ECLI:CZ:US:2005:2.US.545.04
sp. zn. II. ÚS 545/04
Usnesení
II.ÚS 545/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Naďou Hermannovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 95, Praha, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 2 Ads 48/2003-85, spojený s návrhem na zrušení §37 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a §30 odst. 3 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a to včetně poznámky pod čarou 30d), za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 2 Ads 48/2003-85, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003, č. j. 30 Ca 66/2002-50, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení ze dne 14. 2. 2002, č. 425 622 058, kterým stěžovatelce uložil, aby vrátila přeplatek na jejím starobním důchodu ve výši 88.342 Kč. Tvrdí, že byla porušena její základní práva podle čl. 3 odst. 1, 26 odst. 3, 28, 30 odst. 1, a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň se stěžovatelka domáhá zrušení §37 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. o d. p."), a §30 odst. 3 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. p."), a to včetně poznámky pod čarou 30d).
Stěžovatelka rozsudku Nejvyššího správního soudu vytýká, že omezil nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), toliko na skutkové důvody, a že nezrušil rozsudek Městského soudu v Praze, ačkoliv bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a konečně že nepřerušil řízení a nepodal Ústavnímu soudu návrh na zrušení §37 z. o d. p., ačkoliv to stěžovatelka navrhovala. Uvedené ustanovení považuje za diskriminační, neboť starobním důchodcům předepisuje, jaký typ pracovněprávního vztahu mají v případě závislé výdělečné činnosti uzavírat, zatímco v případě samostatné výdělečné činnosti není druh smluv předepsán. Stát ale nesmí smluvním stranám předepisovat, který smluvní typ mají uzavírat, jak podle stěžovatelky judikoval Evropský soudní dvůr v rozsudku, sp. zn. C-398/95, ve věci Syndesmos ton en Elladi Touristikon kai Taxidiotikon Grafeion vs. Ypourgos Ergasias. Na uvedené zákonné ustanovení přitom navazuje §30 odst. 3 písm. a) z. p., které je v rozporu se směrnicí rady 1999/70/ES o Rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené organizacemi UNICE, CEEP a EKOS. Podle ustanovení 5 odst. 1 písm. a) přílohy této směrnice je ale možné řetězení pracovních poměrů na dobu určitou jen v případě, že existují objektivní důvody, které ospravedlní obnovení pracovních poměrů. Pobírání starobního důchodu podle stěžovatelky za takovýto ospravedlňující objektivní důvod nelze považovat.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 30 Ca 66/2002, a z něj zjistil, že rozhodnutím ze dne 14. 2. 2002, č. 425 622 058, vedlejší účastník řízení stěžovatelce uložil podle §118a odst. 2 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, aby vrátila přeplatek na jejím starobním důchodu ve výši 88.342 Kč. Vedlejší účastník své rozhodnutí odůvodnil tím, že v době od 1. 1. 2000 do 31. 3. 2000, od 1. 5. 2000 do 30. 6. 2000, a od 1. 8. 2000 do 31. 5. 2001 příjem stěžovatelky z výdělečné činnosti přesáhl dvojnásobek částky životního minima, platného pro jednotlivce k 1. dni kalendářního měsíce výkonu této činnosti. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek a tvrdila, že v letech 2000 a 2001 nepřekročila limit 100 hodin práce za rok, daný Dohodou o provedení práce. Přitom po dobu trvání uvedené dohody jí nebyly vypláceny nemocenské dávky a její zaměstnavatel zaplatil příslušné sociální pojištění. V doplnění opravného prostředku namítala porušení §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř."), neboť v rozhodnutí nejsou konkretizovány podmínky, které pro výplatu důchodu nebyly splněny, nejsou uvedeny úvahy, kterými byl vedlejší účastník řízení veden při hodnocení důkazů, a neuvedl všechny relevantní právní normy, na jejichž základě rozhodoval. Z toho dovodila nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. To, že vedlejší účastník řízení překvalifikoval dohodu o provedení práce na pracovní poměr, považuje za flagrantní porušení ústavně zaručené smluvní volnosti. Přitom stěžovatelka zajišťovala svoji výživu prostřednictvím předčasného starobního důchodu a nikoliv prostřednictvím odměny od zaměstnavatele a práce, kterou pro něj vykonávala, byla nárazová (v různých týdnech a dnech různě) a nepodléhala při jejím výkonu pokynům zaměstnavatele. Počet hodin, které stěžovatelka při výkonu práce strávila na pracovišti, přitom není rozhodný, neboť zaměstnavatel se s ní dohodl na výsledku. Rozsudkem ze dne 9. 4. 2003, č. j. 30 Ca 66/2002-50, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost.V ní nesouhlasila s právním posouzením dohod o provedení práce ze strany obecného soudu a namítla jednak nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu, a dále že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon. Podle ní je také §37 z. o d. p. v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 26 odst. 3, 28 a čl. 30 odst. 1 Listiny. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 2 Ads 48/2003-85, byla kasační stížnost zamítnuta.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.
Nejvyšší správní soud navrhl zamítnout ústavní stížnost. Podle něj není §37 z. o d. p. v rozporu s ústavním pořádkem, neboť nebrání stěžovatelce pracovat a brát odměnu za práci. Zákon přitom může stanovit situace, kdy občanu hmotné zabezpečení ve stáří nenáleží. Nejvyšší správní soud dále upozornil, že je vždy povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pro nedostatek důvodů rozhodnutí, případně pro jinou vadu řízení, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nic takového však v posuzovaném případě nebylo shledáno.
Ústavní soud v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody ( nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou tedy samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Obecné soudy obou stupňů se podrobně zabývaly jak jednotlivými opravnými prostředky jako celky, tak v nich obsaženými námitkami jednotlivě. Při provádění řízení, tedy i při vymezení a hodnocení skutkového stavu a při právním hodnocení, nijak nevybočily obecné soudy z pravomoci, která je jim svěřena v čl. 90 věta prvá Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ve svém rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 294/95 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 5. Nález č. 63), Ústavní soud uvedl, že pokud ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu jako v opravném prostředku, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Konečně v rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 260/96 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 6. Usnesení č. 32), uvedl, že pokud navrhovatel napadá v ústavní stížnosti pouze právní názor obecných soudů (které se na výkladu zákonného ustanovení shodly), a v ničem jiném jejich pochybení nespatřuje ani postupu soudů nic nevytýká, je třeba ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, lišící se od názoru navrhovatele, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně odůvodní.
Uvedené závěry zcela dopadají na posuzovanou ústavní stížnost, neboť podstata námitek stěžovatelky je totožná s námitkami obsaženými jak v opravném prostředku (resp. správní žalobě), tak v kasační stížnosti. Jak přitom bylo již shora uvedeno, obecné soudy se s těmito námitkami zákonem předpokládaným způsobem vypořádaly. Rozsudek Evropského soudního dvora, sp. zn. C-398/95, ve věci Syndesmos ton en Elladi Touristikon kai Taxidiotikon Grafeion vs. Ypourgos Ergasias je pro danou věc naprosto neadekvátní. Tímto rozsudkem totiž byla posuzována přípustnost omezení právních forem smluv mezi poskytovateli a příjemci služeb, jakožto zásahu do svobody poskytování služeb. Stěžovatelka však rozhodně svému zaměstnavateli neposkytovala v rámci uzavřené dohody o provedení práce službu ve smyslu čl. 50 Smlouvy ES (podle jejího číslování po revizi v Nice), a proto se na ni nemohou vztahovat záruky čl. 49 (rovněž podle číslování po revizi v Nice), a tudíž ani závěry uvedeného rozsudku. Rozhodně v nyní posuzovaném případě nešlo o vyloučení možnosti zvolit si některý smluvní typ, nýbrž o skutečný obsah smlouvy a přijetí důsledků z toho plynoucích. Proto je třeba mít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů za zjevně neopodstatněnou.
Jestliže nezbylo, než o samotné ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu zrušení §37 z. o d. p. a §30 odst. 3 písm. a) z. p., a to včetně poznámky pod čarou 30d). Jak již Ústavní soud dříve dovodil (sp. zn. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 4. Usnesení č. 22. str. 351), je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Jako obiter dictum je třeba uvést, že řízení o návrhu na zrušení §37 z. o d. p. ve znění platném do 31. 12. 2003 (který byl v případě stěžovatelky aplikován) by bylo nutné zastavit podle §67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť došlo ke změně tohoto zákonného ustanovení. Ve vztahu k nynějšímu znění tohoto zákonného ustanovení pak nelze mít stěžovatelku v žádném případě za osobu aktivně legitimovanou. V každém případě stěžovatelka pominula, že právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, kterého se posuzovaná problematika týká především, je právem omezeným zákonem, a to ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny.
Ze všech shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, podle §43 odst. 2 písm. b) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová