ECLI:CZ:US:2005:2.US.484.04
sp. zn. II. ÚS 484/04
Usnesení
II.ÚS 484/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Zdeňkem Bakulem, advokátem, se sídlem Plzeň, Husova 48, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004 ve věci sp. zn. 7 To 68/2004 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ve svém návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel tvrdí, že výše zmíněným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a také zásada uvedená v čl. 90 Ústavy České republiky. K tomuto zásahu mělo dle názoru stěžovatele dojít v rámci řízení o povolení obnovy řízení, kdy Vrchní soud při rozhodování o novém důkazu tento nový důkaz nezhodnotil správně, zcela jej zpochybnil a nepostupoval tak v souladu se zásadami trestního řízení, když obnovu zamítl. Proto stěžovatel navrhuje zrušení výše citovaného usnesení.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 34 T 5/2002, z jehož obsahu ve vztahu k obsahu podané stížnosti zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznám vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit po předchozí dohodě společně se spoluobviněným S. H. Oba pachatelé se dohodli, že pod záminkou fingovaného obchodu s drogami donutí poškozeného střelnou zbraní k vydání peněz. Když poškozený drogu ihned nedostal a vzal si peníze zpět, spoluobviněný S. H. jej pěti střelnými ranami zastřelil. Obvinění se pak společně zmocnili finanční hotovosti a z místa činu uprchli. Vrchní soud v rámci řízení o odvolání tento rozsudek částečně zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu vraždy dle §219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona.
Spoluodsouzený S. H.n, který během řízení využil svého práva nevypovídat, zaslal po právní moci rozsudku Vrchního soudu Krajskému soudu písemné doznání, v němž uvedl, že se stěžovatelem na použití střelné zbraně proti poškozenému nebyl domluven, použil ji pouze sám z důvodu obavy o svůj život. Stěžovatel proto požádal o obnovu soudního řízení. Obnova řízení byla Krajským soudem v Plzni povolena, nicméně na základě stížnosti podané proti usnesení o povolení obnovy řízení krajským státním zástupcem bylo toto usnesení zrušeno a stěžovatelova žádost o povolení obnovy zamítnuta.
Dle názoru stěžovatele zamítavým usnesením Vrchního soudu v Praze došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně práva na spravedlivý proces, neboť Vrchní soud nový a zásadní důkaz nevyhodnotil správně a odmítl jej. Odkaz Vrchního soudu na obsah telefonických odposlechů, z nichž měl být dovozen souhlas stěžovatele s použitím střelné zbraně proti poškozenému, pokládá stěžovatel za vážnou dezinterpretaci skutečných skutkových zjištění.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení, Vrchní soud v Praze, k vyjádření.
Vrchní soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2003 ve věci sp. zn. 7 To 45/03. Dále zdůraznil, že použití střelné zbraně nebylo excesem spoluodsouzeného S. H. z dohody se stěžovatelem. S touto možností byl stěžovatel v rámci jejich společné dohody minimálně srozuměn. Byl to právě stěžovatel, kdo pistoli i střelivo zajistil a odsouhlasil i její případné použití, kdo komunikoval po celou dobu s přítomnou svědkyní, řídil vozidlo, zinscenoval fiktivní předání drogy, střílel z druhé pistole, odklidil mrtvotu poškozeného z místa činu a i s kořistí odjel. V plánu obou odsouzených byla tato eventualita zahrnuta a na místě činu, byť přizpůsobena situačním podmínkám, i realizována. Hodnocení důkazů bylo dle názoru Vrchního soudu v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu řádně provedené a učiněné závěry nemůže dodatečná a zjevně účelová výpověď svědka S. H. nijak zpochybnit. Proto Vrchní soud navrhl tuto ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dozor a dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím, vydaným v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 1998 ve věci sp. zn. III ÚS 217/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 12, usnesení č. 70, str. 525 a násl.).
Dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 04. 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 62/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33. usnesení č. 19, str. 409 a násl.).
Ústavní soud k tomuto poznamenává, že objeví-li se nová skutečnost či důkaz, kterým písemné doznání spoluobviněného, jenž v předcházejícím trestním řízení využil své možnosti nevypovídat, bezpochyby je, musí se dále přezkoumat, zda existuje určitý stupeň pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro možnou změnu pravomocného rozhodnutí. Způsobilost nově najevo vyšlých skutečností nebo důkazů změnit původní rozhodnutí je třeba vždy posuzovat ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, ze kterých původní rozhodnutí vzešlo. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k názoru, že postup Vrchního soudu se zcela pohyboval v rámci ústavnosti.
Rozhodnutí obecných soudů bylo založeno na celé řadě provedených důkazů. Trestného činu vraždy se stěžovatel měl dopustil spolu s S. H. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí společně. Nevyžaduje se, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, které je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestní jednání.
Z důkazů provedených před oběma soudy vyplývá, že stěžovatel byl s použitím zbraně minimálně srozuměn. Podle obsahu telefonických odposlechů to byl prokazatelně stěžovatel, kdo obstaral zbraň i střelivo. Na základě dalších provedených důkazů je nesporné, že to byl právě stěžovatel, kdo mimo jiné řídil vozidlo, komunikoval s přítomnou svědkyní, zinscenoval předání drogy a posléze druhou střelnou zbraní střílel ve směru útěku přítomné svědkyně. Vzhledem ke skutečnosti, že jednotlivé provedené důkazy vytváří ucelený celek a závěry na základě nich učiněné do sebe logicky zapadají, nemohl se Ústavní soud ztotožnit s názorem stěžovatele a doznání spoluobviněného považovat za natolik silný a nový důkaz, aby mohl odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu.
Obecné soudy tak v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a přehodnocovat hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (srov. výše citované usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/04).
Ústavní soud má za to, že se Vrchní soud dostatečně a důvodně vyrovnal se stěžovatelem nově předloženým důkazem. Rozhodnutí obecných soudů považuje proto Ústavní soud za projev jejich autonomní činnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, který by odůvodňoval zrušení napadených rozhodnutí, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Eleni Kameníková
Ref.: - usnesení doručit do vlastních rukou na adresy uvedené ve spisu
- právnímu zástupci stěžovatele (2x)
- Krajskému soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ke sp. zn. 2 To 266/2004
- Nejvyššímu soudu ke sp. zn. 5 Tdo 946/2004
- přílohy ponechat ve spisu
- po vrácení zpátečních lístků vyznačit doručení ve spisu a spis založit
V Brně dne