ECLI:CZ:US:2005:2.US.493.04
sp. zn. II. ÚS 493/04
Usnesení
II.ÚS 493/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Federace řidičů tramvají, se sídlem Praha, Starostrašnická 55/25, zastoupené JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem Advokátní kanceláře v Karviné-Ráj, Ciolkovského 282, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2004, č.j. 21 Cdo 223/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, č.j. 58 Co 338/2003-63 a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 4. 2003, č.j. 12 C 104/2002-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 27 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu, kterým vůči zaměstnavatelské organizaci uplatňovala nárok na zaplacení příspěvku do odborových prostředků ve výši 150 000 Kč s přísl.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. 12 C 104/2002, Ústavní soud zjistil, že dne 6. 4. 2001 byla mezi žalovanou zaměstnavatelskou organizací Dopravním podnikem hl. města Prahy, akciová společnost a Základní odborovou organizací odborového svazu pracovníků v dopravě, silničním hospodářství a autoopravárenství Čech a Moravy (dále jen ZOOS) uzavřena kolektivní smlouva na rok 2001, ve které se žalovaný zavázal k poskytnutí příspěvku do odborových prostředků ve výši odpovídající 0,3 % vyplacených mzdových prostředků. Stěžovatelka dovozovala, že ode dne 7. 4. 2001, kdy vznikla a začala působit u žalovaného jako další odborová organizace, se v souladu s ust. §18b odst. 1 zákoníku práce a zákona 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli (dále jen zák. č. 120/1990 Sb.), stala smluvní stranou této kolektivní smlouvy a náleží jí proto poměrná část příspěvku do odborových prostředků poskytovaného žalovaným. Obecné soudy jejímu návrhu nevyhověly, neboť kolektivní smlouva je závazná jen pro dotčené smluvní strany a názoru stěžovatelky, že se okamžikem svého působení automaticky, a to i za situace, kdy kolektivní smlouva byla uzavřena bez její účasti před jejím vznikem, stala účastníkem smluvního vztahu založeného předmětnou smlouvou, nepřisvědčily. V jednání žalovaného, který v souladu s platnou smlouvou poskytl plnění druhé straně (ZOOS), proto neshledaly diskriminační jednání v podobě zvýhodňování jedné z odborových organizací ve smyslu čl. 27 odst. 2 Listiny. Dovolací soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že z ustanovení §5 odst. 1 a 2 zák. č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání vyplývá, že pro odborový orgán, který není smluvní stranou kolektivní smlouvy, není smlouva závazná a nevyplývají z ní pro něj ani žádná oprávnění. Uvedl, že kolektivní smlouvy obsahují závazky různé povahy. Ustanovení upravující individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, mají normativní povahu (nároky, které vznikly zaměstnancům z kolektivní smlouvy se uplatňují jako ostatní nároky zaměstnanců - §20 odst. 3 zákoníku práce). Ostatní závazky, z nichž nevznikají nároky jednotlivým zaměstnancům, nebo které upravují další práva a povinnosti smluvních stran, mají pouze povahu smluvněprávní a v této části je třeba posuzovat kolektivní smlouvu jako ostatní dvoustranné právní úkony, tj. jako ryze soukromoprávní smlouvu. Práva odborových orgánů vůči zaměstnavatelům jsou tak vždy součástí závazků smluvněprávního charakteru, přičemž obsah závazku a okruh jeho účastníků lze měnit jen se souhlasem zúčastněných smluvních stran.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí a vyjadřuje přesvědčení, že dnem, kdy začala působit u zaměstnavatele, se stala účastníkem - smluvní stranou - kolektivní smlouvy se všemi právy a povinnostmi z ní vyplývající, a povinností žalovaného proto bylo poskytnout příspěvek do odborových prostředků dle čl. VIII odst. 10 kolektivní smlouvy i jí. Soudy nesprávně posuzovaly smlouvu jako ryze soukromoprávní a nevzaly v úvahu, že jde o smlouvu výrazně regulovanou veřejnoprávní úpravou (zákoníkem práce a zák. č. 120/1990 Sb.). Dle ustanovení §2 zák. č. 120/1990 Sb., působí-li v zaměstnavatelské organizaci vedle sebe více odborových organizací, mohou při sjednávání kolektivních smluv jednat s právními důsledky pro všechny pracovníky jen společně a ve vzájemné shodě (pokud se mezi sebou a zaměstnavatelskou organizací nedohodnou jinak), což dopadá i na projednávanou věc.
Poskytnutí příspěvku pouze jedné odborové organizaci považuje stěžovatelka za nepřípustné zvýhodňování jedné odborové organizace, které je v rozporu s čl. 27 odst. 2 Listiny. Právní názor zaujatý soudy by mohl vést k dlouhodobému zvýhodňování původní odborové organizace, mající uzavřenou kolektivní smlouvu, oproti odborovým organizacím později vzniklým, neboť o změně či doplnění kolektivní smlouvy by jednal zaměstnavatel pouze s původní odborovou organizací a nově vzniklou odborovou organizaci by vyřadil z procesu kolektivního vyjednávání.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že vznik nové odborové organizace může s ohledem na ustanovení §27 odst. 2 Listiny vyvolat jednání o nové úpravě smluvně právních závazků mezi zaměstnavatelem a odborovými organizacemi, avšak nelze dovodit, že by práva a závazky sjednané s přihlédnutím ke stavu existujícímu v době sjednávání smlouvy měly automaticky mít účinky vůči všem odborovým organizacím, které mohou v budoucnu vzniknout. Důsledkem názoru zastávaného stěžovatelkou by byly nejen výhody plynoucí ze smlouvy, ale i automatický postih za závazky na jejichž sjednání nemohla mít žádný vliv a nemohla je odvrátit.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je totiž pouze polemika se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy dle názoru Ústavního soudu vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem vypořádaly a svá rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatelka v podstatě staví Ústavní soud do role další (již čtvrté) instance, neboť se domáhá přezkumu napadených rozhodnutí a požaduje, aby Ústavní soud podal výklad jednoduchého práva, protože s výkladem provedeným soudy nesouhlasí.
Projednávaná věc přitom byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu a byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání, neboť Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným dle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., protože právní otázka, zda z kolektivní smlouvy mohou vznikat práva a povinnosti odborovému orgánu (odborové organizaci), který není účastníkem (smluvní stranou) této kolektivní smlouvy, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Touto otázkou, kterou dovolací soud považoval za otázku mající po právní stránce zásadní význam, se soud zevrubně zabýval a své závěry patřičně zdůvodnil. Ústavní soud tak nemá důvod do pravomoci Nejvyššího soudu, právě jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů, jakkoliv zasahovat. Samotná (případně i Ústavním soudem nesdílená) interpretace hmotného práva není způsobilá založit porušení základních práv stěžovatelky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud konstatuje, že právním závěrům obecných soudů, dle kterých bez souhlasného projevu vůle smluvních stran nebyl samotný vznik stěžovatelky, jako další odborové organizace působící u žalovaného, způsobilý vyvolat změnu v okruhu účastníků kolektivní smlouvy na rok 2001 (s důsledky z této změny vyplývající), nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Stejně tak jako závěru, dle nějž z ustanovení §2 zák. č. 120/1990 Sb. vyplývá, že povinnost odborových organizací vystupovat a jednat s právními důsledky pro všechny pracovníky jen společně a ve vzájemné shodě platí jen pro sjednávání kolektivních smluv, a proto se vztahuje jen na odborové orgány, které působí v zaměstnavatelské organizaci vedle sebe v době, kdy je odborová smlouva sjednávána.
Z právních závěrů obecných soudů ani nevyplývá, jak tvrdí stěžovatelka, že by nově vzniklá odborová organizace byla do budoucna vyřazena z kolektivního vyjednávání a že by jí bylo i nadále znemožněno čerpání příspěvků od zaměstnavatele. Ostatně tato námitka zůstává v hypotetické rovině, neboť předpokládané jednání nebylo předmětem projednávané věci a jak je zřejmé z obsahu spisu, nedošlo ani fakticky k naplnění této obavy.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by rozhodnutími soudů, jež vyhodnotily jako zákonný postup zaměstnavatelské organizace, která v souladu s kolektivní smlouvou poskytla příspěvek do odborových prostředků jen ZOOV, která jediná byla smluvní stranou kolektivní smlouvy, došlo v rozporu s čl. 27 odst. 2 Listiny k nepřípustnému zvýhodňování jedné odborové organizace.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 90 Ústavy, Ústavní soud shodně jako v řadě předchozích rozhodnutí konstatuje, že z jeho systematického zařazení v Ústavě je zřejmé, že tento článek garantuje obecné principy činnosti soudní moci, nikoli konkrétní základní právo či svobodu, a v řízení o ústavní stížnosti se ho tak nelze samostatně dovolávat.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
K : doručit: advokát 2x
Nejvyššímu soudu
vrátit spis: Obvodního soudu pro Prahu 9 -vložit rozhodnutí Ústavního soudu
přílohy: A ponechat ve spise,
ostatní přílohy vrátit
Po obdržení ZPL založ