ECLI:CZ:US:2005:2.US.526.04
sp. zn. II. ÚS 526/04
Usnesení
II.ÚS 526/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Svazu českých a moravských spotřebních družstev, se sídlem v Praze 1, Těšnov 5, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem, Advokátní kanceláře v Praze 10, Nad Olšinami 27, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2004, čj. 36 Co 109/2004-51 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 2. 2004. čj. 7 Nc 3544/2002-33, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu Děčín, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho práv chráněných čl. 3 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o zastavení exekuce, oprávněnému (stěžovateli) byla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 4 227 Kč a povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněnému náklady exekučního řízení ve výši 19 420 Kč. Rovněž požaduje zrušení shora uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým k odvolání stěžovatele bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že náklady exekuce ve výši 4 227 Kč je povinen exekutorovi nahradit povinný (ve zbytku bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno).
Stěžovatel shledává porušení svých práv v tom, že okresní soud zastavil exekuční řízení dříve, než povinný uhradil příslušenství exekučního nároku, náklady oprávněného a náklady exekuce, přestože povinný uhradil pouze exekuční titul, a to po nařízení exekuce. Pochybení spočívá i v tom, že řízení bylo zastaveno, aniž soud rozhodl o návrhu stěžovatele ze dne 10. 4. 2003 na vydobytí úroků ve výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení počínaje 15. 6. 2002 do zaplacení, a aniž by rozhodl o dalších nákladech oprávněného a dalších nákladech exekuce. Odvolací soud sice změnil výrok rozhodnutí v tom, že náklady exekuce je povinen hradit povinný, nijak se však nevypořádal s otázkou ostatních nákladů exekutora vyčíslených v podání ze dne 30. 4. 2003 a s otázkou příslušenství exekučního nároku. Obecné soudy tak založily stav, kdy stěžovatel je povinen exekutorovi hradit část nákladů exekuce, o nichž obecné soudy nerozhodly.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Z obsahu soudního spisu Okresního soudu v Děčíně, sp.zn 7Nc 3544/2002, Ústavní soud ověřil, že usnesením soudu prvého stupně bylo rozhodnuto o zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 12. 2002, čj. 7Nc 3544/2002-11, pro částku 468 615 Kč, oprávněnému byla uložena povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozhodnutí soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 4 227 Kč a povinnému byla uložena povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozhodnutí oprávněnému (stěžovateli) náklady exekučního řízení 19 420 Kč.
V odvolání stěžovatel požadoval zrušení rozhodnutí s tím, že v exekuci má být pokračováno do doby, než povinný uhradí vedle plnění na exekuční titul i příslušenství exekučního nároku a v souladu s ust. §87 exekučního řádu i náklady oprávněného a náklady exekuce. (Exekutor náklady exekuce vyčíslil ve sdělení okresnímu soudu ze dne 16. 12. 2003, v němž si odměnu stanovil na 76 881 Kč a náklady dle §87 odst.1, s výjimkou odměny, částkou 1 227 Kč, náklady právního zastoupení oprávněného částkou 19 420 Kč). Stěžovatel ani nesouhlasil s výkladem ust. §11 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora (dále jen vyhl.č. 330/2001 Sb.), dle kterého by náklady exekuce měl nést oprávněný.
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že dne 8. 4. 2003 byla přiznaná a vymáhaná pohledávka v částce 468 615 Kč povinným poukázána oprávněnému - stěžovateli (což oprávněný nezpochybňoval). Vzhledem k tomu, že došlo ke splnění dluhu a zániku pohledávky po vydání exekučního titulu, soud prvého stupně nařízenou exekuci zastavil. Odvolací soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že k zastavení exekuce nemůže dojít, dokud nejsou vymoženy náklady exekuce a náklady oprávněného, jež mu v souvislosti s exekucí vznikly. Uvedl, že o zastavení exekuce je oprávněn s ohledem na ustanovení §55 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen exekuční řád) a §268 odst.1 o.s.ř. rozhodovat soud, přičemž důsledkem zastavení výkonu rozhodnutí je zánik pověření exekutora k provádění exekuční činnosti a soud je spolu s rozhodnutím o zastavení povinen rozhodnout o nákladech exekučního řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvého stupně správně určil výši odměny exekutora (odlišně od vyúčtování exekutora), neboť její výše v případě zastavení exekuce je stanovena §11 odst. 2 vyhl. č. 330/2001 Sb. na částku 3000 Kč, avšak její náhradu nesprávně uložil oprávněnému (stěžovateli). Vzhledem k tomu, že k úhradě pohledávky došlo až po podání návrhu na nařízení exekuce a po jejím nařízení, není dán důvod pro postup dle ustanovení §89 exekučního řádu, a je namístě, aby náklady exekučního řízení hradil oprávněnému i exekutorovi povinný, který svým chováním způsobil, že řízení muselo být zastaveno. Odvolací soud proto změnil výrok soudu prvého stupně tak, že náklady exekutora je povinen hradit povinný a v ostatních výrocích rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zastavením exekuce před tím, než byly v exekučním řízení vymoženy i náklady exekuce, náklady oprávněného a příslušenství pohledávky, nesouhlas s výší odměny exekutora a poukaz na to, že nebylo rozhodnuto o příslušenství exekučního nároku.
Ústavní soud konstatuje, že jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, odvolací soud se námitkami stěžovatele zabýval a své právní závěry dostatečným a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil.
Právní názor soudu, který nepovažoval za správné tvrzení stěžovatele, že exekuční řízení není možné zastavit a mělo by v něm být pokračováno až do zaplacení jím vyčíslených nákladů exekuce, nelze považovat za neústavní. Smyslem exekučního řízení je, aby bylo nuceně vymoženo to, o čem bylo rozhodnuto v nalézacím řízení a co nebylo dobrovolně splněno. Předpokladem exekučního řízení tedy je, že povinnost, která je předmětem exekučního titulu, trvá. Pokud dojde k zániku hmotného práva stanoveného exekučním titulem, soud řízení zastaví. V dané věci se právě o takový případ jednalo, neboť došlo ke splnění dluhu, k jehož zaplacení byl povinný zavázán vykonatelným rozhodnutím. Okresní soud, který s ohledem na zaplacení pohledávky v částce odpovídající exekučnímu titulu řízení dle §268 o.s.ř. zastavil, v dané procesní situaci postupoval zcela v souladu se zákonem [dle §55 exekučního řádu exekutor nerozhoduje o zastavení exekuce podle ustanovení o výkonu rozhodnutí (§268 a §290 o.s.ř.)]. Podle ustanovení §51 exekučního řádu zastavením exekuce zaniká pověření exekutora k provedení exekuce a není možné, aby náklady oprávněného a náklady exekuce vymáhal exekutor postupem dle §87 odst 4 exekučního řádu, ale o nákladech exekuce rozhoduje soud.
Ústavní soud dodává, že v případě postupu požadovaného stěžovatelem, tj. v případě automatického pokračování v exekuci na vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněného i po zaplacení pohledávky (zániku exekučního titulu), by povinný neměl možnost jakékoliv soudní obrany proti vyčíslení nákladů exekuce provedeném pouze exekutorem, tak jak mu je tato ochrana přiznána ustanovením §88 odst 3 a 4 exekučního řádu a možností podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně o nákladech exekuce v případě zastavení řízení.
V dané věci byly exekutorovi přiznány náklady exekuce ve výši 1227 Kč a odměna exekutora. Při stanovení výše odměny exekutora soudy oprávněně aplikovaly příslušný předpis, kterým je vyhl.č. 330/2001 Sb. Vzhledem k tomu, že došlo k zastavení exekuce, činí odměna exekutora podle §11 odst. 2 uvedené vyhlášky 3 000 Kč. Pro jiný výpočet odměny exekutora v případě zastavení exekuce není v zákoně opora, neboť nedošlo k provedení exekuce a odměna nemůže být stanovena postupem dle §6 vyhl. č. 330/2001 Sb., a právní předpisy ani neumožňují event. poskytnutí odměny za provedené úkony do doby zastavení exekuce.
Odvolací soud pak napravil pochybení soudu prvého stupně, který k zaplacení odměny exekutora zavázal oprávněného a rozhodnutí soudu prvého stupně změnil tak, aby bylo rozhodnuto v souladu s principem procesního zavinění. S ohledem na to, že k úhradě pohledávky došlo až po podání návrhu na nařízení exekuce a po jejím nařízení, proto zavázal k náhradě nákladů exekučního řízení povinného.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že soudy nerozhodly o jeho návrhu ze dne 10. 4. 2003 na vydobytí úroků ve výši 2,5 promile z dlužné částky za každý den prodlení počínaje 15. 6. 2002 do zaplacení, a zastavily řízení před jejím vymožením, Ústavní soud uvádí, že tomuto nároku nesvědčí exekuční titul, neboť rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2002, č.j. 20 Co 115/2002-120 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2001, č.j. 23 C 116/96-96, takovéto právo nebylo přiznáno. V exekučním řízení nelze dosáhnout, aby byla nařízena či dokonce přímo vedena exekuce i na úroky bez toho, že by oprávněnému byly přiznány soudním rozhodnutím.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutím obecných soudů nebyl založen stav, kdy stěžovatel je povinen hradit exekutorovi část nákladů exekuce, o nichž obecné soudy nerozhodly, jak se domnívá, neboť obecné soudy uložily povinnému zaplatit náklady právního zastoupení stěžovatele, odměnu exekutorovi (ve výši stanovené zákonem pro případ, kdy k zaplacení pohledávky nedojde provedením exekuce) a jiné náklady exekutora ve výši jím vyčíslené. Oprávněně pak nevedly exekuci na příslušenství vymáhané pohledávky, neboť tomuto požadavku nesvědčil exekuční titul.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, jednáním či rozhodnutím soudů nedošlo k namítanému porušení základních práv stěžovatele, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
Krajskému soudu v Ústí nad Labem
vrátit spis: Okresnímu soudu v Děčíně -vložit rozhodnutí Ústavního soudu
přílohy: usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.6.2004, čj. 36 Co
1092004-51 ponechat ve spise
ostatní přílohy vrátit
Po obdržení ZPL založ