ECLI:CZ:US:2005:2.US.530.03
sp. zn. II. ÚS 530/03
Usnesení
II.ÚS 530/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. A. B. H., právně zastoupeného Mgr. V. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2003, sp. zn. 6 To 309/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 2 T 163/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížnost podaná v zákonem stanovené lhůtě a bez formálních vad směřuje proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, který spáchal tím, že v období od 5. 1. 2001 do 27. 9. 2001, každý měsíc uskutečňoval telefonní hovory z veřejných automatů na etiopské telefonní číslo a ruská telefonní čísla prostřednictvím tzv. věčné telefonní karty, čímž společnosti Český Telecom, a. s., způsobil škodu ve výši 564 628 Kč. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci, a to telefonní karty, a povinnost zaplatit poškozené společnosti shora uvedenou částku jako náhradu škody.
Stěžovatel byl zadržen při činu dne 27. 1. 2001 v telefonní budce přivolanou policejní hlídkou, karta byla nalezena v telefonním přístroji. Jednalo se o přístroj umístěný v budově VŠ koleje, která byla pracovníky Telecomu sledována pro neúměrný nárůst volání na jedno konkrétní číslo v Etiopii. Podle zjištění se jednalo o telefonní číslo otce zadrženého. Obžalovaný doznal pouze použití karty dne 27. 9. 2001 s tím, že ji nalezl a tudíž nevěděl, že byla nějakým způsobem upravena. Ostatní trestnou činnost od počátku popíral. Soud však po provedeném dokazování, a to na základě výpovědí svědků a výpisů uskutečněných telefonních hovorů, dospěl k závěru o vině stěžovatele.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto. Odvolací soud v usnesení uvedl, že se nalézací soud vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a sám v odůvodnění rozhodnutí rozvinul další okolnosti skutkového děje dle zjištění soudu I. stupně.
Stěžovatel se domnívá, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 a čl. 6 odst. 2, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení čl. 13 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy spatřuje stěžovatel v tom, že orgány činné v trestním řízení v průběhu vyšetřování, aniž by došlo k vydání soudního příkazu, získaly do své dispozice údaje o tom, kam v předmětný den, kdy byl stěžovatel zadržen, uskutečňoval hovor, jakož i údaje o tom, z kterých veřejných automatů a jiných telefonních stanic v P. došlo k telefonickému spojení s telefonní stanicí patřící rodičům v Etiopii. Porušení čl. 6 odst. 2 a 3 písm. d) Úmluvy spatřuje stěžovatel v tom, že k jeho odsouzení stačily pouhé domněnky soudů, které nebyly podloženy reálně existujícími důkazy a měly výrazně spekulativní charakter. Dále v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že k porušení telekomunikačního tajemství došlo ze strany provozovatele - Českého Telecomu, a. s. Provozovatel sítě veřejných telefonních automatů není dle jeho názoru, a to ani ve vlastním zájmu, oprávněn vydávat komukoli informace o tom, kam byl z těchto automatů uskutečněn hovor. V případě stěžovatele pak byly sdělené informace zneužity k tomu, aby mohla být zpracována podrobná analýza databáze obdobných telefonátů z území ČR na telefonní stanice rodičů v Etiopii, čímž bylo porušeno i právo stěžovatele na respektování jeho soukromého a rodinného života a korespondence. Soud vydal příkaz k vyžádání výpisů uskutečněných hovorů až dne 1. 4. 2003, a proto lze celou fázi trestního řízení od sdělení obvinění až do tohoto dne považovat za neústavní.
Stěžovatel je přesvědčen, že před soudem nebyl proveden žádný přímý důkaz o tom, že telefonní hovory učinil právě on. Obecné soudy nezpochybnily tvrzení stěžovatele o řidší telefonní síti v Etiopii, přesto ale odmítly jeho obhajobu, že na číslo rodičů stěžovatele v Etiopii nemusel volat pouze on, ale mohli tak činit i další Etiopané v ČR usídlení. V daném případě existuje vcelku reálná pochybnost o tom, že s ohledem na řídkou telefonní síť v Etiopii užívaly k hovorům do vlasti telefonní stanici rodičů stěžovatele i jiné osoby. Jako podklad pro odmítnutí této pochybnosti učinil jak soud I. stupně, tak soud odvolací, údajný nedostatek ve výpovědích svědků obhajoby, neboť ti neuvedli zcela přesně telefonní číslo volané stanice. Nepřesnosti jsou však dle názoru stěžovatele pouze drobného rázu a navíc svědci byli řádnými občany, kteří vypovídali po zákonném poučení o následcích křivé výpovědi. Soudy tak hodnotily důkazy obžaloby jako více věrohodné, než důkazy obhajoby, což je postup zcela nepřípustný a v rozporu se zásadou spravedlivého procesu.
Jak stěžovatel sám uvádí, je si vědom faktu, že ve shora uvedených ohledech napadá hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovatel se však přesto domnívá, že v jeho případě se soudy uchýlily ke spekulacím a k odsouzení došlo na základě zcela nedostatečného systému důkazů, a to natolik nedostatečného, že se jedná o odsouzení protiústavní. Z těchto důvodů navrhuje stěžovatel zrušení obou rozhodnutí obecných soudů.
V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 10. 2. 2002, stěžovatel uvedl důvody, proč ve věci nepodal dovolání k Nejvyššímu soudu.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Městský soud v Praze, za nějž jedná předseda senátu Mgr. J. K., uvedl, že dle jeho přesvědčení nebyla ústavní práva stěžovatele porušena. Údaje o telefonních hovorech poskytla pro účely trestního řízení sama obchodní společnost - komerční provozovatel telefonních služeb, která byla poškozena daným typem trestné činnosti. Postupovala tak z ryze majetkových zájmů, bez sebemenšího zájmu na obsahu inkriminovaných telefonátů, bez jakékoliv iniciace či účasti policie nebo jiného státního orgánu. Čl. 13 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, nezakazuje provozovateli komerční telefonní sítě vlastními kvalifikovanými prostředky zjišťovat základní parametry podvodných telefonátů (telefonní stanice volajícího a volaného, dobu telefonického spojení, nikoli již obsah telefonního hovoru, neboť nejde o odposlech ve smyslu §88 trestního řádu). Soud se domnívá, že není vyloučeno, aby podvodné bezplatné telefonáty byly technickými prostředky provozovatele zjišťovány, údaje o nich zaznamenány a poskytovány příslušným státním orgánům v rámci uplatňování práv poškozených. Bez významu není ani skutečnost, že namítaným technickým šetřením poškozené firmy byla zjišťována pouze totožnost veřejné telefonické stanice, jejímž prostřednictvím docházelo k nelegálnímu odčerpávání jejích služeb, nikoli již totožnost fyzické osoby. Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces, soud odkazuje na podrobnosti odůvodnění skutkových závěrů v rozhodnutích obou soudů. Je třeba vzít v úvahu, že i když nebyl v dané věci přímý důkaz, komplexní logické hodnocení důkazní situace opodstatňovalo bez důvodných pochybností učinit závěr o vině obžalovaného. Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření zcela odkázal na napadený rozsudek.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, posouzení argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Pokud jde o namítané porušení čl. 13 Listiny, zde se Ústavní soud plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který uvedl ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti. Uvedený článek zaručuje každému tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením. V daném případě ani provozovatel telefonní sítě, ani orgány činné v trestním řízení nesledovaly obsah uskutečňovaných telefonních hovorů, neboť pro posouzení trestné činnosti stěžovatele byl jejich obsah zcela irelevantní. Sledováno bylo pouze jejich množství, číslo volajícího a volaného, datum a čas jejich uskutečnění. Uvedené údaje pak byly shromážděny pouze jako důkaz o způsobené škodě na majetku poškozené společnosti Český Telecom, a. s.
Stěžovatel, jak sám v ústavní stížnosti uvedl, napadá především hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud však ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními trestními řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Stěžovatel spatřuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces především v tom, že důkazy, na základě nichž byl uznán vinným a odsouzen, byly pouze nepřímé a dle jeho názoru netvořily ucelený řetězec. Na rozdíl od stěžovatele však obecné soudy tyto důkazy vyhodnotily jako na sebe vzájemně navazující a sebe podporující, a na jejich základě dospěly k závěru o vině. Skutkový děj, jak jej soud I. stupně popsal v odůvodnění rozsudku a jak jej v odůvodnění svého rozhodnutí rozvinul soud odvolací, je zcela logický a podepřený argumentací, jež je ve svém celku zcela přesvědčivá. Stěžovatel byl zadržen při činu, byla u něj nalezena tzv. věčná telefonní karta, ve většině telefonních hovorů se jednalo o telefonní číslo stanice v Etiopii, která patří rodičům stěžovatele, většina spojení proběhla z veřejného telefonního automatu umístěného v blízkosti kanceláře stěžovatele, stěžovatel používal telefonní automat i přes to, že v jeho kanceláři jsou umístěny telefonní přístroje a volání z nich je levnější. Zcela nevěrohodné se naopak zdá tvrzení stěžovatele, že z veřejného automatu vždy volá z nalezených telefonních karet, což je i případ tzv. věčné karty, jakož i to, že na telefonní stanici jeho rodičů volá řada Etiopanů žijících v P. Stěžovatel nijak nevysvětlil, z jakého důvodu by tyto osoby měly volat z veřejného automatu u jeho kanceláře, ani to, proč by používaly telefonní automat, když volání z pevné linky či z mobilního telefonu je podstatně levnější.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy, provedené v trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával. Právo na spravedlivý proces totiž nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu