ECLI:CZ:US:2005:2.US.546.05
sp. zn. II. ÚS 546/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. P., zastoupené Mgr. Jaroslavem Vaško, advokátem, se sídlem Do Čtvrti 81/4, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 6 Tdo 417/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 7 To 460/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 15 T 15/2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze, a 3) Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Městského státního zastupitelství v Praze, 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, a 4) IMPACT PR & Consultancy a. s., se sídlem Konviktská 24, Praha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. 9. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 15 T 15/2004, kterým byla uznána vinou z trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 tr z., a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou a půl roku, a povinnost během zkušební doby uhradit podle svých sil škodu, kterou činem způsobila, a povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti náhradu škody, a dále byla zproštěna části obžaloby a v této části byla poškozená obchodní společnost odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 7 To 460/2004, kterým bylo její odvolání zamítnuto, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 6 Tdo 417/2005, kterým bylo odmítnuto její dovolání. Namítá, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
Aniž by to stěžovatelka jakkoliv konkretizovala namítá, že se obecné soudy prvních dvou stupňů řádně nevypořádaly s její obhajobou a v odůvodnění jejich rozhodnutí nejsou úvahy o tom, proč některým důkazům uvěřily a jiným nikoliv. Z toho dovozuje, že se tyto soudy řádně nevypořádaly se všemi důkazy a tyto důkazy vyhodnotily nesprávně, resp. že z chybějících částí odůvodnění jejich rozhodnutí nelze dovodit, proč nepřikládaly žádnou váhu důkazům svědčících v její prospěch. Rozhodnutí těchto soudů je tedy podle ní v zásadním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Vůči rozhodnutí dovolacího soudu nevznáší vůbec žádné námitky.
Z listin předložených stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 15 T 15/2004, uznána vinou z trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 tr z. Toho se měla dopustit tím, že v pěti dnech pomocí platební karty, která jí byla svěřena z titulu jejího postavení asistentky ředitele obchodní společnosti IMPACT, spol. s r. o., vybrala z jednoho bankomatu z účtu uvedené společnosti vždy po 20.000 Kč, a tyto peníze nezaevidovala do účetnictví a použila je pro svoji potřebu, čímž uvedené společnosti způsobila škodu ve výši 100.000 Kč. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou a půl roku, a povinnost během zkušební doby uhradit podle svých sil škodu, kterou činem způsobila, a povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti náhradu škody. Dále byla zproštěna obžaloby, která ji vinila z toho, že měla vybrat z účtu společnosti částku 20.000 Kč a tyto peníze nezaevidovala do účetnictví společnosti a v této výši způsobila uvedené společnosti škodu, a ohledně této částky byla poškozená obchodní společnost odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 7 To 460/2004, bylo její odvolání zamítnuto a rozsudek soud prvého stupně byl k odvolání poškozené změněn ohledně výše úroků z prodlení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 6 Tdo 417/2005, bylo odmítnuto její dovolání s ohledem na to, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit její postavení a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již na počátku své existence dovodil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a může se zabývat pouze případy, kdy je konkrétně (a fundovaně) stěžovatelem tvrzeno (a posléze Ústavním soudem zjištěno), že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1 N. 17. aj.). Pokud se však ústavní stížnost shoduje s opravnými prostředky podávanými v režimu práva na zákonné úrovni, staví takto pojatá ústavní stížnost Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že obecné soudy vysloví názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5 N. 63. aj.).
Ústavní stížnost spočívá v posuzovaném případě v ryze obecné polemice s právními a skutkovými závěry rozsudků obecných soudů, a to v podobném smyslu jako v opravných prostředcích. Pokud tedy v posuzovaném případě realizovaly obecné soudy svoji pravomoc rozhodovat zákonem stanoveným způsobem o vině a trestu stěžovatelky (čl. 90 věta druhá Ústavy České republiky) a ústavní stížnost pouze obecně nesouhlasí s realizací této pravomoci, je takto pojatá ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Z takto vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu