ECLI:CZ:US:2005:2.US.50.04
sp. zn. II. ÚS 50/04
Usnesení
II.ÚS 50/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. M. H., proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách, č. j. 2 T 150/2001-211, ze dne 28. 11. 2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10 To 164/2003, ze dne 17. 6. 2003, a usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 1161/2003, ze dne 15. 10. 2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, byl rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách, č. j. 2 T 150/2001-211, ze dne 28. 11. 2002, uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. z. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. z., §35 odst. 2 tr. z. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků. Současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému M. H. škodu ve výši 5.000,- Kč. Stěžovatelem podané odvolání Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením, sp. zn. 10 To 164/2003, ze dne 17. 6. 2003, zamítl. Rovněž Nejvyšší soud ČR stěžovatelem podané dovolání usnesením, sp. zn. 7 Tdo 1161/2003, ze dne 15. 10. 2003, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Stěžovatel podanou ústavní stížnost odůvodňuje tím, že v jeho trestní věci nebyl správně zjištěn skutkový stav, kdy podle jeho názoru vzájemné rozpory mezi jednotlivými důkazy nebyly dostatečně vyhodnoceny a logicky zdůvodněny. Některé provedené důkazy, především pak ty, které svědčily v jeho prospěch, byly v odůvodnění zcela opomenuty a některé důkazní návrhy byly nedůvodně zamítnuty. Stěžovatel byl dvakrát soudem prvního stupně zproštěn obžaloby a až poté jiným trestním senátem odsouzen. O tom, že trestný čin nespáchal, svědčí podle jeho názoru svědecké výpovědi původně též obžalovaných M. a R. a výpověď svědka T., s níž se obecné soudy řádně nevypořádaly. Stěžovatelova výpověď byla obecnými soudy považována za vykonstruovanou také z toho důvodu, že vypovídal až u hlavního líčení a předtím využil svého práva nevypovídat. Obecné soudy opřely svá odsuzující rozhodnutí o výpověď poškozeného, k jehož věrohodnosti neuvedly žádné další důkazy, přičemž návrhu stěžovatele na zhodnocení této věrohodnosti soudním znalcem nebylo soudy obou stupňů vyhověno. Poškozený přitom sám několikrát zopakoval, že do tváře těm, kteří ho měli přepadnout, neviděl, což snižuje i hodnotu provedené rekognice. Ve své původní svědecké výpovědi před vyšetřovatelem pak poškozený rovněž neuvedl, že muž, který ho měl přepadnout, je jeho bývalý spolupracovník (stěžovatel a poškozený nějaký čas pracovali spolu u stejného zaměstnavatele). Soudy tedy nerespektovaly základní zásadu trestního práva in dubio pro reo a právo stěžovatele na spravedlivý proces, a to především tím, že důkazy nebyly prováděny a hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Navrhuje proto, aby Ústavní soud shora označená napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 2 T 150/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu ve Svitavách. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Okresní soud ve Svitavách ve svém vyjádření nesouhlasí s tvrzeními stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti a poukazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, z něhož je zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Vyslovuje proto přesvědčení, že v dané věci nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody a navrhuje, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že se se stěžovatelovými námitkami obsaženými v ústavní stížnosti neztotožňuje, a to zejména s jeho tvrzením, že postupem obou soudů došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo v podobě hodnocení provedených důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Odkazuje proto na podrobné odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu a vyslovuje přesvědčení, že v dané věci nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody. Navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud ČR se ve svém vyjádření vyslovuje k důvodům odmítnutí stěžovatelova dovolání, které bylo podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací námitky přitom směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil již soud prvního stupně. Vady spočívající v poruše ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tj. vady skutkové, však nejsou způsobilé naplnit nejen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod uvedený v §265b tr. ř., jak již bylo vyloženo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatel nevytýká postupu Nejvyššího soudu ČR žádné konkrétní pochybení a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nebylo dotčeno žádné z ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nejvyšší soud ČR proto navrhuje, aby Ústavní soud v tomto směru ústavní stížnost zamítl (neodmítne-li ji). Pokud však Ústavní soud zjistí, že je nezbytné napadená rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách a Krajského soudu v Hradci Králové pro kolizi s ústavně zaručenými právy zrušit, pak by muselo být zrušeno i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl v rámci své obhajoby již v průběhu řízení před soudem I. stupně (č.l. 160, 175, 207-208), v písemném odůvodnění podaných odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně ze dne 15. 4. 2002 a 14. 3. 2003 (č.l. 191-193, 218-220) a v průběhu veřejného zasedání (č.l. 232). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že oba obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, a to opakovaně, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k provedenému důkaznímu řízení, zejména pak jeho nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, kdy podle jeho názoru byly důkazy vybírány účelově, s důrazem na ty, které svědčily v jeho neprospěch. Stěžovatel v tomto směru poukazuje především na hodnocení výpovědí svědků M., R. a T., které podle jeho názoru svědčí o jeho nevině, a naopak zpochybňuje věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného H., u něhož stěžovatel proto navrhoval zhodnocení jeho výpovědi soudním znalcem. Nalézací i odvolací soud se všemi těmito již v průběhu trestního řízení uplatněnými námitkami stěžovatele podrobně zabývaly, a to opakovaně, když Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, celkem třikrát zrušil rozhodnutí nalézacího soudu pro nedostatky v hodnocení důkazů a v odůvodnění rozhodnutí, činící ho nepřezkoumatelným (č.l. 126-128, 166/2-4, 203-204). Teprve v pořadí čtvrtém rozhodnutí dospěl odvolací soud k závěru o úplnosti provedeného dokazování a náležitém hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (č.l. 235-238).
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že obecnými soudy nebyl správně zjištěn skutkový stav věci a vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, pak Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 tr. ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Ústavnímu soudu v tomto smyslu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, kdy při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku.
Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně obecné soudy v řízení před nimi prováděném nezabývaly. Oba obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě vyjádřily ke všem námitkám stěžovatele a odvolací soud zhodnotil i závěry provedené soudem nalézacím, vztahující se k těmto námitkám. Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího mu právo na spravedlivý proces, přičemž závěry, plynoucí z hodnocení provedeného dokazování, je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. 1. 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu