ECLI:CZ:US:2005:2.US.550.04
sp. zn. II. ÚS 550/04
Usnesení
II.ÚS 550/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Města Rokytnice v Orlických horách, zastoupené JUDr. Petrem Wildtem, advokátem Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Ulrychovo nám. 762, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2004, č.j. 5 Afs 25/2003-57 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2003, čj. 31 Ca 69/2002-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl.11a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku.
V ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud se ztotožnil se stanoviskem krajského soudu ohledně způsobu právního posouzení obsahu podání stěžovatele, formálně označeného jako žádost o obnovu řízení, kterým se domáhal vrácení provedených plateb na vyměřenou daň z převodu nemovitostí. Stěžovatel přitom vycházel z nálezu Ústavního soudu, sp.zn. II.ÚS 485/98, vydaného ve věci Města Stříbra, který přímo potvrdil, že předmětná daňová povinnost byla stěžovateli vyměřena neoprávněně. Oba soudy konstatovaly, že podání stěžovatele určené správci daně byla z právního hlediska žádostmi o povolení obnovy řízení a tento návrh nebyl podán v zákonem stanovené lhůtě tří let. Uvedeným postupem tak byla legalizována dřívější protiprávní rozhodnutí. Nesprávnost postupu správce daně je přitom konstatována v obou napadených rozhodnutích a ostatním návrhům stěžovatele, týkajících se stejného druhu daňových povinností, vyměřených v letech 1997 - 1999, bylo vyhověno. Stěžovatel svou daňovou povinnost považuje vzhledem k jejímu nezákonnému charakteru za daňový přeplatek ve smyslu ust. §64 odst 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 337/1992 Sb.). Pokud by správce daně a soudy správně posoudily podání stěžovatele, nemohly by konstatovat jeho opožděnost, neboť v takovém případě platí 6letá lhůta, která běží od konce roku, v němž se stal pravomocným poslední předpis daně, na kterém je přeplatek.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti podal obdobnou argumentaci jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že věc byla projednána v souladu s platnými právními předpisy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové, čj. 2020/140/2001/Mes, ze dne 8. 4. 2002 a napadenými rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že jako daňový přeplatek je nutno posuzovat daň, uhrazenou na základě evidentně protiprávně vydaného platebního výměru. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se finanční ředitelství, krajský soud a Nejvyšší správní soud vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Ústavní soud především konstatuje, že finanční ředitelství i oba soudy návrh stěžovatele posuzovaly jak z hlediska dodržení lhůty pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, tak z hlediska návrhu na vrácení přeplatku.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel podal v roce 2000 žádosti o obnovu řízení, ukončených platebními výměry na daň o z převodu nemovitosti, jež nabyly právní moci v letech 1996 - 1999, a kterým bylo, pokud jde o daň z převodu nemovitosti za roky 1997 - 1999 vyhověno, ale ve vztahu k rozhodnutím, jež nabyla právní moci v roce 1996, byla žádost o obnovu řízení zamítnuta, neboť již uplynula objektivní lhůta dle §54 odst. 3 a §47 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. pro povolení obnovy řízení.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že nezákonnými rozhodnutími správce daně vznikl stěžovateli přeplatek dle §64 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., Nejvyšší správní soud uvedl (shodně jako krajský soud), že přeplatek lze vrátit pouze tehdy, jestliže vznikl a je vratitelný ve smyslu §64 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. V dané věci správce daně přeplatek vrátit nemohl, neboť stěžovateli, který zaplatil daň z převodu nemovitosti na základě pravomocných platebních výměrů vydaných správcem daně v prvním stupni, přičemž netvrdí, že by zaplacená daň převyšovala daň vyměřenou, přeplatek nevznikl. Daň z převodu z nemovitostí sice byla v roce 1996 vyměřena v rozporu se zák. č. 337/1992 Sb., nicméně zrušení těchto rozhodnutí - platebních výměrů - lze docílit v daňovém řízení pouze za pomoci opravných prostředků. Ke vzniku přeplatku nedošlo jen na základě zjištění deklarovaném v rozhodnutí Ústavního soudu v jiné věci, kde bylo konstatováno, že obdobná rozhodnutí byla vydána v rozporu s právními předpisy, aniž by vlastní rozhodnutí, týkající se stěžovatele, byla změněna či zrušena v rámci řízení o opravných prostředcích.
Nejvyšší správní soud dodal, že správní akt, který je zatížený vadou spočívající v rozporu se zákonem či jiným právním předpisem, je sice akt nezákonný, avšak v případě vadného správního aktu platí presumpce správnosti, která znamená, že na správní akt se hledí jako na bezvadný, pokud není úředně shledán opak. Dle zákona o správě daní a poplatků lze k nápravě vadných správních aktů využít řádných a mimořádných opravných prostředků, ovšem ve lhůtách k tomu stanovených zákonem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel zaplatil splatnou daň na základě pravomocných platebních výměrů na daň z převodu nemovitosti, které nebyly v dalším řízení změněny nebo zrušeny, nemohl mu vzniknout přeplatek, který by mu měl být v zákonné lhůtě dle §64 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. vrácen.
Ústavní soud shledal shora uvedenou argumentaci ústavně zcela souladnou a v podrobnostech odkazuje na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť nevidí důvod se k věcné stránce věci duplicitně vyjadřovat.
Pouhá skutečnost, že Ústavní soud vyslovil v naprosto jiné věci jiného stěžovatele (Město Stříbro) právní názor o nesprávnosti postupu správce daně při vyměření daně z nemovitosti, který by patrně mohl být aplikován i na projednávanou věc, totiž neznamená, že správce daně je povinen jen na základě takovéhoto přesvědčení stěžovatele vyhovět jeho požadavku na vrácení přeplatku daně, aniž by pravomocná rozhodnutí ukládající stěžovateli daňovou povinnost byla zrušena. Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp.zn. II. ÚS 485/98, tak nemůže sám o sobě přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí, pokud již pro uplynutí lhůt nelze dosáhnout zrušení napadených rozhodnutí cestou opravných prostředků.
Pokud byl stěžovatel přesvědčen o nesprávnosti postupu správce daně, bylo na něm, aby využil adekvátních zákonných prostředků, případně i ústavní stížnosti, již při vyměření daně z nemovitosti (obdobně jako Město Stříbro). Vzhledem k tomu, že nález Ústavního soudu v srovnatelné věci není důvodem pro povolení obnovy řízení (srov. např. sp. zn. II. ÚS 111/98), Ústavní soud stěžovateli nemůže vytknout, že nepodal návrh na obnovu řízení před uplynutím objektivní lhůty pro její povolení.
Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávané věci došlo ke stěžovatelem namítanému porušení základních práv a svobod. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, Ústavní soud poznamenává, že by mohlo být namístě se jej dovolávat ve vztahu k řízení o uložení povinnosti zaplatit daň z převodu nemovitosti (za zákonem stanovených podmínek), ovšem nikoliv v projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
Nejvyššímu soudu
přílohy: A -ponechat ve spise,
ostatní přílohy vrátit
Po obdržení ZPL založ