ECLI:CZ:US:2005:2.US.499.04
sp. zn. II. ÚS 499/04
Usnesení
II.ÚS 499/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. J. L., zastoupeného JUDr. Daliborem Grůzou, Ph. D., advokátem, se sídlem Hustopeče, Mírová 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2002, č. j. 33 Cm 76/2001-20, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2004, č. j. 6 Cmo 102/2002-39, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ve svém návrhu stěžovatel napadá rubrikovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že se soudy nevypořádaly se všemi skutkovými tvrzeními stěžovatele a odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání. Dále stěžovatel namítá - s odkazem na judikaturu Ústavního soudu -, že byl porušen článek čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ze kterého vyplývá zákaz retroaktivity odvozený z principu právního státu, právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Dále stěžovatel žádá, aby v zájmu předejití nenapravitelné škody, která by mu vznikla, byla odložena vykonatelnost výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci.
Krajský soud v Ostravě rozhodl v řízení o žalobě stěžovatele na vyloučení nemovitostí (pozemků a staveb) z konkursní podstaty úpadce, PREMS spol. s r. o., tak, že žalobu napadeným rozhodnutím zamítl. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který shora uvedeným rozhodnutím potvrdil zamítavý výrok týkající se vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce (výrok týkající se uhrazení nákladů řízení před soudem prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně věc k dalšímu řízení).
Současně s ústavní stížností podal stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Ústavní soud se ze své úřední činnosti dozvěděl, že Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 27. 4. 2005, č. j. 29 Odo 1267/2004-73. V řízení o ústavní stížnosti stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu nenapadl. Za této procesní situace Ústavní soud mohl přistoupit k věcnému projednání návrhu.
Po posouzení věci Ústavní soud dospěl k názoru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, tvoří samostatnou soudní soustavu a je povolán k přezkumu ústavnosti. Míra hodnocení aktů veřejné moci je podmíněna šíří norem ústavního pořádku a nikoliv celou šíří jednoduchého práva. Ústavou České republiky není Ústavnímu soudu propůjčena role další instance obecného soudnictví. Ústavní soud nepřehodnocuje závěry obecných soudů; k tomu je - v rámci svého kasačního oprávnění - povolán jedině v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež byly na základě těchto skutečností učiněny. K zásahu je Ústavní soud povolán rovněž tehdy, když by postup orgánů veřejné moci přímo zasahoval do práv bezprostředně garantovaných normami ústavního pořádku. To, že je Ústavní soud označen za soudní orgán, neznamená, že je dalším soudem, jenž objasňuje a rozhoduje dle pravidel jednoduchého práva skutkové a právní aspekty věci, ale že při své činnosti využívá metody vlastní soudnictví. S ohledem na tuto charakteristiku se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda činnost obecných soudů nevybočila z rámce ústavního pořádku a zda stěžovatel nebyl dotčen na svých základních právech a svobodách, jak tvrdí.
Stěžovatel zpochybňuje právní závěr obecných soudů, pokud jde o použití ustanovení §27 odst. 5 zákona o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném od 1. 5. 2000 s tím, že aplikací zmíněného ustanovení byl porušen princip právního státu, právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Svá tvrzení opírá o argumentaci o nepřípustnosti "pravé i nepravé retroaktivity", která z dotčených principů vyplývá, a v tomto případě se projevila. Právní teorie i praxe činí rozdíl mezi pravou a nepravou retroaktivitou. Pravá retroaktivita znamená, že se zpětně mění právní poměry. Novou, platnou a účinnou právní úpravou se posuzují (regulují) právní vztahy, právní skutečnosti i chování a jednání, které se uskutečnily dříve (k tomu viz např. i Gerloch A.: Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001, str. 88 a násl.). Takovéto působení nové právní úpravy je nežádoucí, jelikož je v rozporu s principy právního státu. Přestože v České republice výslovný zákonný zákaz pravé retroaktivity pro všechna právní odvětví vysloven není, lze jej vyvodit z principů demokratického právního státu, zejména právní jistoty a ochrany nabytých práv. Nepravá retroaktivita naproti tomu řeší časový střet dvou právních norem tj. staré a nové právní normy. Nejde o zpětnou účinnost v pravém slova smyslu, protože nezasahuje do minulosti. Vznik a platnost právních vztahů, právních skutečností a právního chování se posuzuje podle dříve platných norem, ale obsah právních vztahů již dle normy účinné v době, kdy se o těchto právních vztazích rozhoduje. Jde v podstatě o kompromisní řešení reagující na vývoj ve společnosti, střet dvou ústavně zaručených principů - právní jistoty (zahrnujícího i princip ochrany minulých právních skutečností) a rovnosti před zákonem.
U retroaktivity pravé, jak vyplývá se shora uvedeného, platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky, u retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, z níž existují výjimky (tak viz i stěžovatelem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, str. 87 a násl; nález byl rovněž publikován pod č. 63/1997 Sb.).
Stěžovatelem zmiňované zákonné ustanovení nemá pravou zpětnou účinnost, pouze novým způsobem upravuje právní vztahy od účinnosti novely do budoucnosti, jak ostatně vyplývá i z čl. II odst. 1 zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle nějž "... platí tento zákon i pro řízení zahájená před jeho účinností; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly před účinností tohoto zákona, zůstávají zachovány." Toto ustanovení zakládá tedy nepravou zpětnou účinnost, hmotněprávně (ostatně ani procesně) není měněn právní základ právních poměrů vzniklých před účinností novely. V souladu s obsahem zmíněné novely se ex nunc mění postup při realizaci zajištěných pohledávek oddělených věřitelů. Novela reagovala na nutnost věcně a časově zefektivnit proceduru získávání prostředků do konkursní podstaty, neboť do její účinnosti se musel správce v každém individuálním případě domáhat vydání hodnoty, jež tvořila zajištění pohledávky, do podstaty (srov. k tomu například zvláštní část důvodové zprávy k poslaneckému návrhu novely zákona o konkursu a vyrovnání, poslanecký tisk č. 219/0, důvody k bodu 61.); to bylo náročné nejen časově, ale i finančně (placením soudního poplatku, ostatních nákladů soudního řízení a nemalými časovými a technicko-administrativními výdaji). Novela tak ve prospěch ochrany věřitelů úpadce jako celku změnila gard způsobu ochrany a "břímě" nutnosti vést řízení přenesla ze správce na jinou osobu, a to plně v souladu s mírou pravděpodobnosti oprávněnosti požadavku správce konkursní podstaty. Na jádru skutečnosti, že je osoba vlastníkem věcí či majitelem práv zajišťujících pohledávku odděleného věřitele vůči úpadci, se nic nemění. Je tedy nutno počítat s tím, že věřitel se bude na této osobě domáhat realizace zajištění své pohledávky. Domnívá-li se pak tato osoba, že požadavek správce je neoprávněný, poskytuje jí civilní proces prostředek, jak se bránit. Za této situace Ústavní soud neshledal prostor pro nalezení výjimky z obecně akceptované přípustnosti nepravé zpětné účinnosti.
Jako další z argumentů stěžovatel uvádí, že mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny tím, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání. Zákonná ustanovení §114 odst. 3 občanského soudního řádu dávají odvolacímu soudu možnost rozhodnout bez nařízení jednání. Odvolací soud postupoval v intencích ustanovení §114 odst. 3, vyzval účastníky, aby se k danému řešení vyjádřily. Ovšem stěžovatel, ačkoliv byl řádně obeslán, ve stanovené lhůtě na usnesení odvolacího soudu nereagoval. V duchu zásady vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (zákony chrání ty, kteří se o svá práva starají, nikoliv ty, kteří bláhově čekají) měl stěžovatel prostor uplatnit svá práva a domáhat se nápravy před obecnými soudy. Úprava občanského soudního řízení stěžovateli nabízela dostatečné prostředky k ochraně vlastních práv. To, že stěžovatel nezvolil vhodný způsob obrany, není důvodem pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
Výsledky dokazování hodnotí sám soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon instruuje soud pouze v tom smyslu, že má hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti se záměrem přisoudit důkazům správnou hodnotu závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Ústavní soud s ohledem na specifikum své činnosti provádí dokazování pouze ve vztahu k skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoliv však dokazování ve věci samé, tj. na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v meritu věci. Ústavní soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však v posuzované věci nebyl důvod. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (v podrobnostech např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl. či případ Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl. ). Pokud tedy jde o námitku stěžovatele, jež byla uplatněna i jako námitka odvolací, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentací ohledně podmíněnosti zástavní smlouvy uzavřením dohody o odměně, z níž mělo vyplynout, že zástavní právo k zajištění pohledávky bylo omezeno na dobu určitou, a tak došlo k zániku zástavního práva uplynutím času, nemůže Ústavní soud přisvědčit, že se s ní obecné soudy jako celek nevypořádaly. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (tak na str. 6 napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci) vyplývá, že na tuto námitku bylo věcně a přiléhavě reagováno. Fakt, že se závěrem, jenž byl obecnými soudy vysloven, stěžovatel nesouhlasí, nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že na základě napadených rozhodnutí nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Vzhledem k tomu, že návrh na vydání předběžného opatření sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud se jím s ohledem na shora uvedený výrok podrobněji nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Eleni Kameníková
Ref.: - usnesení doručit do vlastních rukou na adresy uvedené ve spisu
- právnímu zástupci stěžovatele (2x)
- Krajskému soudu v Ostravě ke sp. zn. 33 Cm 76/2001
- Vrchnímu soudu v Olomouci ke sp. zn. 6 Cmo 102/2002
- Nejvyššímu soudu ke sp. zn. 29 Odo 1267/2004
- přílohy ponechat ve spisu,
- po vrácení zpátečních lístků vyznačit doručení ve spisu a spis založit.
V Brně dne