ECLI:CZ:US:2005:2.US.508.05
sp. zn. II. ÚS 508/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele J. S., JUDr. Hanou Dleštíkovou, advokátkou se sídlem Riegrova 16, Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1714/2005, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních podmínek (po výzvě k odstranění vad z 19. září 2005, 5. října 2005) ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu] brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2005 (22 Cdo 1714/2005-220), kterým bylo zastaveno dovolací řízení stěžovatele.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že tímto rozhodnutím porušil dovolací soud jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud výzvu k doplnění plné moci doručil pouze stěžovateli, nikoliv v dovolání uvedenému Mgr. Karlovi Viktorovi, advokátovi v Přerově, Jiráskova 9. Stěžovatel má za to, že nebyla výzva k doplnění plné moci k dovolání řádně doručena i advokátovi, který mu byl určen rozhodnutím České advokátní komory a tím bylo porušeno základní právo stěžovatele domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého soudu prostřednictvím svého právního zástupce.
S odkazem na nesprávný postup obecného soudu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí dovolacího soudu, svým nálezem zrušil a věc vrátil k řádnému projednání dovolání.
Z obsahu ústavní stížnosti i napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2005 (22 Cdo 1714/2005-220) zásah do práv, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, shledán nebyl.
Dle rozhodnutí dovolacího soudu i předcházejících rozsudků obecných soudů vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal uložení povinnosti E. S. zaplacení částky 200.000,- Kč jako vyrovnání hodnoty členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu v Přerově k blíže určenému bytu. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 7. června 2004 (8C 176/99-185) návrhu stěžovatele vyhověl a současně zavázal žalovanou i k náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě- pobočka v Olomouci jako odvolací soud, po provedeném řízení vydal dne 14. února 2005 rozsudek (12 Co 800/2004-207), kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně, žalobu zamítl a uložil stěžovateli nahradit žalované náklady soudního řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel včas dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. července 2005 (22 Cdo 1714/2005-220) zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že povinné zastoupení dovolatele je zvláštní podmínkou dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit (§104 odst. 2 o.s.ř.), avšak bez jejího splnění nelze vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Stěžovatel uvedený nedostatek ve stanovené lhůtě neodstranil, a proto dovolací soud podle §243c odst. 1 a §104 o.s.ř. řízení zastavil.
Stěžovatel v dovolacím řízení nebyl zastoupen advokátem a z obsahu spisu nevyplývalo, že by sám měl právnické vzdělání, a proto byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. června 2005 (8C 176/99-218) vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil advokáta a ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení podal řádné dovolání a předložil plnou moc advokáta pro dovolací řízení (§241 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 občanského soudního řádu, dále jen o.s.ř.). Současně byl obecným soudem poučen o následcích plynoucích z neodstranění vad podání, a to zastavení dovolacího řízení.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu (§157 o.s.ř.) je také dostatečně zřejmé, proč dovolací řízení pro nedostatek uvedené podmínky povinného právního zastoupení stěžovatele v dovolacím řízení zastavil a nemohl dovolání meritorně projednat. Smyslem a účelem povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) je poskytnout dovolateli kvalifikovanou právní pomoc na profesionální úrovni především proto, aby dovolání koncipované jako mimořádný opravný prostředek, jehož čerpání je připuštěno jen mimořádně, vyhovovalo všem formálním požadavkům, a dovolací soud o něm mohl rozhodnout bez zbytečných průtahů.Ústavní soud nepokládal námitky stěžovatele, že výzva k odstranění vad dovolání byla doručena jen stěžovateli za důvodné, neboť určení advokáta ČAK nenahrazuje udělení plné moci (k návrhu nebyla připojena plná moc advokáta, z těchto důvodů nebylo možné s uvedeným advokátem jednat). Lze uzavřít, že rozhodnutím obecného soudu, z hlediska ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy), nelze ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nic vytknout. Za této procesní a důkazní situace a ve světle podrobně rozvedených důvodů obecným soudem Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o pochybení obecného soudu, který v řízení postupoval v souladu s o.s.ř., nejsou důvodná. Pokud Nejvyšší soud takto interpretuje obyčejné právo, má Ústavní soud za to, že ústavní principy nebyly porušeny, pro stručnost odůvodnění dále odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu (srov. usnesení Pléna Ústavního soudu ze dne 14. září 2000 sp. zn. Pl. ÚS 43/2000 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, ročník 2000 - III. Díl, str. 293 a násl.).
Na základě výše uvedeného pak nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. listopadu 2005
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu