ECLI:CZ:US:2005:2.US.551.05
sp. zn. II. ÚS 551/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. L. Č., zastoupeného JUDr. Michalem Vihanem, advokátem Advokátní kanceláře v Teplicích, Školní 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2005, č.j. 10 Co 554/2005-58 a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 4. 2005, č.j. 21 Nc 1877/2005-4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zák. č. 209/1992 Sb.), domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými bylo rozhodnuto o vydání předběžného opatření, na jehož základě se nezletilý syn stěžovatele Petr Č.(jedná se o pseudonym) předává do péče Dětského diagnostického ústavu v Liberci.
Stěžovatel nesouhlasí s důvody, které vedly k vydání předběžného opatření. Dle něj se v péči o syna neprojevují nedostatky. Věc projednávaná v roce 1999, kdy navíc šetření bylo odloženo, nemůže být dávána do souvislosti se situací v roce 2005, t.j s demonstrativní krádeží v supermarketu a následným prohlášením syna, že odmítá návrat k otci a jakýkoliv, i slovní kontakt s ním. Uvádí, že pokud jde o reakce syna sehrála nikoliv nezanedbatelnou roli nedokoná znalost českého jazyka a strach z cizího prostředí podmíněný strachem z trestu za drobnou krádež. Uvedeného činu se syn dopustil i pro strach z nepřijetí na střední školu. Z neprokázaných skutečností nemůže být dle názoru stěžovatele činěn závažný závěr o ohrožení života či příznivého vývoje syna dle §76 odst. 1 o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 158, IV. ÚS 189/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, č. 178) vyplývá, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem. Účelem předběžného opatření je pouze zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 115/2000, IV. ÚS 43/94). Ústavní soud přihlédl i k tomu, že v posuzovaném případě se jedná o předběžné opatření, které se bezprostředně týká nezletilého dítěte a výrazně zasahuje do jeho osobní sféry. Je proto nutné zohlednit rovněž ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, které zakotvuje na straně jedné právo rodičů na péči a výchovu dítěte, na straně druhé právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči, a ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které obecně zakládá právo každého na to, aby byl respektován jeho soukromý a rodinný život. Nelze však pominout, že práva chráněná uvedenými ustanoveními mohou být omezena, a to za podmínky, že se tak stane rozhodnutím soudu na základě zákona.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny stanoveným postupem, tj. zákonným způsobem, a zda, s ohledem na předmět řízení, byla respektován práva, chráněná čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle ustanovení §76a odst. 1 o.s.ř. platí, že ocitlo-li se nezletilé dítě bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny, předseda senátu předběžným opatřením nařídí, aby bylo předáno do péče fyzické nebo právnické osoby, kterou v usnesení označí.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že nezletilý byl Policií ČR zadržen v supermarketu v Mostě při demonstrativní krádeži. Po svém zadržení opakovaně odmítl návrat k otci, jakýkoliv kontakt s ním a výslovně upřednostnil umístění do školského zařízení pro výkon ústavní výchovy, a to z důvodů nadměrného fyzického trestání otcem pro neúspěchy ve škole. Na základě toho Okresní soud v Mostě dne 19. 4. 2005 předběžným opatřením rozhodl o umístění nezletilého do péče Dětského diagnostického ústavu v Liberci. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem nevyhověl a rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Soudy přihlédly i k tomu, že v minulosti se již řešilo týrání svěřené osoby v souvislosti s nadměrným trestáním nezletilého otcem, přičemž okolnost, že věc byla odložena, nevylučuje, že v nyní projednávané věci není dáno podezření na nadměrné týrání. Tvrzení nezletilého o tom, že jej otec týral, vyplývá i ze zprávy o psychologickém vyšetření a sdělení Dětského diagnostického ústavu v Liberci.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je tak zřejmé, že obecné soudy odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, posoudily potřebu zatímní úpravy poměrů, přičemž uvedly, jaké okolnosti je k rozhodnutí vedly a v jakých skutečnostech spatřují možnost vážného narušení nebo ohrožení příznivého vývoje nezletilého. Rovněž vyložily, jakými úvahami se řídily při hodnocení zájmů a práv nezletilého.
Ústavní soud proto nabyl přesvědčení, že napadená rozhodnutí spočívají na rozhodovacích důvodech, které nevykazují znaky libovůle. Předběžné opatření totiž nenahrazuje meritorní rozhodnutí soudu, v němž se soud bude zabývat posouzením výchovného prostředí u otce a po zhodnocení dokazování upraví poměry nezletilého s ohledem na jeho zájmy. Stěžovatel má možnost uplatnit a prokázat svá tvrzení v rámci zahájeného řízení o nařízení ústavní výchovy.
Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona, byla vydána příslušnými orgány a jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Námitky stěžovatele vyjadřující jeho nesouhlas s důvody vedoucími k vydání napadených rozhodnutí nemohou samy o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti, neboť jim nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu