ECLI:CZ:US:2005:2.US.498.03
sp. zn. II. ÚS 498/03
Usnesení
II.ÚS 498/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 498/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti N. B. A. J., , právně zastoupeného Mgr. P. M., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci návrhu na upuštění od výkonu trestu vyhoštění ze dne 26. 8. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 61 T 464/2002, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 9 T 76/2002, byl výrok soudu I. stupně doplněn o uložení trestu vyhoštění na dobu 5 let. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o němž v době podání ústavní stížnosti nebylo ještě rozhodnuto.
Stěžovatel požádal v České republice rovněž o udělení azylu, o němž také nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto.
Vyhoštění stěžovatele proběhlo dne 30. 8. 2003. Dne 26. 8. 2003 podal stěžovatel návrh na upuštění od výkonu trestu, o němž však Obvodní soud pro Prahu 1 nerozhodl, pouze dopisem ze dne 1. 9. 2003 sdělil právní zástupkyni stěžovatele, že přijetí žádosti potvrzuje, neboť trest již byl vykonán.
S postupem soudu stěžovatel nesouhlasí a v jeho jednání spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, jak jej zaručuje čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle jeho názoru je postup soudu v rozporu s ustanovením §350h trestního řádu, z něhož vyplývá, že příslušný soud je při naplnění zde uvedených podmínek povinen upustit od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku. Obvodní soud pro Prahu 1 měl tedy návrh posoudit, zejména správně zjistit skutkový stav věci a následně o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, resp. jeho zbytku, rozhodnout. To však soud neučinil a stěžovateli pouze potvrdil přijetí návrhu.
Stěžovatel současně poukazuje na porušení čl. 14 odst. 5 Listiny, neboť do dne realizace výkonu trestu vyhoštění nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o udělení azylu, čímž došlo i k porušení zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, nařídil Obvodnímu soudu pro Prahu 1, rozhodnout o návrhu na upuštění od výkonu trestu vyhoštění a nařídil výkon trestu vyhoštění do doby vydání pravomocného rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu vyhoštění a pravomocnému rozhodnutí o udělení azylu odložit.
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost faxem dne 27. 10. 2003, písemným podáním byla doplněna dne 29. 10. 2003 (doručeno až 11. 11. 2003). Poté se Ústavní soud obrátil na účastníka řízení - Obvodní soud pro Prahu 1 - s žádostí o vyjádření k obsahu ústavní stížnosti. Dne 6. 4. 2004 sdělil soud, že ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, a z tohoto důvodu se nyní nelze k věci zodpovědně vyjádřit. Po opakované žádosti ze dne 1. 10. 2004 se k věci vyjádřil předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 Mgr. M. V. a současně zapůjčil Ústavnímu soudu spis, sp. zn. 9 T 76/2002. Ve vyjádření uvedl, že návrh stěžovatele ze dne 26. 8. 2003 a opakovaný návrh ze dne 17. 3. 2004 na upuštění od výkonu trestu vyhoštění, byly pravomocně zamítnuty.
Z příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele na upuštění od výkonu trestu vyhoštění ze dne 26. 8. 2003 byl doručen Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 28. 8. 2003. K vyhoštění jeho osoby z území ČR došlo dne 28. 8. 2003 a dne 1. 9. 2003 potvrdil soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 obhájkyni stěžovatele příjem návrhu s tím, že podle zprávy Cizinecké policie byl trest vyhoštění realizován bezprostředně po skončení výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele. Meritorně však o tomto návrhu soud nerozhodl. Dne 18. 3. 2004 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 1 doručen opakovaný návrh na upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 9 T 76/2002, byl tento návrh společně s návrhem ze dne 17. 3. 2003 zamítnut. Proti usnesení podala obhájkyně stěžovatele stížnost, kterou však Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 7 To 334/2004, zamítl.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V daném případě směřuje ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, který spočívá v jeho nečinnosti ve vztahu k podanému návrhu na upuštění od výkonu trestu vyhoštění a takto je formulován i petit ústavní stížnosti.
Ústavní soud v prvé řadě musí konstatovat, že o návrhu na upuštění od výkonu trestu vyhoštění měl Obvodní soud pro Prahu 1 v souladu s ust. §350h trestního řádu rozhodnout, a že svou nečinností v této věci mohl zasáhnout do stěžovatelova práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. V této souvislosti je však třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se jiného zásahu orgánu veřejné moci.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, str. 243, usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, usn. č. 30, str. 337).
Otázka charakteru zásahu orgánu veřejné moci velmi úzce souvisí s následným rozhodováním Ústavního soudu, který je právě podle povahy zásahu buď oprávněn zrušit napadené rozhodnutí nebo zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva nebo svobody pokračoval a přikázat mu, aby obnovil, pokud je to možné, stav před porušením. Ústavní stížnost může být tedy vznesena pouze proti aktuálnímu trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tzn. stěžovatel musí být už nebo ještě postižen (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96).
Protože, jak vyplývá z ústavní stížnosti i z vyžádaného spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, bylo o návrhu stěžovatele již pravomocně rozhodnuto, ústavní stížnost nesměřuje proti aktuálnímu zásahu veřejné moci, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu