ECLI:CZ:US:2005:2.US.513.04
sp. zn. II. ÚS 513/04
Usnesení
II.ÚS 513/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti navrhovatele R. P., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, sp.zn. 11 To 66/2004, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena faxem dne 23. 8. 2004 a následující den doplněna předložením originálu podání a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na osobní svobodu dle článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Z předloženého spisového materiálu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 T 13/2003, Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního rady Útvaru odboru pro vyšetřování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové, ze dne 19. 1. 2003, ČTS: ÚOOZ-5/V7-2003, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona. Podle závěrů usnesení odůvodněné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že dne 19. 1. 2003 kolem 11,30 hod. v nezjištěné restauraci ve Svitavách převzal spoluobviněný J. G. od tří dosud neustanovených osob bílou igelitovou tašku s obsahem 1.700 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě 5.000,- různých sériových čísel v úmyslu předat je za úplatu téhož dne v Hradci Králové na parkovišti u McDonald's kupci za částku 1.445.000,- Kč. Na převozu se dále podílel stěžovatel a spolu obviněný M. N., kteří se již dne 12. 1. 2003 zúčastnili jednání o podmínkách prodeje padělaných peněz. Všichni tři pak byli dne 19. 1. 2003 kolem 14,45 hod. na parkovišti u McDonald's zadrženi policií i s padělanými bankovkami. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal dne 20. 1. 2003 návrh na vzetí stěžovatele (a spoluobviněných N., M., V. a G.) do vazby.
Okresní soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 22. 1. 2003, sp zn. Nt 717/2003, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") s tím, že vazba se započítává dnem a hodinou zadržení, tj. ode dne 19. 1. 2003 od 14,45 hodin.
O setrvání stěžovatele ve vazbě bylo do vydání napadených usnesení opakovaně rozhodováno Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové, Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud"), jeho žádosti o propuštění však byly vždy zamítnuty, resp. vždy bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě.
Výše uvedené orgány shodně došly k závěru, že jsou dány důvody vazby uvedené v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Důvodná obava, že by se stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu stíhání [§67 písm. a) trestního řádu], byla spatřována ve skutečnosti, že mu reálně hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody v délce trvání nejméně deseti let a dále v tom, že v době před zadržením delší dobu nepobýval v místě svého bydliště a neměl stálé místo výkonu zaměstnání. Jeho totožnost navíc nebyla na počátku trestního řízení policejním orgánům zřejmá, neboť vystupoval pod přezdívkou. Rovněž bylo konstatováno, že příčinou páchání trestné činnosti byla tíživá finanční situace obžalovaných. Policie ČR měla podezření, že obžalovaní stále disponují padělky bankovek v celkové výši 1.500.000,- Kč, proto byla shledána důvodnou obava, že stěžovatel bude po propuštění z vazby v trestné činnosti pokračovat [§67 písm. c) trestního řádu], neboť motiv spáchání trestného činu, tedy nedostatek finančních prostředků, u obžalovaných stále trval.
Ústavní soud rozhodl dne 25. 5. 2004 o ústavní stížnosti R. R., spoluobžalovaného stěžovatele, jenž byl držen ve vazbě pouze z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu tak, že stížnosti vyhověl a zrušil ve vztahu k jeho osobě usnesení krajského soudu ze dne 8. 12. 2003, čj. 7 T 13/2003-1008, a na něj navazující usnesení vrchního soudu ze dne 23. 1. 2004, č. j. 11 To 8/2004-1063, když shledal, že důvod vazby podle §67 písm. c) nebyl v jeho případě dán (nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 161/04, dosud nepublikován, dostupný na www.judikatura.cz). Ústavní soud rovněž podotkl, že ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo vydáno po slyšení stěžovatele, v jehož rámci by se mohl za přítomnosti svého právního zástupce vyjádřit ke konkrétním důvodům vazby, v čemž spatřoval rozpor s čl. 5 odst. 4 Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 32, Praha 2004, str. 397 a násl.).
Krajský soud poté, co se seznámil s obsahem nálezu Ústavního soudu, rozhodl usnesením ze dne 7. 6. 2004, čj. 7 T 13/2003-1438, o propuštění všech spoluobžalovaných, tedy stěžovatele, J. V., J. G. a S. M. na svobodu, neboť měl za to, že tím, že obžalovaným před vydáním svého rozhodnutí ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 7 T 13/2003-1008, odepřel možnost vyjádřit se ke konkrétním důvodům vazby, neoprávněně zasáhl do jejich ústavně zaručených práv a svobod. Krajský soud dospěl k závěru, že z jeho strany došlo ke stejnému porušení práv obžalovaných, jaké bylo konstatováno v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 a I. ÚS 161/04. Krajský soud uvedl, že si je vědom, že se v případě zmíněných nálezů Ústavního soudu nejedná o obecně závazná rozhodnutí, ale vnitřně se s nimi ztotožnil.
Ke stížnosti státní zástupkyně vrchní soud usnesením ze dne 18. 6. 2004, čj. 11 To 66/2004-1469, rozhodnutí krajského soudu zrušil a žádost o propuštění z vazby zamítl s odůvodněním, že u stěžovatele i spoluobžalovaných jsou i nadále dány důvody vazby dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, když dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel ve spolupachatelství. Stíhaný trestný čin má stanovenu trestní sazbu od deseti do patnácti let, přičemž vrchní soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 (dosud nepublikován, dostupný na www.judikatura.cz), podle něhož již sama reálná hrozba takovým trestem vzhledem k okolnostem případu zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání.
Vrchní soud respektoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 161/04, v němž bylo konstatováno, že se nepodařilo dostatečně prokázat existenci dalších nezajištěných padělků, proto již nespatřoval v tomto stadiu řízení důvod vazby dle §67 písm. c) trestního řádu.
Skutečnost, že o ponechání stěžovatele ve vazbě nebylo dne 8. 12. 2003 rozhodnuto se zajištěním možnosti jeho slyšení, nepovažoval vrchní soud při trvání důvodů vazby za postačující pro propuštění stěžovatele na svobodu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu projednávanou ústavní stížností. Podrobně v ní rekapituluje průběh řízení i závěry, k nimž soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí stran existence zákonných předpokladů pro další omezení osobní svobody stěžovatele dospěl. Namítá, že přítomnost vazebního důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu nebyla řádně odůvodněna. K existenci uvedeného vazebního důvodu v jeho případě soud poukázal na zjištění, že se stěžovatel nezdržoval v místě trvalého bydliště. Stěžovatel tuto skutečnost nepopírá, uvádí, že bydlel určitý čas u své babičky, ve městě vzdáleném zhruba 20 km od místa jeho trvalého bydliště, krátký čas pak u své přítelkyně a posléze údajně v Uherském Hradišti, kde podnikal a kde neměl vlastní byt, ale pouze přechodný podnájem. Zdůrazňuje však, že změny jeho bydliště nemají jakoukoli souvislost s trestnou činností, která je mu kladena za vinu. Odkazuje přitom na stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 4/02, podle něhož má každý ústavně zaručené právo pohybovat se po území České republiky vymezeném jejími státními hranicemi, navštěvovat jednotlivá místa, svobodně pobývat a usazovat se na kterémkoli místě v České republice. Toto právo však s sebou nepřináší povinnost v daném místě se skutečně zdržovat nebo o tomto faktickém pobytu (bydlišti) informovat veřejnou moc.
Stěžovatel nesouhlasí ani s druhým závěrem vrchního soudu, stran opodstatněnosti uvedeného vazebního důvodu, který spočívá v přesvědčení soudu, že stěžovateli reálně hrozí trest odnětí svobody v trvání minimálně deseti let. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozsáhle cituje z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03, na nějž vrchní soud ve své argumentaci odkázal. Domnívá se, že z něho nelze za žádných okolností dovodit závěr, že hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost vazby útěkové.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu, podle níž, nebylo-li rozhodnutí o vazbě vydáno po slyšení stěžovatele, v jehož rámci by se mohl za přítomnosti svého právního zástupce vyjádřit ke konkrétním důvodům vazby, došlo tak k dotčení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud Praze, aby se, jako účastník řízení, k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Účastník svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyužil.
Podstatu stěžovatelovy argumentace namířené proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze spatřuje Ústavní soud v tvrzení, že soud řádně nezdůvodnil existenci vazebního důvodu. Stěžovatel má za to, že tím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle článku 8 odst. 5 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby jsou především povolány obecné soudy, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je nutno uvést, že nemohou zcela jednoznačně určit, zda nastane následek, který je obsažen v ustanovení §67 trestního řádu. Jak Ústavní soud uvedl ve svých dřívějších rozhodnutích, nelze při rozhodování o vzetí obviněného do vazby, resp. při rozhodování o jejím dalším trvání, požadovat, aby soudce určil některý z uvedených následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu. V daném případě to platí pro obavu zmiňovanou v §67 písm. a) trestního řádu, tj., že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.
Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí ústavním požadavkům dostálo. Jak konstatoval stížnostní soud, v dané fázi trestního řízení vedeného proti stěžovateli, podle dosud provedeného dokazování nadále trvá podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin, pro nějž byla dne 4. 8. 2003 Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové podána na něj obžaloba.
Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadeného rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v nedostatečném odůvodnění, nekonkrétnosti či neurčitosti označeného vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu. Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní alternativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště, anebo hrozbu vysokého trestu. Jinými slovy řečeno, každá z těchto skutkových podstat, jelikož jejich uspořádání je alternativní a nikoli kumulativní, je tím jednáním, příp. konkrétní skutečností, jež zakládá samo o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, a to buď tím, že uprchne, anebo tím, že se bude skrývat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03).
Napadené rozhodnutí obsahuje konkrétní skutečnosti, které soudy vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení §67 písm. a). Jednou z nich je skutečnost, že se stěžovatel nezdržoval v místě svého bydliště. Jedná se tedy o skutečnost, která podle mínění zákonodárce může vzhledem k okolnostem zakládat odůvodněnou obavu, že se obžalovaný bude vyhýbat trestnímu stíhání. Za popsané situace, kdy sám stěžovatel uvádí, že se nezdržoval v místě svého trvalého bydliště, nýbrž že určitý čas pobýval u své babičky, poté krátký čas u své přítelkyně a posléze přechodně v podnájmu v Uherském Hradišti, je závěr o opodstatněnosti obavy, že by se stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu stíhání, zcela v mezích ústavnosti, navíc když tento argument nezůstal v posuzovaném případě osamocen. Tvrzení stěžovatele, týkající se obhajoby ústavně zaručeného práva na svobodu pohybu a pobytu, se v tomto směru jeví jako nepřípadná. Úvaha orgánu činného v trestním řízení, týkající se otázky, zda časté změny místa pobytu stěžovatele ve světle důvodnosti obav z maření průběhu a účelu trestního stíhání stěžovatele, se nikterak nedotýká čl. 14 odst. 1 Listiny, podle něhož je svoboda pohybu a pobytu zaručena a každý (stěžovatele nevyjímaje) má právo pohybovat se po území České republiky a pobývat a usazovat se na kterémkoli místě (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/02).
Dalším argumentem, o který soud opřel svůj závěr o opodstatněnosti dalšího trvání vazby útěkové, byla skutečnost, že za trestný čin, pro nějž byl stěžovatel obžalován, hrozí vysoký trest odnětí svobody v délce od deseti do patnácti let. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že sama hrozba vysokým trestem bez konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému (obžalovanému) nemůže založit důvodnost vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, nicméně situaci, ve které se stěžovatel nachází, takto charakterizovat nelze. Skutek, pro nějž je stěžovatel trestně stíhán, byl kvalifikován jako trestný čin padělání a pozměňování peněz ve smyslu §140 trestního zákona, za nějž mu s ohledem na rozsah trestné činnosti hrozí trest odnětí svobody v rozmezí deset až patnáct let (§140 odst. 3 trestního zákona). Dle právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03, je hrozba vysokým trestem sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne či že se bude skrývat. To vše ovšem pouze za předpokladu, že tato hrozba byla ve vztahu k obviněnému dostatečně konkretizována, a to tak, že s přihlédnutím ke všem okolnostem případu je možné u obviněného, bude-li odsouzen, reálně předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
V případě, že již sama dolní hranice zákonné sazby trestu odnětí svobody činí osm a více let, je třeba zvážit, zda existují okolnosti, jež mohou reálnost hrozby vysokým trestem oslabit či zcela vyvrátit a vést k uložení trestu pod dolní hranicí zákonné sazby. Zejména je třeba zkoumat, zda by se vzhledem k okolnostem případu, poměrům pachatele a stupni dokonání trestného činu mohlo jevit použití zákonné trestní sazby jako nepřiměřeně přísné a zda by účelu trestu nebylo možno dosáhnout trestem kratšího trvání. Ústavní soud se při výkonu své pravomoci řídí zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, ponechává tedy na uvážení obecných soudů, zda se jim ve světle výše uvedených skutečností bude hrozba uložení vysokého trestu jevit dostatečně reálná. Vrchní soud své úvahy v tomto směru vyjádřil v závěru, že "není sebemenších pochyb o tom, že v případě odsouzení stěžovateli reálně hrozí uložení trestu odnětí svobody minimálně v trvání deseti let". Uvedenému zhodnocení nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout (k obdobným závěrům dospěl Ústavní soud i v rozhodnutí vydaném v řízení o ústavní stížnosti spoluobžalovaného V., vedené pod sp. zn. IV. ÚS 245/04, na které lze i v dalším odkázat).
Stěžovatel dále připomíná judikaturu Ústavního soudu týkající se ústního slyšení při rozhodování o dalším trvání vazby.
Prostřednictvím citovaného nálezu Ústavní soud v ní (nález sp. zn. I ÚS 573/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, Praha 2004, str. 397 a násl.) vyjádřil požadavek poskytnout osobám, zbaveným svobody v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním, možnost co nejefektivněji prokazovat existenci okolností, jež důvodnou obavu z jejich dalšího jednání, na níž je založeno jejich vazební stíhání, oslabují či zcela vyvracejí. Právě osobní slyšení je prostředkem, který by stěžovateli mohl nejlépe zajistit procesní prostor konkrétními námitkami vyvrátit důvody, pro které má být nadále ponecháván ve vazbě.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že před vydáním rozhodnutí krajského soudu ze dne 7. 6. 2004, čj. 7 T 13/2003-1438, byl slyšen stěžovatel i jeho obhájce. Při této příležitosti však stěžovatel neměl k věci žádné připomínky (č. l. 1400). Stěžovatel ani před krajským soudem ani ve svých následujících písemných podáních, zahrnuje v to i ústavní stížnost, neuplatnil námitku, jež by mohla vyvrátit existenci konkrétního vazebního důvodu. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud i v rámci řízení o ústavních stížnostech spoluobžalovaného S. M. a spoluobžalovaného J. V., které obě směřovaly proti shodnému rozhodnutí vrchního soudu (sp. zn. I. ÚS 515/04 a sp. zn. IV. ÚS 245/04). V usneseních, jimiž byly označené ústavní stížnosti odmítnuty, Ústavní soud v tomto ohledu neměl k postupu vrchního soudu žádné výhrady. Tento závěr přitom není v rozporu s právním názorem vysloveným v nálezu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02 (srov. Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, str. 397), protože v tehdy projednávané věci bylo nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno vyvrátil. Taková situace však v nyní posuzovaných případech nenastala. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ani tato námitka stěžovatele není důvodná.
S poukazem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu