ECLI:CZ:US:2005:2.US.545.03
sp. zn. II. ÚS 545/03
Usnesení
II.ÚS 545/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. K., zastoupené JUDr. T. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 3 To 86/03, a Městského soudu v Praze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 10 T 14/2002, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se "ústavní stížností", podanou k poštovní přepravě dne 29. 11. 2003, domáhala zrušení výroků o jí uloženém trestu ve výše uvedených rozhodnutích obecných soudů. V úvodní části "ústavní stížnosti" uvedla, že je zastoupena advokátem JUDr. T. K. a k podání přiložila plnou moc ze dne 29. 11. 2003. Obě uvedené písemnosti však byly podepsány pouze stěžovatelkou. Ústavní soud proto s odkazem na ustanovení §30 a §31 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a s upozorněním, že z doručených písemností není zřejmé, že uvedený advokát její právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem skutečně přijal a ústavní stížnost sepsal, stěžovatelku vyzval, aby vady v právním zastoupení ve lhůtě k tomu stanovené odstranila. Uvedenou výzvu Ústavní soud zaslal rovněž označenému advokátovi. Přípisem ze dne 19. 12. 2003 uvedený advokát oznámil, že stěžovatelku sice zastupoval v řízení před obecnými soudy, její právní zastoupení ve věci řízení o ústavní stížnosti však převzal až dne 17. 12. 2003. K přípisu připojil plnou moc s uvedeným datem. K další výzvě Ústavního soudu uvedený advokát přípisem ze dne 19. 1. 2004, nazvaným "ústavní stížnost odstranění vad podání", původní návrh, který, jak uvedl, stěžovatelka sepsala sama, doplnil jím sepsanou ústavní stížností. Petit kvalifikovaně sepsané ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a z připojených dokumentů zjistil následující:
Městský soud v Praze uznal rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 10 T 49/2002, stěžovatelku vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Uložil jí trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem. Stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit poškozenému Finančnímu úřadu pro Prahu 4 částku 9 749 850,- Kč jako náhradu škody. Podle skutkového zjištění soudu se stěžovatelka dopustila trestného jednání tím, že dne 22. 6. 1999 podala za obchodní společnost US CAR SERVIS BOKL, s.r.o., pod jménem nového fiktivního majitele společnosti J. H., na pokyn spoluobžalovaného H., na Finančním úřadě pro Prahu 4 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 1999, ve kterém uplatnila nadměrný odpočet ve výši 9 801 186,- Kč, který dokladovala 15 padělanými fakturami č. AN 9905023-9905037 od dodavatele obchodní společnosti PET a MAT, s.r.o., za údajný nákup 30 ks motorových vozidel ze zahraničí v hodnotě 54 067 350,- Kč, ač věděla, že k takovému nákupu nedošlo. Nadměrný odpočet přitom uplatnila i při ústním jednání na Finančním úřadu Praha 4 dne 3. 8. 1999. Spoluobžalovaná Ing. J. pak ve funkci zástupkyně ředitelky Finančního úřadu Praha 3 vypracovala a dne 26. 8. 1999 pod čj. 106599/99/003020/0528 odeslala odpověď na dožádání Finančního úřadu Praha 4 ze dne 3. 8. 1999, v níž uvedla nepravdivé údaje o neuskutečněném místním šetření údajně provedeném dne 19. 8. 1999 stvrzující, že dne 28. 4. 1999 smlouva o koupi a prodeji mezi US CAR SERVIS BOKL, s.r.o., a PET a MAT, s.r.o., ohledně 30 ks motorových vozidel byla uzavřena. Potvrdila dále pravost 15 ks padělaných faktur a uvedla, že v daňovém přiznání byla daň z prověřovaných dokladů zahrnuta a částečně zaplacena. Na základě těchto údajů pak byl na účet obchodní společnosti US CAR SERVIS BOKL, s.r.o., vyplacen nadměrný odpočet ve výši 9 801 186,- Kč. Částku 9 750 000,- Kč přitom stěžovatelka z účtu dne 1. 10. 1999 vybrala a předala je spoluobžalovanému H.
Proti rozsudku podala odvolání stěžovatelka, oba spoluobžalovaní i státní zástupce. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 3 To 86/03, napadený rozsudek ohledně stěžovatelky zrušil ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě škody. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nalézací soud provedl dokazování v nezbytném rozsahu a učinil z něho správné skutkové závěry. V úvaze o výměře uloženého trestu se přiklonil k trestu odnětí svobody blíže dolní hranici trestní sazby. Neztotožnil se s uložením povinnosti k náhradě škody u stěžovatelky, neboť zkrácenou daň nelze podle jeho názoru považovat za majetkovou škodu, kterou lze uplatnit v adhezním řízení. Proto výrok o náhradě škody zrušil.
Stěžovatelka napadla obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva dle článku 90 Ústavy, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedla, že si skutková zjištění nalézacího soudu odporují v tom, že soud stěžovatelku jednak považuje za jednatelku obchodní společnosti US CAR SERVIS BOKL, s.r.o., přitom na jiném místě rozhodnutí zmiňuje, že stěžovatelka v době, kdy na finanční úřad přinesla listinné materiály dokladující nákup 30 ks motorových vozidel, již nebyla jednatelkou uvedené společnosti a jednala pouze na základě plné moci. Stěžovatelka zdůrazňuje, že proti podstatné části skutkových zjištění nalézacího soudu nemá námitek, je však přesvědčena o tom, že její jednání v rozsudku popsané nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, za jehož spáchání byla odsouzena. Tvrdí, že byla spoluobžalovanému H. zavázána za to, že ji "zbavil starostí" s její zadluženou firmou, nadále byla jako zaměstnanec vůči němu v podřízeném postavení, a nepříslušelo jí proto zkoumat jeho pokyn ke zpracování nové smlouvy a nových faktur společnosti PET a MAT, s.r.o., s pozdějším datem. Účetními doklady se uvedené listiny navíc staly až v okamžiku opatření podpisovým záznamem, nikoli jejích pouhým zpracováním na počítači.
Stěžovatelka dále popírá, že by nadměrný odpočet, který je podle §19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, způsobilý uplatnit pouze plátce této daně na základě daňového přiznání, stěžovatelka, která byla z funkce jediné jednatelky obchodní společnosti US CAR SERVIS BOKL, s.r.o., valnou hromadou ke dni 19. 4. 1999 odvolána, uplatnila. Tvrdí, že za uvedenou společnost jako jednatelka nečinila žádné úkony a nebyla ani oprávněna za ni podat daňové přiznání. Názor obecných soudů v tomto směru je podle názoru stěžovatelky zjevně nesprávný.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že pouze v pozici zaměstnankyně vyplnila daňové přiznání k dani z přidané hodnoty a zanesla je na finanční úřad, podpis na něm přitom zajistila jiná osoba. Právní důsledky spojené s "podáním" daňového přiznání ve smyslu zákona o dani z přidané hodnoty nelze směšovat se situací, kdy se jedná o "podání" ve smyslu obecném, tzn. předání příslušnému subjektu na podatelně, které je podle názoru stěžovatelky bez právních důsledků.
Skutečnost, že částku 9 750 000,- Kč sama vyzvedla z bankovního účtu obchodní společnosti, stěžovatelka považuje za zcela logickou za situace, kdy dispoziční právo k účtu, na nějž byla poukázána částka nadměrného odpočtu, měl pouze jednatel společnosti US CAR SERVIS BOKL, s.r.o., který byl však tehdy "nezastižitelný".
Konstatuje dále, že pro rozhodnutí o její vině v dané věci se neopírá ani o jediný přímý důkaz. Zásadu volného hodnocení důkazů zde soudy pojaly tendenčně a řadu důkazů tak provedly a posoudily účelově. Stěžovatelka si takový postup vysvětluje faktem, že poškozeným v dané věci je stát a že poté, co obecné soudy zjistily, že nynější jednatel společnosti US CAR SERVIS BOKL, s.r.o., je pro chronický alkoholismus právně nepostižitelný, vytkly si cíl najít pachatele bez ohledu na objektivně zjištěné skutečnosti.
Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu. Příslušná forma zavinění není uvedena ani ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Při úvahách o trestu pak obecné soudy patřičně nezohlednily skutečnost, že stěžovatelka s orgány činnými v trestním řízení plně spolupracovala, čímž účinně napomohla k objasnění skutkového stavu.
Ústavní soud vyzval dle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze uvedl, že podle jeho názoru se závěr o vině stěžovatelky i spoluobžalovaných opírá o dostatečně zjištěný skutkový stav. Nalézací soud provedl všechny důkazní návrhy obhajoby i obžaloby, přičemž proti provedenému dokazování obžalovaní ani jejich obhájci při hlavním líčení neměli námitek. Výtka stran nedostatečného prokázání subjektivní stránky trestného činu vyjadřuje podle názoru účastníka pouze subjektivní názor stěžovatelky, který však nekoresponduje s provedeným dokazováním. K námitce vztahující se k trestu připomíná, že stěžovatelka byla k odsouzena k trestu odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby právě s ohledem na její pomoc při objasňování věci. Účastník je přesvědčen o tom, že k dotčení práv stěžovatelky v posuzované věci nedošlo.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření připomíná, že argumenty užité v ústavní stížnosti jsou takřka shodné s obhajobou stěžovatelky, s níž se však obecné soudy náležitě vypořádaly. Závěr o vině stěžovatelky nalézací soud podle názoru účastníka logicky a přesvědčivě objasnil a řádně podložil provedeným dokazováním. Stěžovatelka znovu obšírně líčí své postavení v obchodní společnosti v době, kdy "podávala" daňové přiznání. Podle dikce trestního zákona i ustálené judikatury však pachatelem stíhaného trestného činu může být nejen daňový subjekt, nýbrž kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že ve vztahu k příslušné povinné platbě on nebo jiný získá neoprávněnou výhodu. Daňový subjekt a pachatel trestného činu přitom nemusí být totožné osoby. Naplnění subjektivní stránky trestného činu soud v posuzované věci jednáním stěžovatelky shledal. V podrobnostech účastník odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti účastník nepovažuje za důvodné. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná nebo zamítnuta.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů svědčících o naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, 4 trestního zákona. Poukazuje především na to, že obecné soudy se nezabývaly dostatečně subjektivní stránkou tohoto trestného činu.
Ze zásady vyjádřené v článku 39 Listiny vyplývá, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty, které představují právní způsob vyjádření příslušného trestného činu uvedením jeho formálních znaků. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, učiní orgán činný v trestním řízení nejprve potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Poté zhodnotí, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu a materiální podmínku trestnosti (srov. Rt 20/98). Ústavní soud má za to, že obecné soudy se v projednávaném případě těmito obecnými zásadami řídily. V přípravném řízení bylo shromážděno dostatečné množství důkazů potřebných pro zjištění skutkového stavu, jež soud prvního stupně předepsaným způsobem provedl (§2 odst. 5 trestního řádu). Provedené důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatelky. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud potvrdil správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem a odkázal na jeho správné právní závěry.
Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatelky, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud vyšel při posuzování otázky z řady důkazů, jež verzi stěžovatelky vyvracejí. Soud stěžovatelce nepřisvědčil, že pouze na pokyn obžalovaného H. znovu zhotovila a vytiskla doklady o nákupu 30 automobilů společností US CAR SERVIS BOKL, s.r.o., od společnosti PET a MAT, s.r.o., vystavené původně prodávající společností s datem uskutečnění zdanitelného plnění v dubnu 1999 tak, že na nich datum uskutečnění zdanitelného plnění o měsíc posunula, poté z pozice zaměstnankyně vyplnila daňové přiznání k dani z přidané hodnoty a odnesla jej spolu s přílohami na finanční úřad, aniž by o fingování celé akce měla jakékoli povědomí. Soudy obou stupňů nabyly přesvědčení, že provedené důkazy naopak svědčí o tom, že stěžovatelka o záměru, jímž bylo její jednání i jednání dalších dvou obžalovaných vedeno, musela vědět. Nalézací soud poukázal na poněkud nestandardní postup změny dat na dokladech o prodeji provedených společností, která je nevystavovala. Za nevěrohodné prohlásil i stěžovatelčino tvrzení, že na dotaz pracovníka finančního úřadu, kde se vlastně koupené automobily nacházejí, nebyla schopna sama odpovědět a že se musela dotázat obžalovaného H., neboť nepovažoval za možné, že by stěžovatelka při zpracování podkladů pro účetnictví společnosti nezjistila bližší údaje o existenci 30 nákladních automobilů v hodnotě 54.067.350,- Kč. Poukázal dále na skutečnost, že se s obžalovaným H. dohodla, že na něj převede zadluženou obchodní společnost US CAR SERVIS BOKL, s.r.o., jejíž jednatelkou původně byla, za což mu, spolu s druhým společníkem, panem B., zaplatili částku 70.000,- Kč, společnost však byla fakticky převedena na J. H. (jak sama stěžovatelka uvádí, obžalovaný H. jej za sebe "nastrčil"), o němž soud zjistil, že trvale nadužívá alkohol a figuruje jako jednatel zhruba 40 společností. K osobě stěžovatelky soud uvedl, že se jedná o osobu vysoce inteligentní, která je velmi dobře obeznámena s postupy při hospodaření s majetkem obchodní společnosti US CAR SERVIS BOKL, s.r.o. Mnohé o její pozici ve společnosti vypovídá i fakt, že dispoziční právo k bankovnímu účtu společnosti měla kromě jednatele H. pouze ona, a proto částku 9 750 000,- Kč z účtu společnosti poté, co na něj byla připsána částka vráceného nadměrného odpočtu daně, vybrala v bance. Připomněl dále, že v původní stěžovatelčině verzi namísto obžalovaného H. figurovala osoba L. K., neboť se tak s obžalovaným dohodli (L. K. už byl v době trestního řízení mrtvý). Až poté, co zjistila, jak obžalovaný H. v trestním řízení vypovídá, a když se navíc dozvěděla, že vyhrožoval svědkyni N., svou výpověď změnila a za organizátora celé akce označila jeho. Soud nicméně její změněnou výpověď, která napomohla k usvědčení obžalovaného H., považoval při celkovém zhodnocení skutkových zjištění případu za věrohodnou. Odvolací soud se se zhodnocením provedených důkazů ztotožnil a úvahy o jejich logickém propojení dále rozvedl.
Námitky směřované k napadenému rozhodnutí nalézacího soudu, který v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka podávala předmětné daňové přiznání jako jednatelka obchodní společnosti US CAR SERVIS BOKL, s.r.o., a následně správně uvedl, že v předmětné době již jednatelkou nebyla, lze jistě obecnému soudu vytknout, nicméně s ohledem na okolnosti případu výše uvedené nedosahují ústavní roviny. Stěžovatelka je ostatně ani neuplatnila ve svém odvolání. Ústavní soud se jimi proto dále nezabýval.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu přehodnocovat jimi prováděné dokazování. Zasáhnout může pouze v případě, že při hodnocení důkazů došlo k porušení ústavnosti. Opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. IV. ÚS 575/2000). Tento princip Ústavní soud respektoval a zabýval se toliko posouzením otázky, zda způsobem prováděného dokazování a jeho následným hodnocením nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelky. Na takto položenou otázku odpověděl záporně. Závěr obecných soudů o vině stěžovatelky má oporu v provedeném dokazování a je akceptovatelný i z ústavního hlediska. K obdobným závěrům Ústavní soud dospěl i v řízení o ústavní stížnosti obžalovaného H., kterou usnesením ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 281/04, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud má za to, že i podřazení trestného jednání stěžovatelky pod skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona není v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo i jinému subjektu vyměřena v zákonné míře, a byla tak zkrácena. Nelze proto zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizmam. S.: Trestní zákon, Komentář. II. díl, 6. vydání, Praha , 2004 s. 919). V tomto směru odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se obecné soudy s otázkou kvalifikace ústavně konformním způsobem vypořádaly.
Námitku, že soud při úvahách o výši trestu v případě stěžovatelky náležitě nezohlednil, že s orgány činnými v trestním řízení spolupracovala a svou výpovědí napomohla k objasnění okolností případu, nepovažuje Ústavní soud rovněž za důvodnou. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ust. §23, §33 a §34 trestního zákona. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud podmínky citovaných ustanovení respektoval. Zohlednil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelky, míru, jakou každý ze spolupachatelů ke spáchání trestného činu přispěl, a posoudil i vliv polehčujících okolností, které stěžovatelka zmiňuje, na výši trestu. Jeho právní závěry stran výše i druhu trestu odpovídají skutkovým zjištěním.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona. Jimi učiněný závěr o vině stěžovatelky je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatelky. Za dané situace považuje rozhodnutí obecných soudů za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r. předseda senátu
.
Brno, 30. 3.2005