ECLI:CZ:US:2005:2.US.523.03
sp. zn. II. ÚS 523/03
Usnesení
II.ÚS 523/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti 3 A - AUTO AUDIO ALARM, s. r. o., se sídlem v Říčanech, Husova 74, IČO 26139308, zastoupené JUDr. V. J., proti rozhodnutí Finančního úřadu v Říčanech ze dne 19. 9. 2003, čj. 54558/03/059922/4272, za účasti Finančního úřadu v Říčanech, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Finančního úřadu v Říčanech, jímž byla podle §55a zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb."), zamítnuta její žádost o prominutí příslušenství daně z příjmu právnických osob.
Stěžovatelka se domnívá, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Připomíná, že daň z příjmu právnických osob za rok 2000 přiznala sice v nesprávné výši, ale stalo se tak neúmyslným chybným postupem při účtování, přičemž uvedené pochybení sama bez vyzvání finančního úřadu odstranila poté, co tuto skutečnost zjistila. Penále stěžovatelka zaplatila, neboť bylo vyměřeno důvodně a ve správné výši, takže odvolání proti němu nemohlo být úspěšné. Žádala však o jeho prominutí, s odvoláním na sdělení Ministerstva financí ČR (dále jen "ministerstvo"), uveřejněné na jeho internetových stránkách, dle něhož, jestliže daňový subjekt uhradí v době od 1. dubna 2003 do 31. července 2003 nedoplatek, který je předmětem evidence na osobním daňovém účtu, a který vznikl neuhrazením daně, zvýšením daně a nákladů řízení v době od l. ledna 1993 do 31. prosince 2001, bude při posuzování žádosti o prominutí penále a úroků podle ustanovení §55a zákona č. 337/1992 Sb. za uvedené období k provedené úhradě přihlíženo. Žádosti nebylo vyhověno a rozhodnutí o tom nebylo odůvodněno. Stěžovatelka připouští, že citované sdělení ministerstva nemá pravděpodobně povahu obecně závazného předpisu a uznává, že rozhodnutí podle §55a zák. č. 337/1992 Sb. odůvodněno být nemusí. Přesto postup finančního úřadu považuje za svévolný a protiústavní. Ačkoliv totiž splnila podmínky pro postup ve smyslu citovaného sdělení, finanční úřad jej bez jakéhokoliv odůvodnění odepřel. Stát, jednající prostřednictvím ministerstva, se veřejně zavázal k určitému postupu. Pokud jej finanční úřad nerespektoval, měl a mohl své rozhodnutí zdůvodnit.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Finančního úřadu v Říčanech k projednávané věci a uvedený finanční úřad též podle ustanovení §42 odst. 4 zák. o Ústavním soudu, jako účastníka řízení vyzval, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Finanční úřad v Říčanech ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Zdůrazňuje mimo jiné, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesním, nezakládajícím stěžovatelce hmotná práva nebo povinnosti. Dále tvrdí, že ke shora citovanému sdělení ministerstva při svém rozhodování přihlédl, neshledal však okolnosti, pro které by mohl penále prominout. V projednávaném případě totiž nešlo o tvrdost zákona, neboť při výpočtu penále byla použita sazba v souladu s §63 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. ve výši poloviny základní sazby. Na osobním daňovém účtu stěžovatelky však také nebyl v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2001 evidován nedoplatek. Neshledal tak důvod pro postup dle citovaného sdělení ministerstva. Svůj postup nepovažuje za svévolný.
Ústavní stížnost není důvodná.
Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) je dbát i na dodržování základních lidských práv a svobod v rámci řízení před správními orgány, není však ve vztahu k těmto orgánům další přezkumnou či odvolací instancí, a pokud tyto orgány postupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat. Uvedené se plně vztahuje i na oprávnění správce daně posoudit, zda jsou dány mimořádné důvody pro prominutí daně, uložené na základě rozhodnutí.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. K porušení uvedeného práva zjevně nedošlo.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím žádosti o prominutí daně dle §55a zák. č. 337/1992 Sb. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka především neměla na prominutí penále právní nárok, což ostatně sama nepopírá. Rozhodnutí o takovém postupu ponechává zákon zcela na uvážení ministerstva, resp. správce daně (srov. §55a odst. 1 a 2 zák. č. 337/1992 Sb. a vyhláška ministerstva financí č. 299/1993 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, v platném znění). Jinak řečeno, ustanovení §55a zák. č. 337/1992 Sb. nezakládá jakékoliv veřejné subjektivní právo svědčící daňovému subjektu. Rozhodnutí podle uvedeného ustanovení je vyloučeno z přezkoumání správním soudem, a to z toho důvodu, že neexistuje-li veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohla být stěžovatelka krácena. Tím spíše nepřichází v úvahu ústavní stížnost s tvrzením o zásahu do veřejných ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud tedy správní orgán nevyhoví podnětu k prominutí daně podle §55 zák. č. 337/1992 Sb.a daňového řádu, neporuší tím zákon, a sotva tak může zasáhnout do sféry ústavních práv stěžovatelky (srov. anal. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 777/02). Ústavní soud ve své judikatuře mimo jiné též vyslovil, že "je-li dána zákonem pouze možnost a nikoli kogentnost jednání, nemůže Ústavní soud do těchto vztahů vstupovat a regulovat je" (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 34/97). Vzhledem k tomu, že, jak bylo uvedeno, neexistuje subjektivní zákonné právo stěžovatelky, které by mělo být chráněno, nemohlo dojít ani k porušení jejího ústavního práva garantovaného čl. 36 Listiny, který existenci takového práva předpokládá.
Postup finančního úřadu za dané situace nelze označit ani za svévolný. Finanční úřad, jak vyplývá z přiloženého spisového materiálu (stanovisko k žádosti stěžovatelky) a vyjádření finančního úřadu, ke sdělení ministerstva přihlédl, ani pak nicméně neshledal k prominutí penále důvod. Do tohoto závěru Ústavnímu soudu rozhodně nepřísluší zasáhnout, vzhledem k tomu, že jej zákon svěřuje výlučně ministerstvu, resp. správci daně, jak již ostatně bylo rozvedeno. Jeho rozhodnutí nemusí být odůvodněno (§55a odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb.). Postup finančního úřadu je tak zcela konformní se zákonnou úpravou. Představa stěžovatelky, že za dané situace případně mohl jednat jinak, tedy své rozhodnutí odůvodnit, tak rozhodně nevede Ústavní soud k závěru, že pokud tak finanční úřad neučinil, postupoval libovolně.
Nemohlo dojít ani k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se stěžovatelka též dovolává. Podle něj má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by vzhledem ke zvláštním okolnostem veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy na projednávaný případ především nedopadá ratione materiae. Evropská komise pro lidská práva (EKLP) a následně i Evropský soud pro lidská práva (ESLP) systematicky judikovaly, že spory v oblasti daňové, přes svůj nesporný finanční dopad na plátce daně, nemají povahu "občanského práva či závazku" (srov. rozhodnutí EKLP o stížnostech č. 1904, 2029, 2094 a 2217/1964 a o mnoha dalších nebo rozsudek ESLP ve věci Ferrazzini proti Itálii, 2001, §29). Uvedený názor zohlednil Ústavní soud v projednávané věci.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková