ECLI:CZ:US:2005:2.US.525.03
sp. zn. II. ÚS 525/03
Usnesení
II.ÚS 525/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného o stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. J. Č., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2001, č.j. 8 C (12C) 134/97-224, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 25 Co 147/2002-260, ze dne 26. června 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 14. 11. 2003 doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Upozorňuje především na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a též článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Při posuzování lhůty k podání stížnosti vycházel Ústavní soud z právního stavu před novelou č. 83/2004 Sb. zákona č. 182/1993 Sb. a mohl tedy s ohledem na usnesení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. konstatovat, že ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl účastníkem řízení před Okresním soudem v Hradci Králové ve věci smlouvy o půjčce. Stěžovatel coby žalovaný se v průběhu řízení snažil dokázat neplatnost smlouvy o půjčce, načež Okresní soud v Hradci Králové konstatoval, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a rozsudkem ze dne 17. 4. 2000, č.j. 12 C 134/97-150, mu uložil zaplatit částku 132 347, 60,-Kč a náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí se žalovaný v zákonné lhůtě odvolal ke Krajskému soudu v Hradci Králové a ten svým usnesením ze dne 14. 9. 2001, č.j. 25 Co 242/2001-204, napadené rozhodnutí zrušil. Důvodem zde byla především argumentace okresního soudu, jíž se vypořádal s jednotlivými důkazy.
Nové rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2001, č.j. 8 C (12 C) 134/97 - 224, ve věci samé ukládá žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 132.347,60,- Kč a na náklady řízení částku 38.069,76,-Kč. V rámci následného odvolacího řízení zpochybňoval žalovaný především právní povahu listin, právní titul závazku, převzetí peněz a povahu zajišťovacího instrumentu. Odvolací soud v Hradci Králové považoval odůvodnění prvoinstančního soudu za dostačující a svým rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, č.j. 25 Co 147/2002-260, jej potvrdil.
Dne 20. 9. 2002 bylo prostřednictvím okresního soudu doručeno Nejvyššímu soudu dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2002, č.j. 25 Co 147/2002-260, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2001, č.j. 8 C (12C) 134/97-224. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. srpna 2003, č.j. 33 Odo 834/2002-291, dovolání odmítl, neboť jej nespatřoval přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel spatřuje zásah do základních práv a svobod především v tom, že obecné soudy neposoudily správně předložené důkazy. Stěžovatel poukazuje ve svém podání na skutečnost, že obecné soudy považovaly za důkaz o uznání dluhu listiny, které nesplňovaly všechny náležitosti dle ustanovení §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Ve věci hodnocení důkazů je napadána i možnost oddělení ustanovení o smluvních úrocích od zbytku smlouvy o půjčce.
Další zásah do základních práv a svobod by měl, dle stěžovatele, spočívat v neprovedení poučení podle §118a občanského soudního řádu. Stěžovatel tak byl údajně zkrácen o možnost uvést další rozhodné skutečnosti, jež spatřuje především v posouzení charakteru ujednání o úrocích a v rozboru povahy smlouvy o půjčce. Dle stěžovatele bylo další důležitou skutečností, jíž se obecný soud nezabýval, uvedení okolností, za kterých došlo k dohodě o úrocích ve výši 10% týdně.
Závěrem své stížnosti stěžovatel upozorňuje na znemožnění položení dotazů žalobci při jeho účastnické výpovědi během jednání soudu prvního stupně.
Přípisem ze dne 7. 1. 2004 se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Hradci Králové, jež odkazuje na svůj rozsudek ze dne 21. 11. 2001, č. j. 8 C (12C) 134/97 - 224.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ke stížnosti odkazuje na rozsudek z 26. 6. 2002, č.j. 25 Co 147/2002 - 260. Dále pak uvádí, že se stěžovatelem tvrzenou neplatností smlouvy se vypořádal v odůvodnění svého rozsudku a poukazuje na skutečnost, že se žalobce domáhal pouze zaplacení jistiny a úroku z prodlení ve výši dané zákonem. Názor, že by dlužník nebyl povinen vrátit věřiteli jistinu, neboť ve smlouvě byly sjednány nemravně vysoké úroky ve prospěch věřitele, neshledává odvolací soud za správný, a to tím spíše, že věřitel zaplacení úroků nepožadoval. Krajský soud dále neshledal za potřebné poučovat stěžovatele podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť v opačném případě by se muselo jednat o poučení žalovaného o hmotném právu, což porušuje zásadu rovnosti účastníků řízení.
Jako vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřil též žalobce J. V., který s tvrzeními stěžovatele nesouhlasí. Dále pak uvádí, že spor samotný byl zahájen v roce 1997 a před ústavní stížností již proběhla rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu i Nejvyššího soudu a stěžovatel byl zastoupen advokátem. Je tedy nepochybné, že stěžovatel měl dostatek času, aby mohl v řízení použít všechny důkazy potřebné k prokázání svého tvrzení.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již několikrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů. Vždy je nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do obecné pravomoci soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech, v nichž došlo pravomocným rozhodnutím k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Co se týče přípustnosti a hodnocení důkazů Ústavním soudem, odkazuje tento opět na svou ustálenou judikaturu, dle které mu nenáleží posuzovat důkazní stránku řízení. Otázkou dokazování v soudním řízení se Ústavní soud zabývá pouze výjimečně a to tehdy, pokud dojde k extrémnímu vybočení obecného soudu ze zásad, na nichž je proces dokazování založen. Hodnocení důkazů je věcí obecného soudu, což ovšem nevylučuje, aby účastník vyvozoval z procesu dokazování jiné závěry než soud. Pro samotné rozhodnutí je však vždy relevantní pouze hodnocení provedené soudem na základě zásady volného hodnocení důkazů. To však neznamená, že by sám soud v této své činnosti nebyl limitován zákonem. Pokud účastník řízení s úvahou soudu nesouhlasí, může využít opravných prostředků, což také žalovaný neúspěšně učinil. Ústavní soud přezkoumal postup při provádění důkazů jak u prvoinstančního, tak i u odvolacího soudu a neshledal v nich pochybení, pro která by musel napadená rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel ve své stížnosti též poukazuje na nedodržení §118a občanského soudního řádu, z něhož vyplývá pro soudce povinnost poučit účastníky řízení dle zmíněného ustanovení. Podle názoru stěžovatele došlo nepoučením žalovaného k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V souvislosti s §118a nelze opomenout tu skutečnost, že povinnost výzvy se vztahuje na předsedu senátu pouze v případě, že řízení dospěje do určité specifické procesní situace. K uvedené námitce lze též podotknout, že výzvy ze strany soudu mohou mít pouze procesní charakter, a tím je jejich obsah nutně zúžen. Překročení této informační povinnosti nad procesní rámec by pak znamenalo zavedení rysu nerovnosti mezi zúčastněné subjekty řízení. Předseda senátu se tedy při aplikaci ustanovení §118a občanského soudního řádu řídí především svojí úvahou, do níž mu může Ústavní soud zasáhnout pouze v případě, že se dostane do přílišného rozporu se skutkovým stavem řízení, což se v předmětné věci nestalo. Vznik povinnosti soudce informovat účastníka řízení je tedy vždy odvislý od vývoje projednávaného případu. Poučování subjektů podle §118a občanského soudního řádu není podmínkou, bez níž by řízení utrpělo vady. Ústavní soud v projednávané věci uzavřel, že k zásahu do základního práva, zbytnělého zásadou spravedlivého procesu, v tomto případě nedošlo.
K nemožnosti vyjádření se před soudem uvádí dále Ústavní soud tolik, že způsob vedení jednání je na úvaze příslušného soudce, který se ovšem musí pohybovat v hranicích daných mu zákonem. Dle náhledu Ústavního soudu tyto hranice překročeny nebyly a ani v této věci tedy nedošlo k zásahu do práv zaručených Listinou či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolává ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, který je chráněn ústavním pořádkem České republiky, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání
V Brně dne 6. 1. 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu