ECLI:CZ:US:2005:2.US.523.04
sp. zn. II. ÚS 523/04
Usnesení
II.ÚS 523/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti Blastrak - Morava, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Absolonova 47, zastoupené JUDr. Petrem Schlezingerem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Slovákova 11, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2004, č.j. 1 Cmo 100/2003-147 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2002, č.j. 15 Cm 185/99-108, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zavázána k úhradě 45.384 Kč s příslušenstvím.
Předmětem sporu byla uvedená částka představující náklady za zveřejnění inzerátu v tzv. Zlatých stránkách na základě smlouvy, dle které se stěžovatelka zavázala uhradit za inzerci odměnu před jejím zveřejněním na základě faktury převodem ze svého bankovního účtu na účet Mediatelu (právního předchůdce žalobce). Stěžovatelka uvádí, že zaplacení ceny bylo vázáno na splnění dvou podmínek, jednak, že k němu dojde před zveřejněním inzerce a jednak na základě faktury původního žalobce. Před zveřejněním inzerce (inzerát byl zveřejněn ve Zlatých stránkách v listopadu 1996) žalobce stěžovatelce žádnou výzvu k zaplacení zálohy nepodal, čímž zmařil splnění smluvní podmínky, a po zveřejnění inzerce stěžovatelce nedoručil fakturu s náležitostmi daňového dokladu dle zákona o dani z přidané hodnoty, tedy nesplnil ani další podmínku. Stěžovatelce byla až na základě odporu proti platebnímu rozkazu zaslána kopie faktury ze dne 15. 8. 1996, č. 7867001, na částku 45 384 Kč (včetně DPH 22 % v částce 8 184 Kč). Stěžovatelka namítá, že kopie zálohové faktury není platebním dokladem, a to jak podle zákona, tak podle uzavřené smlouvy a §4 smluvních podmínek, neboť je jí účtována odměna za zveřejnění inzerce, což ke dni 15. 8. 1996 nebylo ze strany žalobce provedeno a po zveřejnění inzerce již faktura musela mít náležitosti daňového dokladu, což tento dokument nesplňoval. Přes uvedené námitky soudy přiznaly žalobci právo na zaplacení celé dohodnuté ceny včetně daně z přidané hodnoty, na věc aplikovaly výhradně §548 odst. 1 obch. zák. a nevzaly v úvahu náležitosti faktury jakožto právního úkonu (§12 zákona o dani z přidané hodnoty). Rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že bylo nadbytečné zabývat se otázkou doručení faktury datované 15. 8. 1996, když byla dohodnuta splatnost ode dne jejího vystavení. Jakákoliv faktura jakožto právní úkon nabývá účinky až doručením.
Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp.zn. 15 Cm 185/99, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů ohledně vyhodnocení otázky obsahu závazku mezi smluvními stranami a splatnosti ceny díla, přičemž však stěžovatelka uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě soud prvého stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo, přičemž z obsahu smluvního ujednání §4 obchodních podmínek o zveřejnění inzerce vyplývá vůle stran dohodnout se na zaplacení ceny díla před jeho provedením. Mezi účastníky bylo nesporné, že inzerát, který byl předmětem smlouvy o dílo, byl ve Zlatých stránkách řádně publikován a že k zaplacení sjednané ceny do doby provedení díla nedošlo. Soud dovodil, že pokud stěžovatelka nesplnila povinnost zaplatit cenu díla před jeho provedením, splatnost nastala ve smyslu ustanovení §548 odst. 1 obchod. zák. provedením díla, tj.nejpozději ke dni vydání Zlatých stránek pro rok 1966, ve kterých byl dle dohody předmětný inzerát uveřejněn, a to bez ohledu na to, že žalobce neprokázal doručení vystavené faktury, neboť dlužník nemusí být požádán o zaplacení dluhu fakturou splňující náležitosti §12 zákona o dani z přidané hodnoty. (Ze spisu je rovněž zřejmé, že o zaplacení dlužné částky byla stěžovatelka upomínána i dopisy ze dne 19. 8. 1998 a 7. 1. 1999, žaloba byla soudu podána 13. 10. 1998.)
Vrchní soud se se závěry soudu prvého stupně ztotožnil a dále uvedl, že účastníci řízení si smluvně nedohodli, že faktura musí vyhovovat veškerým náležitostem daňového dokladu, jak požaduje žalovaný. Daňové předpisy, ani zákon o účetnictví, pojem faktura neznají a fakturu vystavenou žalobcem lze považovat za výzvu k zaplacení splatné ceny díla. Otázka doručení faktury měla význam z hlediska rozhodování o příslušenství žalované faktury (soud prvého stupně přiznal žalobci úroky až od 1. 12. 1996, tj. od prokazatelného vydání Zlatých stránek, a nikoliv ode dne splatnosti faktury), což však odvoláním napadeno nebylo. Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že k zaplacení ceny díla nedošlo ani v průběhu soudního řízení a nebyla ani využita možnost smírného řešení věci.
Z výše uvedeného je zřejmé, že se v dané věci jednalo o typický spor mezi obchodními partnery, jehož projednání a rozhodnutí o něm spadá výhradně do pravomoci obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu totiž není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými"zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. např.usnesení sp.zn. II ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. V daném případě se navíc jedná o věc, kde s ohledem na výši sporné částky ani není přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, tím spíše není úkolem Ústavního soudu věcně se zabývat opodstatněností žalované částky a přezkoumávat správnost rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl objasněn skutkový stav věci, umožňující vyvodit právní závěry a přijmout rozhodnutí. Obecné soudy svá rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle kterého došlo mezi účastníky sporu k uzavření smlouvy o dílo, splněné pouze ze strany žalobce, což vedlo k uložení povinnosti stěžovatelce uhradit dlužnou částku, nelze považovat za právní závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval. Pouze v tomto případě by mohl být důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu jeho neústavnosti.
Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na soudní ochranu, chráněného v čl. 36 Listiny, toto právo totiž není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jednotlivci tedy není zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se jejími námitkami náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Skutečnost, že rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Postupovaly-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny a svůj postup řádně odůvodnily, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud jde o námitku týkající se porušení článku 38 Listiny, stěžovatelka kromě obecného poukazu neuvádí žádné konkrétní okolnosti podporující její tvrzení. Články 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR pak přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
Vrchnímu soudu v Olomouci
vrátit spis: Krajskému soudu v Brně -vložit rozhodnutí Ústavního soudu
přílohy: B ponechat ve spise,
ostatní přílohy vrátit
Po obdržení ZPL založ