přezkoumávajícího oprávněnost zbavení svobody patří nestrannost a nezávislost. Tyto rysy státní zástupce nesplňuje, a to jak z hlediska svého osobního statusu, tak z hlediska svého procesního postavení v trestním řízení (srov. citovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02). Proto Ústavní soud stížnost v části napadající rozhodnutí státního zástupce jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Námitka stěžovatele stran nepředložení spisového materiálu nebyla shledána důvodnou. Ústavní soud se ztotožnil s názorem Okresního státního zastupitelství. Stěžovatel i jeho právní zástupce měli plnou možnost uplatnit svá procesní práva a nahlédnout kdykoli během přípravného řízení do spisového materiálu. V nevyužití tohoto práva nelze spatřovat pochybení orgánů činných v trestním řízení a porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.