ECLI:CZ:US:2005:2.US.486.04
sp. zn. II. ÚS 486/04
Usnesení
II.ÚS 486/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. C. B., zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Opletalova 23, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 8. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 ze dne 8. 2. 2001, čj. OOA 144975/00-Du, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. 9. 2001, čj. RZ 25/2001, MHMPO 41233/2001, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 2003, čj. 45 E 626/2002-16, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2004, čj. 58 Co 135/2004-28. Domnívá se, že orgány veřejné moci vydáním uvedených rozhodnutí porušily jeho ústavně zaručená práva.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů zjistil následující:
Paní J. N. se u Odboru občanských agend Úřadu městské části Praha 4 návrhem proti stěžovateli domáhala poskytnutí ochrany před zřejmým zásahem do pokojného stavu podle ustanovení §5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). Rozhodnutí uvedeného orgánu ze dne 8. 2. 2001, čj. OOA 144975/00-Du, jejímu návrh vyhovělo a stěžovateli uložilo povinnost obnovit předešlý stav existující před 4. 12. 2000, tj. zpřístupnit uzamčený pokoj, který stěžovatel v bytě v Praze 4, Pod dálnicí 5 užívá, byt opustit a umožnit navrhovatelce řádné a nerušené užívání předmětného bytu, to vše ve lhůtě dvou dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Odvolání stěžovatele Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 25. 9. 2001, čj. RZ 25/2001, MHMP 41233/2001, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 2003, čj. 45 E 626/2002-16, byl nařízen výkon výše uvedených rozhodnutí k vynucení povinnosti stěžovatele, a to uložením povinnosti zaplatit pokutu ve výši 5.000,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení na účet soudu prvého stupně. Pokud by stěžovatel ani poté vykonávané rozhodnutí nesplnil, uložil mu soud další přiměřené pokuty až do výše 100.000,- Kč. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2004, čj. 58 Co 135/2004-28, napadené rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Řízení o dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2360/2004, zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel napadl rozhodnutí, vydaná správními orgány a obecnými soudy prvého a druhého stupně v řízení exekučním, projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a podrobně popisuje skutkový stav věci. Dále uvádí argumenty, týkající se přímo merita věci. Domnívá se, že výsledky rozhodování orgánů veřejné moci jsou neústavní.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na otázku, zda ústavní stížnost splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda je ústavní stížnost přípustná.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Jak Ústavní soud již dříve opakovaně judikoval (usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, usnesení sp. zn. II. ÚS 240/2000), je prostředkem ochrany práva, který má na mysli citované ustanovení, takový prostředek, jenž je v procesní dispozici stěžovatele, to jest prostředek, jež zákon poskytuje stěžovateli, a nikoli jinému subjektu. Musí být prostředkem účinným. Musí tedy rozhodujícímu orgánu umožnit, aby se skutečně zabýval obsahem podání a případně napadené rozhodnutí efektivně změnil.
Na projednávaný případ v rovině jednoduchého práva dopadá předně ustanovení §5 OZ. Podle něj, došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.
Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 13. 5. 2003 přijalo stanovisko, sp. zn. Pl.ÚS-st.-18/03, dle kterého proti rozhodnutí orgánu státní správy, vydanému podle ustanovení §5 OZ, bylo před 1. 1. 2003 možno brojit běžnou civilní žalobou. Přezkum v rámci civilního řízení (nikoli tedy ve správním řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění tehdy platném a účinném) měl podle přesvědčení pléna zákonodárce na mysli, při formulaci poslední věty ustanovení §5 OZ ("rozhodnutím správního orgánu není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu"). Teprve v takovém řízení soud, který posoudí občanskoprávní aspekty věci, rozhodne s konečnou platností. Případné vyhovění ústavní stížnosti směřující proti prvotním rozhodnutím správních orgánů by tedy pouze prozatímní stav prodlužovalo a bylo by zbytečným mezikrokem. Rozhodnutí správních orgánů podle §5 OZ navíc nelze považovat za rozhodnutí o hmotném právu, neboť slouží pouze (zpravidla bez provedení jakéhokoliv složitějšího důkazního řízení) k ochraně pokojného stavu. Závěry pléna Ústavního soudu je možné aplikovat i na projednávanou ústavní stížnost.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Civilní žaloba, kterou mohl stěžovatel ve věci jako tvrzený vlastník nemovitosti podat, splňuje náležitosti prostředku k ochraně práva, jak je má na mysli ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Správní žalobu mohl podat sám stěžovatel a rozhodoval by o ní obecný soud. Stěžovatel měl tedy k dispozici efektivní prostředek, jímž se mohl domáhat ochrany svých práv.
Lustrací, kterou k výzvě Ústavního soudu provedl Obvodní soud pro Prahu 4, bylo zjištěno, že v době od roku 2001 nebyla u jmenovaného soudu projednávána civilní žaloba stěžovatele v posuzované věci. Stěžovatel se ostatně ani o průběhu civilního řízení v ústavní stížnosti nezmiňuje a rozhodnutí v jeho rámci vydaná k ústavní stížnosti nepřikládá (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, ze dne 8. 2. 2001, čj. OOA 144975/00-Du, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. 9. 2001, čj. RZ 25/2001, MHMPO 41233/2001, proto Ústavní soud shledal nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, a z tohoto důvodu ji v této části odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
V druhé části petitu, jímž je Ústavní soud podle své ustálené judikatury vázán, stěžovatel brojí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 10. 2003, čj. 45 E 626/2002-16, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2004, čj. 58Co 135/2004-28, vydaným v rámci řízení o výkonu výše uvedených rozhodnutí správních orgánů.
Tentýž rozsudek městského soudu ovšem stěžovatel napadl i dovoláním. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 12. 2004, sp. zn.. 20 Cdo 2360/2004, však dovolací řízení zastavil, neboť stěžovatel k výzvě soudu neodstranil vytčené vady ve lhůtě k tomu stanovené.
Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V posuzovaném případě přípustnost dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu vyplývá přímo ze zákona [§238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolání v posuzovaném případě splňuje výše uvedené náležitosti prostředku k ochraně práva, jak je má na mysli ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel sice proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, řízení o něm však bylo zastaveno, neboť stěžovatel ve stanovené lhůtě neodstranil vytčené vady.
Neodstraněním vad dovolání se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které dovolacímu soudu zabránilo, aby se jeho dovoláním zabýval. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2001, str. 330). Ústavní soud proto konstatuje, že v projednávaném případě nebyla podmínka ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu naplněna. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než i zbývající část návrhu pro nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 21. února 2005
JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková