ECLI:CZ:US:2005:2.US.546.03
sp. zn. II. ÚS 546/03
Usnesení
II.ÚS 546/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného Mgr. L. V., proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 4. 2003, č. j. 3 T 21/2003-114, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2003, č. j. 10 To 260/2003-139, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 12. 2003 a která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jejich vydáním byl zbaven svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvedeným rozhodnutím vytýká, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutková zjištění neodpovídají skutečnosti a jsou nesprávná. Má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí postavily především na znaleckém posudku z oboru doprava, kterému v řízení opakovaně vytýkal rozpory mezi skutečným průběhem nehody a závěry znalce. Stěžovatel sám se obrátil na znalce doc. Ing. A. B., DrSc. a s odvoláním na jeho závěry (jejichž obsah však není Ústavnímu soudu znám) se domáhal vypracování revizního znaleckého posudku v trestním řízení. Tento návrh však soud prvního stupně nepřipustil. Rovněž odvolací soud stejnému návrhu stěžovatele nevyhověl. Stěžovatel má za to, že postup obecných soudů je v rozporu s právem, obecnými zásadami právními, zejména se zásadou in dubio pro reo. Dále podotýká, že se obecné soudy měly zabývat možností, že podíl zavinění nehody nesl i poškozený řidič, neboť pokud by nejednal způsobem, kterým jednal, k nehodě by s největší pravděpodobností nedošlo.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 3 T 21/2003 a spis téhož soudu ve věci žádosti o povolení obnovy řízení, vedeném pod sp. zn. 5 Nt 1001/2004, z jejichž obsahu zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 4. 2003, č. j. 3 T 21/2003-114, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona a byl odsouzen podle §224 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s dohledem a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let. Stěžovatel se měl tohoto trestného činu dopustit tím, že se dne 31. 5. 2003 kolem 12.30 hod. na silnici I/06 v katastru obce P. jako řidič nákladního automobilu zn. Avia nevěnoval plně řízení svého vozidla, nesledoval situaci silničního provozu a přejel do protisměru, kde ohrozil protijedoucí osobní automobil zn. Nissan Almera a zavinil tak střet s tímto vozidlem, přičemž došlo ke zranění řidiče vozu zn. Nissan Almera, poškozeného P. P. st., a jeho spolujezdců S. P. a nezletilého J. P.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Praze, který napadaný rozsudek přezkoumal, shledal odvolání nedůvodné, a proto je zamítl.
Rozhodnutí Krajského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, č. j. 8 Tdo 333/2004-178, odmítnuto jako dovolání podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Dovolací rozhodnutí stěžovatel v řízení před Ústavním soudem nenapadl.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Předseda senátu 3 T Okresního soudu v Kladně ve vyjádření ze dne 20. 12. 2004 uvedl, že z pohledu soudu prvního stupně k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, neboť celé trestní řízení probíhalo v souladu s trestním řádem a vždy byla respektována práva obžalovaného a byl mu dán dostatečný prostor pro obhajobu.
Předsedkyně senátu 10 To Krajského soudu v Praze v nedatovaném vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2004, sdělila, že se nemůže senát krajského soudu s názorem stěžovatele ztotožnit a odkázala na napadaná rozhodnutí soudů obou stupňů, která celou věc podrobně rozebírají a napadaná rozhodnutí zdůvodňují. Dále uvedla, že proběhlo rovněž řízení o návrhu stěžovatele na obnovu řízení, v němž byl proveden další důkaz revizním znaleckým posudkem, který se však nijak významně neliší od předchozího znaleckého posudku, jenž byl proveden jako důkaz v řízení před soudem prvního stupně, a proto k povolení obnovy řízení nevedl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V minulosti Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl.).
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např. Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl.). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 81, str. 263 a násl.). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z uvedených postulátů porušily.
Podstata argumentace obecných soudů při konstatování viny stěžovatele vychází z toho, že vzaly za prokázané podle obsahu dokazování, že stěžovatel jel v levé polovině vozovky a tím ohrozil protijedoucí osobní vůz, jehož řidič - jak již soud prvního stupně obsáhle odůvodňuje - přistoupil k úhybnému manévru a zamířil vlevo ve směru jízdy, tedy do volného pruhu, byť jednal v rozporu s pravidly o vyhýbání a míjení vozidel; jeho jednání však bylo reakcí na potřebu vyhnout se nebezpečí. Manévr do jediného volného místa byl dle obecných soudů logickou reakcí, neboť jízdou vpravo nebylo kam uhýbat, jedině do příkopu vedoucího podél silnice, čímž riskoval řidič jistě nehodu. Podstatou bylo, že stěžovatel svým protiprávním jednáním (jízdou v levém jízdním pruhu) způsobil reakci protijedoucího vozidla, následkem čehož došlo v důsledku náhlého návratu do vlastního jízdního pruhu stěžovatele ke kolizi obou vozidel. Soudy rovněž podrobně rozebraly svá skutková zjištění a důvody, pro které se přiklonily ke skutkové verzi, jež vyplývala z tvrzení poškozených. Z obsahu znaleckého dokazování vyplývá, že stěžovatelem prezentovaná verze případu není technicky reálná, což se prokázalo jak v nalézacím řízení, tak posléze při vyhotovení revizního znaleckého posudku v rámci projednání žádosti o obnovu řízení. Stěžovatelovo tvrzení tak zůstalo osamoceno ve světle ostatních důkazů a okolností, jež svědčí proti němu a jež soudy rovněž podrobně rozebraly (zejm. výpověď poškozených P. P. st. a S. P., obsah znaleckého dokazování, stopy nákladního vozu na místě nehody, protokol o dopravní nehodě, fotodokumentace z místa nehody a předchozí trestná činnost stěžovatele, k níž došlo v rámci silničního provozu).
Důkazy byly obecnými soudy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnoceny a soud z nich dovodil závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění napadených rozhodnutí soudy podrobně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení (§125 trestního řádu).
Uplatnění zásady in dubio pro reo, jíž se stěžovatel dovolává, je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002 ve věci sp. zn. IV. ÚS 154/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, usnesení č. 37, str. 447 a násl.). Odvolací soud v souladu se zmíněnými zásadami zhodnotil všechny provedené důkazy, z nichž vyvodil skutkový závěr představující hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v souhrnu s důkazy ostatními. Uvedený znalecký posudek představuje pouze jeden z důkazů, jež byly v řízení před obecnými soudy předloženy a provedeny. Skutková zjištění provedená obecnými soudy tvoří ucelený řetězec. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je páteří práva na řádný proces nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecného soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené právě v §2 odst. 6 trestního řádu. Soud je ovšem povinen důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné, a v odůvodnění je pak povinen své stanovisko přiměřeně vyložit. I této povinnosti obecné soudy dostály.
Ústavní soud zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal pochybení ze strany obecných soudů. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Domáhal se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Měl zajištěn přístup k soudu, mohl se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny), po celou dobu řízení byl zastoupen obhájcem. Z obsahu spisu není zřejmé, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud tudíž konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. Jejich závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu