ECLI:CZ:US:2005:2.US.502.05
sp. zn. II. ÚS 502/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky Tělocvičná jednota Sokol Nový Lískovec, IČ 18826636, se sídlem v Brně, Rybnická 75, zastoupené JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou se sídlem v Brně, Stará 18-20, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2003, čj. 29 C 73/98-89, a Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 38 Co 373/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jimiž bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatelky, coby žalobkyně, aby bylo určeno, že je vlastnicí nemovitosti na LV 1000 pro k. ú. Nový Lískovec, obec Brno, u Katastrálního úřadu Brno - město, a to parcely č. 413 - zastavěná plocha, budovy č. p. 60, občanská vybavenost, na parcele č. 413 a dále pozemků ve zjednodušené evidenci Bohunice čp. 273, díl jedna a dva a dále Bohunice č. 1287/1 díl jedna a dva, se zamítá, resp. že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práv, garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 29 C 73/98, který si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí městského soudu bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 11. 7. 2005. V pondělí, dne 12. 9. 2005 podala stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí dovolání, jehož přípustnost zjevně opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, byť to explicitně neuvádí (odvolává se však na poučení odvolacího soudu, dle něhož je možné podat dovolání, jen pokud by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po stránce právní zásadní význam, co do důvodů své dovolání opírá o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že obecné soudy věc nesprávně posoudily, neboť podmínkou přechodu nemovitého majetku zaniklého Československého svazu tělesné výchovy na TJ Nový Lískovec, jakožto jeho právního nástupce, spojovaly s termínem nejpozdější registrace TJ Nový Lískovec do 30. 6. 1990, z čeho nesprávně dovodily, že vlastnické právo ke spornému majetku přešlo na Český svaz tělesné výchovy. Argumenty, o něž se opírá dovolání, byly po věcné stránce v zásadě shodné s argumenty, o něž se opírá i ústavní stížnost. V souzené věci tedy stěžovatelé podali ústavní stížnost za situace, kdy současně podali i dovolání k Nejvyššímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2005
S t a n i s l a v B a l í k, v.r.
soudce zpravodaj