ECLI:CZ:US:2005:2.US.5.04
sp. zn. II. ÚS 5/04
Usnesení
II.ÚS 5/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. I. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, ze dne 30. 9. 2003, čj. 15 Co 562/2003-34, a usnesení Okresního soudu v Táboře, ze dne 26. 6. 2003, čj. 3 C 71/2003-8, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 30. 9. 2003, čj. 15 Co 562/2003-14 (správně čj. 15 Co 562/2003-34) a Okresního soudu v Táboře, ze dne 26. 6. 2003, čj. 3 C 71/2003-8, a to s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Táboře sp. zn. 3 C 71/2003, z něhož zjistil následující:
Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 6. 2003, čj. 3 C 71/2003-8, byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 3 C 75/96, s tím, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud v odůvodnění konstatoval, že návrh na obnovu řízení byl podán po uplynutí zákonem stanovené tříleté objektivní lhůty podle §230 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř."). Napadený rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 18. 3. 1998, čj. 3 C 75/96-88, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23. 2. 1999, čj. 15 Co 414/98-110, nabyl právní moci dne 7. 4. 1999. Poslední den tříleté objektivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení tak připadl na den 7. 4. 2002, což byla neděle, takže posledním dnem lhůty byl nejblíže následující pracovní den 8. 4. 2002. Návrh na obnovu řízení však byl podán až 4. 6. 2003. Objektivní lhůta tedy nebyla dodržena a soud proto dále otázku dodržení subjektivní lhůty nezkoumal.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor usnesením ze dne 30. 9. 2003, čj. 15 Co 562/2003-34, usnesení soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud prvého stupně svůj závěr podrobně a bezchybně odůvodnil. Odvolací soud pouze dodal, že lhůty k podání návrhu na obnovu řízení, a to jak lhůta objektivní, tak i lhůta subjektivní, jsou zákonnými lhůtami a není možné je prodloužit nebo jejich zmeškání prominout. Je proto irelevantní, že stěžovatel nemohl objektivní lhůtu s ohledem na data rozhodnutí soudu dodržet.
Stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 11. 2004, čj. 28 Cdo 604/2004-68, jako nepřípustné odmítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvého stupně napadl stěžovatel také ústavní stížností. Tvrdí, že se žalobou domáhal určení svého vlastnického práva k pozemkům, které blíže specifikuje, a to v době, kdy ještě neexistoval nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 208/2000, který potvrzuje správnost stěžovatelem tvrzených skutečností, tj. mimo jiné i to, že stěžovatel své vlastnické právo nepozbyl. Závěry obecných soudů obou stupňů jsou tedy nesprávné. Citovaný nález lze aplikovat i na "předmětnou" určovací žalobu. Protože stěžovatel svého vlastnického práva nepozbyl, zamítavé rozhodnutí obou soudů je v rozporu s ústavně zaručenou nedotknutelností vlastnického práva. Soudy též nezhodnotily věc z hlediska §134 o.s.ř. Stěžovatel uvádí, že v původním řízení bez své viny nemohl uplatnit shora zmíněný nález. Jeho obsah je tak zcela zásadního významu, že je nutné věc projednat na základě nových skutkových okolností. Stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal ještě přípis ze dne 24. 1. 2004, v němž svůj případ dále objasňuje. K němu ovšem Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť nebyl sepsán advokátem, ač jinak stěžovatel zastoupen byl (§30 zák. o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Táboře a Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, a vedlejší účastníky řízení, 1) V. K., 2) H. S., 3) ing. L. B., 4) JUDr. M. S., 5) I. M., 6) J. P., 7) M. P. a 8) M. D., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Táboře ve svém vyjádření pouze poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že připomněl, o co v řízení šlo. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka Tábor je podle svého vyjádření přesvědčen, že by ústavní stížnost měla být odmítnuta, resp. zamítnuta. K porušení ústavnosti v projednávaném případě nedošlo.
M. D. a JUDr. M. S. se svého postavení vedlejšího účastníka vzdali. Ostatní vedlejší účastníci se ve lhůtě k tomu určené k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu I. stupně nebo soudu odvolacího. Obnova řízení umožňuje překonat překážku rei iudicatae (věci rozhodnuté) a znovu ve věci rozhodnout. Proto zákon stanoví určité podmínky pro její povolení, jejichž nesplnění znamená zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Jednou z nich je také dodržení zákonem stanovené objektivní tříleté lhůty pro podání návrhu. V dané věci soudy dospěly k závěru, že stěžovatel podal svůj návrh na obnovu řízení po lhůtě k tomu určené, a jeho návrh proto zamítly podle §234 odst. 1 o.s.ř.
Závěry, vyslovené v napadených rozhodnutích, stěžovatel nijak konkrétně nezpochybňuje. Obecné soudy postupovaly podle ustanovení §230 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, proti jehož aplikaci stěžovatel nevznáší námitky. Podle uvedeného ustanovení je nutno podat návrh na obnovu řízení ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit. Po třech letech od právní moci rozsudku nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, může být návrh podán, jen bylo-li rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudce. Návrh může být podán i po uplynutí této lhůty, jestliže trestní rozsudek, na jehož podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byl později podle trestně právních předpisů zrušen. Navrácení lhůty k obnově řízení není přípustné. Ústavní soud se domnívá, že obecné soudy uvedené ustanovení interpretovaly ústavně konformním způsobem, pokud konstatovaly, že pro včasnost návrhu na obnovu řízení musí být zachovány obě lhůty. Objektivní tříletá lhůta v projednávaném případě dodržena nebyla a nešlo ani o jeden z případů, kdy lze návrh na obnovu řízení podat po této lhůtě. Za dané situace proto nebylo třeba zkoumat ani dodržení lhůty subjektivní. Uvedený výklad a aplikace citovaného ustanovení tak dle Ústavního soudu proběhly v mezích ústavnosti. Námitka stěžovatele, že soudy nezhodnotily věc z hlediska §134 o.s.ř. je zcela irelevantní. Toto ustanovení je systémově zařazeno mezi ustanovení upravující hodnocení důkazů a týká se hodnocení listin vydaných soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci a listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné. Stěžovatel tak má zřejmě na mysli, že obecné soudy měly přihlédnout k nálezu Ústavního soudu, na který ve své ústavní stížnosti poukazuje. Dané ustanovení obecné soudy nemohly v projednávaném případě aplikovat. Soudy se totiž v souladu s o.s.ř. primárně zabývaly dodržením lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení, která nebyla dodržena a soudy tak neposuzovaly věc meritorně a k obsahu uvedeného nálezu nemohly přihlédnout. Jak správně konstatovaly, lhůty k podání návrhu na obnovu řízení jsou zákonnými lhůtami a nelze je prodloužit ani prominout jejich zmeškání.
S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud, že by v projednávaném případě došlo k zásahu do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu