ECLI:CZ:US:2005:2.US.488.04
sp. zn. II. ÚS 488/04
Usnesení
II.ÚS 488/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů J. H. a M. H., obou zastoupených Mgr. Carmen Tourkiovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Bílkova 4, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2004, č. j. 32 Odo 1045/2003-181, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 26. června 2003, č. j. 15 Co 343/2003-162, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. dubna 2003, č. j. 4 C 527/2002-144, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníků řízení, a HTP s. r. o., IČO: 63908204, se sídlem v Žirovnici, Žižkova 782, zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem, se sídlem v Pelhřimově, Příkopy 25, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. dubna 2003, č. j. 4 C 527/2002-144, byla ve výroku II/ žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) stanovena povinnost zaplatit žalobcům (stěžovatelům) částku 170.384 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 127.788 Kč od 16. července 2002 a s 8% úrokem z prodlení z částky 42.596 Kč od 16. října 2002 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III/ soud žalobu v části na zaplacení částky ve výši 96.628 Kč s 8% úrokem z prodlení od 23. dubna 2002, dále na zaplacení částky 1.867 Kč s 8% úrokem z prodlení od 16. července 2002 do zaplacení a 8% úroku z prodlení z částky 42.596 Kč od 16. července 2002 do 15. října 2002, zamítl. Ohledně přiznané částky ve výši 170.384 Kč dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobcům vznikl nárok na zaplacení nájemného za měsíce červenec, srpen, září a říjen 2000, které žalovaný neuhradil. V části žaloby (na zaplacení částky 96.628 Kč), kterou zamítl, konstatoval, že na žalobce nepřešla pohledávka za nájemné za měsíce duben, květen a červen 2000, protože se stala splatnou v době, kdy nemovitosti vlastnil jiný subjekt (společnost Autia, a. s., původní vlastník).
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 26. června 2003, č. j. 15 Co 343/2003-162, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III/ o zamítnutí žaloby na zaplacení částky ve výši 96.628 Kč potvrdil. Ve výroku II/ o stanovení povinnosti zaplatit žalobcům částku 170.384 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Své zamítavé rozhodnutí ohledně částky 170.384 Kč s příslušenstvím odůvodnil tím, že žalobcům sice vzniklo právo na zaplacení celé žalované částky z dlužného nájemného (tedy i z částky ve výši 96.628 Kč, neboť není rozhodující splatnost nájemného, ale okamžik nabytí vlastnictví), ale jejich nárok zanikl v důsledku platného započtení ze strany žalovaného, který vůči žalobcům (a v době ukončení nájemního vztahu vlastníkům nemovitosti) měl pohledávku na zaplacení nákladů na investice (údržbu, opravy a rekonstrukce).
Následné dovolání žalobců bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2004, č. j. 32 Odo 1045/2003-181, v části směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, odmítnuto jako nepřípustné. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl. Dovolací soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správné v souladu s hmotným právem (§667 odst. 1, §680 odst. 2 obč. zák.). Dovolací soud nepovažoval otázku, že právo na zaplacení investic vložených žalovaným jako nájemcem do pronajatých prostor nemůže žalovaný uplatnit vůči žalobcům, když k zaplacení těchto investic se zavázal původní vlastník, který uzavíral se žalovaným nájemní smlouvu, a když k uplatnění nároku na zaplacení bylo třeba, aby rozsah úprav a finančních záležitostí byl řešen písemným dodatkem k nájemní smlouvě, za otázku zásadního právního významu. Proto dovolání v této části, která směřovala proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, odmítl jako nepřípustné. V části směřující proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolání zamítl. Dovolací soud zde dospěl k závěru, že žalovanému vznikl nárok na zaplacení vynaložených nákladů na údržbu, opravy a rekonstrukci pronajatých nemovitostí vůči žalobcům. Nárok žalobců na zaplacení nájemného ze strany žalovaného pak zanikl podle ustanovení §580 obč. zák. započtením pohledávky žalovaného, která převyšovala pohledávku žalobců za nezaplacené nájemné vůči žalovanému.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. Ústavy ČR a dále čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tohoto porušení se měly obecné soudy (zejména soud odvolací a dovolací) dopustit tím, že nesprávně zhodnotily skutkový stav věci. Stěžovatelé uvedli, že nájemní smlouvu, o níž soudy opřely svá rozhodnutí, měly aplikovat objektivně, v celém rozsahu a souvislostech, zejména pak její čl. VIII odst. 6 a čl. IV odst. 1. Vyjádřili přesvědčení, že stav, kdy mají opětovně hradit něco, co již jednou uhradili, není v souladu s ustanovením §3 obč. zák.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vyjádřil přesvědčení, že dovolací soud se řádně vypořádal s dovoláním v části, kterou shledal přípustnou, a podrobně zdůvodnil, proč jej ve zbytku shledává jako nepřípustné.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při rozhodování postupoval v souladu s procesními předpisy a respektoval všechna procesní práva účastníků. Právní závěr soudu o započtení vzájemných pohledávek odpovídá plně výkladu a dikci příslušných ustanovení hmotného práva.
Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že ústavní stížnost je nedůvodná. Uplatnění práva na úhradu vynaložených investic nezasahovalo do práv a oprávněných zájmů jiných subjektů a nejednalo se ani o rozpor s dobrými mravy. Nájemní vztah byl vypovězen předchozím pronajímatelem, a to za situace, kdy byly ze strany vedlejšího účastníka vynaloženy veškeré náklady pod podmínkou, že nájemní vztah potrvá nejméně do 31. prosince 2003. Stěžovatelům, kteří trvali na tom, aby vedlejší účastník nemovitosti vyklidil k datu 31. října 2002, muselo být zřejmé, že nájemci vznikne právo na úhradu vynaložených investic.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv, obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti jmenovali řadu ustanovení Ústavy ČR a Listiny, která měla být porušena, ale jejich argumentace je v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí, a které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů. V daném případě nesouhlas s výkladem ustanovení nájemní smlouvy týkající se provádění oprav, údržby a rekonstrukcí pronajaté věci. Prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti a právní závěry vyvozené z nich obecnými soudy nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se ovšem v dané věci nejedná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasili především s výkladem nájemní smlouvy, uzavřené mezi právním předchůdcem stěžovatelů a vedlejším účastníkem, který provedly obecné soudy. V souvislosti s hodnocením důkazů učiněném obecnými soudy odkazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady, dané §132 o. s. ř., respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pokud obecné soudy dospěly k určitým právním závěrům na základě postupu, který není v rozporu s ústavně zaručenými základními právy, nemůže Ústavní soud v žádném případě jejich rozhodnutí měnit, či je rušit.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová