ECLI:CZ:US:2005:2.US.52.03
sp. zn. II. ÚS 52/03
Usnesení
II.ÚS 52/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele občanského sdružení N. B., zastoupeného advokátem JUDr. A. J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 29 Ca 172/2001-37, ze dne 1. 10. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel výše uvedené rozhodnutí obecného soudu. V jejím obsáhlém textu tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). To z toho důvodu, že obecný soud zamítl po provedeném ústním jednání stěžovatelovu žalobu, kterou podal v návaznosti na rozhodnutí správních orgánů v územním řízení o umístění obchodně-zábavního střediska "B. P." na pozemcích v katastrálním území Š.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 172/2001, z něhož zjistil následující: Stěžovatel podal žalobu dne 29. května 2001 u Krajského soudu v Brně a ve smyslu občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") se v ní domáhal přezkoumání zákonnosti a zrušení rozhodnutí Magistrátu města Brna, č.j. OÚSŘ U01/09564/Z,Mak/Wi, ze dne 21. března 2001 a stavebního úřadu, č.j. STU/01/0003946/000/004, ze dne 15. ledna 2001. Stěžovatel se domníval, že rozhodnutí magistrátu, stejně jako předešlé rozhodnutí stavebního úřadu, bylo vydáno v rozporu se zákonem. Obecný soud však žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že co se týká zbavení účastníků řízení možnosti seznámit se s výsledky procesu EIA (posuzování vlivu na životní prostředí), měl stěžovatel ve skutečnosti dostatek prostoru k tomu, aby se mohl seznámit s relevantním materiálem a mohl v rámci probíhajícího řízení k němu zaujmout kvalifikované stanovisko. Pokud se stěžovatel s materiálem (obecný soud konkrétně uvádí stanovisko Magistrátu města Brna - odboru životního prostředí ze dne 24. listopadu 2000 vydaného pod č.j. ŽP/18303/00/KRB) seznámil až při nařízeném ústním jednání dne 4. ledna 2001, nelze tuto skutečnost přičítat na vrub správního orgánu. Pokud šlo o námitku stěžovatele, že žalovaný správní orgán se dostatečným způsobem nevypořádal s některými námitkami uplatněnými jim v odvolání, v důsledku čehož byla porušena jeho práva účastníka řízení, toto tvrzení považuje obecný soud s ohledem na povahu věci za pojmově vyloučené. Stěžovatelovy námitky totiž nebylo možné podřadit pod pojem "ochrana přírody a krajiny" vymezený §2 odst. 1 zákona č. 114/1992, o ochraně přírody a krajiny. Obecný soud se proto nezabýval způsobem, jakým se oba správní orgány s těmito námitkami vypořádaly, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel je v daném řízení nemohl právně relevantním způsobem vůbec uplatňovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mj. uvádí, že soudní rozhodnutí porušilo některá jeho základní práva chráněná Listinou. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv především v tom, že obecný soud neshledal za vadné, že správní orgány nerozhodly o některých stěžovatelových námitkách, které předtím uplatnil v územním řízení. Dle stěžovatelova názoru krajský soud tak porušil čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle stěžovatele se obsah tohoto ustanovení vztahuje i na veškerá řízení před orgány veřejné správy a je jednoznačně konkretizován ustanovením §4 odst. 2 správního řádu. Skutečnost, že se krajský soud dle svého vlastního výslovného vyjádření vůbec nezabýval způsobem, jak se oba správní orgány vypořádaly s námitkami stěžovatele uplatněnými v územním řízení, ač právě přezkoumání tohoto postupu správních orgánů se stěžovatel svou žalobou výslovně domáhal a tvrdil, že jím byl zkrácen na svých právech, považuje proto stěžovatel za zjevné a zásadní porušení svého práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zároveň stěžovatel považuje postup krajského soudu založený na právních názorech vyjádřených v odůvodnění jeho rozsudku za porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení, Krajského soudu v Brně. Ten ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno 26. března 2003, uvedl, že stěžovatelovu argumentaci považuje za ryze účelovou, založenou na překrucování skutečnosti, vytrhávání konstatování soudu z kontextu a vytváření zástupných problémů. Stěžovatel se dle názoru soudu snaží věc posunout z roviny věcné (ochrana přírody) do roviny ryze procesní prostřednictvím poukazování na ve skutečnosti neexistující procesní pochybení. Soud uvádí, že pokud stěžovatel uplatňoval námitky, které mu nepříslušely, bylo právem správních orgánů je bez dalšího odmítnout jako nedůvodné. Soud tak konstatuje, že tvrzení v ústavní stížnosti, která uvádějí, že se vůbec nezabýval některými námitkami uplatněnými v žalobě, se nezakládají na pravdě. V dalších stěžovatelem namítaných věcech odkázal obecný soud na odůvodnění svého rozhodnutí, kde se s nimi dle svého tvrzení velmi podrobně vypořádal a navrhuje, aby Ústavní soud stížnost odmítl. Současně s tím soud sdělil, že na případném nařízení ústního jednání netrvá a souhlasí s upuštěním od jednání.
Ústavní soud doplňuje, že v průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla tato ústavní stížnost s účinností od 22. června 2004 přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud si vyžádal od Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení magistrátu (dále jen "stavební úřad"), zaslání spisového materiálu týkajícího se výstavby obchodně zábavního střediska "B.-P.". Z nich Ústavní soud zjistil, že stavební úřad rozhodnutím, č. j. STU/01/0302970/000/004, ze dne 17. prosince 2003 podle ust. §60 odst. 2 stavebního zákona zastavil stavební řízení ve věci "obchodně zábavní středisko B. - P., k. ú. Š.".
Proti tomuto rozhodnutí podala opožděně odvolání společnost P. P. s.r.o., zastoupená architektonickou projekční kanceláří A. D., v.o.s.
Odvolací orgán, kterým byl v tomto případě Odbor územního a stavebního řízení magistrátu města Brna, přezkoumal napadené rozhodnutí a vydal rozhodnutí č.j. OÚSŘ 04/04506/Bar/Wi, ve kterém odvolání zamítl pro jeho opožděnost. Odvolací orgán konstatoval, že neshledal ani žádné jiné důvody pro obnovu řízení ani takové porušení zákona, které by odůvodňovalo přezkoumání předmětného rozhodnutí mimo odvolací řízení.
Ústavní soud zaslal právnímu zástupci stěžovatele dotaz, který mu byl doručen 9. května 2005, zda vzhledem k výše uvedeným skutečnostem trvá i nadále na ústavní stížnosti. Tento dotaz Ústavního soudu zůstal ze strany právního zástupce stěžovatele bez odpovědi.
Po prostudování spisového materiálu došel Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak Ústavní soud často ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, není soudem nadřízeným obecným soudům či vrcholem jejich soustavy, ani další přezkumnou instancí. Ústavní soud dodává, že i kdyby došlo v daném případě ze strany obecného soudu k případnému pochybení, neznamená to automaticky protiústavnost takového rozhodnutí. Co je však v daném případě nejdůležitější, že v období po podání ústavní stížnosti došlo k zastavení celého stavebního řízení a firma, která by teoreticky mohla nepřiměřeným způsobem narušovat přírodu a krajinu, již své aktivity na daném pozemku nadále nevyvíjí. Lze tedy konstatovat, že i kdyby teoreticky došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, je jisté, že tento zásah netrvá a stejně tak ani jeho případné důsledky.
Ústavní soud při svém rozhodování vychází z předpokladu, že ústavní stížnost musí být vznesena proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tzn. stěžovatel musí být již nebo ještě postižen. Napadený zásah musí vyvolávat v jeho sféře právní následky a zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný (viz IV. ÚS 122/1999). V opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým (viz Šimíček, V.: Ústavní stížnost, Linde, Praha 2001, str. 96 - 97).
Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutím, které bylo napadeno ústavní stížností, byla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 10. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu