ECLI:CZ:US:2005:2.US.553.03
sp. zn. II. ÚS 553/03
Usnesení
II.ÚS 553/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele Dipl. ing. J. C. M., zastoupeného JUDr. F. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 10. 2003, čj. 22 Cdo 2472/2002-249, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, čj. 19 Co 163/2002-203, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 3. 2000, čj. 6 C 345/98-176, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, a to s odkazem na údajné porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 10 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 24 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 6 C 345/98, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 6 C 345/98, zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal, aby soud uložil žalovanému Státnímu památkovému ústavu středních Čech v Praze, aby mu ve smyslu rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1993, sp. zn. 7 C 94/92 a současně s přihlédnutím k §126 odst. 1 a §451 odst. 1 a 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z."), vydal obraz jeho prastrýce, pana J. C. M., olej na plátně 132x106 cm, sign. G. 1906, a obraz jeho děda, J. C. M., olej na plátně 75x60 cm, sign. B. G. 1914, jejichž fotografické zobrazení je ve znaleckém posudku č. 280/99 přiloženo (dále též "požadované obrazy" či "předmětné obrazy"). Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v tomto případě rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 6 C 345/98, Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2001, čj. 18 Co 270/01-91, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně plyne, že vydání požadovaných obrazů podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se žalobce již nemůže domáhat, neboť tento jeho nárok zanikl. Lhůty, poskytované tímto zákonem k uplatnění nároku, marně uplynuly. Stěžovatel nemůže svůj nárok opírat ani o rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1993, sp. zn. 7 C 94/92. Tímto rozhodnutím byl stěžovateli sice vydán "zámek D. s příslušnými objekty a nemovitostmi", to však nelze vykládat tak, jak požaduje stěžovatel, tedy že by měl být zámek vydán včetně mobiliáře. Již ve svém předchozím rozhodnutí k tomu soud uvedl, že depozitář zámku, včetně předmětných obrazů, lze považovat za příslušenství věci hlavní (zámku) dle §121 o.z. I to má však povahu věci v právním smyslu, a pokud na něj chtěl žalobce uplatnit nárok, musel tak učinit výslovně, přesně a jasně formulovaným petitem, což ovšem neučinil. Oba závěry potvrdil i odvolací soud v citovaném rozhodnutí. V souladu s jeho rozhodnutím se soud prvého stupně zabýval dále i tím, zda mobiliář zámku, včetně požadovaných obrazů, přešel do vlastnictví státu bez právního důvodu a zda původní žalobce, J. C. M., byl ke dni podání žaloby v této věci vlastníkem obou obrazů, v důsledku čehož by byla dána aktivní legitimace stěžovatele v tomto řízení. K takovému závěru však nedospěl. Právní předchůdce stěžovatele nikdy vlastníkem předmětných obrazů nebyl. Obrazy byly vlastnictvím V. C. M., který zemřel v roce 1946, tedy za platnosti zák. č. 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský (dále jen "o.z.o."). Po jeho smrti ovšem nedošlo k projednání dědictví a pokud stěžovatel neprokázal a ani netvrdil, že by jeho právní předchůdce požadované obrazy držel, nemohl se s ohledem na tehdejší úpravu stát ani jejich vlastníkem a vlastnictví nemohlo přejít ani na stěžovatele jako dědice ze závěti po J. C. M..
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 7. 2002, čj. 19 Co 163/2002-203, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvého stupně dle něj provedl dostatečné dokazovaní, provedené důkazy řádně hodnotil, správně se řídil závazným právním názorem odvolacího soudu, vysloveným ve shora zmíněném zrušovacím rozhodnutí, a nedopustil se ani pochybení v právním hodnocení věci.
Dovolání stěžovatele, podané v této věci, Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, čj. 22 Cdo 2472/2002-249, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dovolání bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), jen ve vztahu k otázce, týkající se přechodu vlastnictví k příslušenství věci hlavní; otázka, kdy se stal dědic vlastníkem věci náležející do dědictví podle příslušných ustanovení o. z. o. byla totiž opakovaně v judikatuře Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR řešena, nejde tedy o otázku zásadního právního významu a pro její řešení není dovolání přípustné. Ve vztahu k první zmíněné otázce dovolací soud odkázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, čj. 31 Cdo2772/2000-172, v němž bylo vysloveno, že "příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva." Dovolací soud usoudil, že i když v citovaném rozhodnutí byl řešen případ smluvního převodu, lze uvedenou obecnou zásadu aplikovat i na situaci, kdy je přechod vlastnictví k příslušenství věci dovozován ze soudního rozhodnutí, jímž byl oprávněné osobě přiznán nárok na vydání věci podle některých právních předpisů restituční povahy. Neprojevila-li oprávněná osoba v petitu žaloby svoji vůli domáhat se vydání věci hlavní včetně příslušenství a není-li z tohoto důvodu ve výroku rozhodnutí soudu výslovně uvedeno, že se věc vydává s příslušenstvím, nelze přechod vlastnictví k věcem, které tvoří příslušenství vydávané věci hlavní, na oprávněnou osobu dovodit.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti, v níž především obsáhle popisuje dosavadní průběh řízení a závěry, vyslovené obecnými soudy. Pokud jde o důvody, pro něž je podávána ústavní stížnost, stěžovatel především tvrdí, že napadený rozsudek dovolacího soudu odporuje zákonu "v základních právních otázkách" ustanovení právního řádu včetně výše uvedených práv stěžovatele. Odmítá jej také s odvoláním na §229 odst. 1 písm. b) a c) per analogiam, protože Státní památkový ústav středních Čech v Praze přestal jako samostatný subjekt existovat ke dni 31. 12. 2002 a stal se součástí Národního památkového ústavu, se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Valdštejnské nám. 3, jako územní odborné pracoviště. Stěžovatel dále odkazuje na předchozí rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1993, čj. 7 C 94/92-52, jímž by jeho právní předchůdce J. C. M. (jenž zemřel 2. 12. 1998) uznán vlastníkem zámku D. s příslušnými objekty a nemovitostmi na k. ú. D. dle podrobné, v rozsudku uvedené specifikace. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. 6. 1997. Připouští, že v tomto případě se žalobce dopustil chyby, neboť přenesl řízení z "oblasti restituční do oblasti občanského zákoníku", protože mu nebylo jasné, že zák. č. 87/1991 Sb. umožňuje požadovat vydání předmětů, zahrnutých do jeho působnosti. Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, u něhož se domáhal vydání předmětných obrazů, tomu vytýká, že mělo posoudit věc po právní stránce jinak, než bylo v žalobě uvedeno, a vyzvat účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Soud tedy rozhodoval o vydání věci, avšak právní posouzení měl uvést do souladu s platnou právní normou. Stěžovatel dovozuje, že "Obvodní soud pro Prahu 3 správně chápe žalobu jako restituční, avšak mýlí se v zásadním pojetí". Nárok na vydání obrazů totiž není novým nárokem, ale pokračováním restitučního řízení, které bylo završeno zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami. Stěžovatel se projednávanou věcí pouze domáhá plnění tohoto rozsudku, kterým byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání zámku a dalšího majetku. Podle jeho názoru se totiž rozhodnutí, na základě něhož byl vydán zámek, vztahuje i na jeho mobiliář, který byl odňat spolu s ním a který s ním tvoří nedílný celek. Tento rozsudek není bez dalšího exekučním titulem, proto se stěžovatel domáhal vydání obrazů cestou další žaloby. Je ovšem podle něj zcela nesmyslné odmítat jeho nárok z důvodu prekluze lhůt, stanovených zák. č. 87/1991 Sb. Jde pouze o pokračování restitučního řízení, které řeší nevydání části věcí, které vydány býti měly. K tomu pak dále dodává, že zámek D. byl V. C. M. odňat podle dekretu č. 12/1945 Sb. V konfiskační vyhlášce nebyly uvedeny žádné konkrétní údaje a byla formulována obecně na "majetek V. C. M.". Dekret č. 12/1945 Sb. se vztahoval na zemědělský majetek. Nic, co tento charakter nemělo, tj. vnitřní zařízení a mobiliář zámku, dle něj konfiskováno býti nemohlo. Skutečnost, že vnitřní zařízení a mobiliář je součástí budovy (bylo konfiskováno spolu s budovou), údajně potvrdil pokyn Ministerstva zemědělství, Národního pozemkového fondu, Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 21. 12. 1946. Tento pokyn byl vydán více než rok po vydání dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 a 108/1945 Sb. k vymezení jejich věcné příslušnosti ve sporných případech a měl odstranit nejasnosti při konfiskaci majetku. Stěžovatel poznamenává, že Obvodní soud pro Prahu 3 výše uvedené hodnotil tak, že neplatná právní úprava je bez právního významu, neboť právní poměry účastníků nutno posoudit dle aktuálního právního vztahu a platných právních předpisů. To však stěžovatel odmítá. Při posuzování současného stavu se musí vycházet jak z právního, tak faktického stavu v době, kdy bylo uplatňováno znění konfiskačních dekretů. Za zásadní považuje tvrzení soudu, že žalobce výslovně nežádal vrácení příslušenství spolu s věcí hlavní, i když žádný ze soudů nemůže pochybovat o snaze vlastníka příslušenství získat. Soudy se mohly opřít o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, dle něhož pokud je věc příslušenství, platí zásada, že příslušenství sdílí právní osud věci hlavní, a to bez zřetele k tomu, jestli účastníci smlouvy toto příslušenství věci hlavní přímo identifikovali či pouze uvedli, že věc je převáděna s veškerým příslušenstvím, případně se dokonce o příslušenství hlavní věci ve smlouvě nezmínili. Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 3 kvalifikoval předmětné obrazy jako příslušenství hlavní věci a uvedl, že z morálního hlediska patří žalobci, pak v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR měly oporu pro to, aby rozhodly, že obrazy přešly jako příslušenství zámku do majetku stěžovatele. Závěrem pak stěžovatel připomíná obtíže, s jakými byly v roce 1991 shledávány podklady pro restituci. S ohledem na to je podle něj nerozhodné, zda byl požadavek v petitu formulován tak, jak to obecné soudy požadovaly. Jejich stanovisko připomíná uplatňování práva v římském právu, kdy stačilo přeřeknutí či odchýlení se od předepsané formulace, aby byla žaloba zamítnuta.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Ústavní soud obdržel pouze vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že napadený rozsudek je v souladu s ústavněprávními předpisy a že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na názor, o něž je napadené rozhodnutí opřeno, který vyjádřil v jeho odůvodnění.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost, ač značně obsáhlá, je vystavěna na pouhé polemice s právními závěry, doposud zastávanými obecnými soudy, a její argumentace je obsahově v zásadě totožná s argumentací opravných prostředků, dříve stěžovatelem využitých, aniž by stěžovatel svůj protichůdný názor vybavil relevantní ústavněprávní argumentací.
Nutno uvést, že s námitkami, uplatněnými v ústavní stížnosti, se obecné soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly. Neopomenuly, že stěžovatel považuje projednávanou žalobu za pokračování předchozího restitučního řízení, týkajícího se zámku D., a že se domnívá, že předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1993, čj. 7 C 94/92-52, jímž byla Památkovému ústavu středních Čech uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání zámku D. s příslušnými objekty a nemovitostmi dále specifikovanými ve výroku rozhodnutí, se vztahuje i na mobiliář zámku. Dospěly však k závěru opačnému, tedy že z výroku rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami nic takového explicitně nevyplývá, ačkoli převzal žalobní petit uplatněný žalobcem, a že jej ani nelze vykládat takto rozšiřujícím způsobem. Nejvyšší soud se potom danou otázkou zabýval jako otázkou, pro jejíž řešení je přípustné dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zkoumal konkrétně, zda spolu s věcí hlavní přechází bez dalšího i její příslušenství (a to s ohledem na skutečnost, že soud prvého stupně označil předmětné obrazy jako příslušenství věci hlavní, tj. zámku). S odkazem na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, čj. 31 Cdo 2772/2000-178, však tento názor odmítl a konstatoval, že neprojevila-li oprávněná osoba v žalobním petitu svoji vůli domáhat se věci včetně příslušenství a není-li z tohoto důvodu ve výroku rozhodnutí výslovně uvedeno, že se věc vydává s příslušenstvím, nelze přechod vlastnictví k věcem, které tvoří příslušenství vydávané věci hlavní, na oprávněnou osobu dovodit. Je tedy zjevné, že se obecné soudy podstatou projednávané žaloby náležitě zabývaly a vypořádaly se s námitkami stěžovatele. Pokud jde o správnost jejich konkrétních závěrů, Ústavní soud v této souvislosti v souladu se svou ustálenou judikaturou připomíná, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Rozdílný názor na interpretaci či aplikaci jednoduchého práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III.ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8). Zásadně tak není oprávněn do nezávislého rozhodování obecných soudů zasáhnout. Ani další námitky, jež stěžovatel v této souvislosti uplatňuje, jej nepřivedly k závěru, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Tvrdí-li stěžovatel, že se obecné soudy mohly opřít o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, dle něhož má příslušenství naopak sdílet právní osud věci hlavní, je třeba poznamenat, že právě toto rozhodnutí bylo překonáno rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, aplikovaného v projednávaném případě. S ohledem na výše uvedené je třeba odmítnout i úvahy stěžovatele, spočívající na argumentu, že zámek byl odňat i s mobiliářem, a má být proto i s mobiliářem vydán, s tím, že je třeba vycházet z právního i faktického stavu v době, kdy byly uplatňovány konfiskační dekrety. Ani uvedený argument není důvodný. Právní předchůdce stěžovatele se v původním návrhu domáhal, aby soud uložil Památkovému ústavu středních Čech povinnost uzavřít dohodu o vydání "zámku D. s příslušnými objekty a nemovitostmi" (dále specifikovanou ve výroku rozhodnutí). Soud byl vázán uplatněným petitem, který nemohl překročit a přiznat žalobci kromě zámku i jeho mobiliář. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto pouze o vydání uvedeného, přičemž soudy jasně vyložily, že spolu s věcí hlavní nelze vydat bez dalšího i její příslušenství, nemohl soud ani v dalším řízení žalobě na vydání předmětných obrazů pouze s odkazem na předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami vyhovět, neboť rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami nárok na vydání jednoduše nezaložilo. Obecné soudy se pak správně zabývaly i tím, zda nárok na jejich vydání není dán na základě jiného právního předpisu, přičemž ovšem dospěly k závěru negativnímu, podrobně v jejich rozhodnutích odůvodněnému. Ani v tomto případě tedy stěžovateli nelze přisvědčit. Řízení před Ústavním soudem není řízením, v němž by bylo možné napravovat to, co účastník předchozího řízení (nebo jeho právní předchůdce) před orgány veřejné moci svým vlastním postupem zanedbal, když si řádně (včas) nehájil svá práva, ačkoliv tak učinit mohl a měl (vigilantibus iura).
Stěžovatel také "odmítá" rozhodnutí dovolacího soudu "s odvoláním na §229 odst. 1 písm. b) a c)" per analogiam, s tím, že Státní památkový ústav středních Čech v Praze přestal jako samostatný subjekt existovat ke dni 31. 12. 2002 a stal se součástí Národního památkového ústavu se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Valdštejnské nám. V ústavní stížnosti není explicitně uvedeno, na jaký předpis stěžovatel per analogiam odkazuje. Ústavní soud vyšel z toho, že zřejmě jde o občanský soudní řád, ve znění aplikovaném dovolacím soudem, jehož rozhodnutí je v této souvislosti odmítáno. Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. v příslušném znění platí, že žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení nebo účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen. Z ústavní stížnosti také není zcela zjevné, zda stěžovatel zpochybňuje rozhodnutí dovolacího soudu, protože k ustanovení §229 o.s.ř. nepřihlédl při posuzovaní rozhodnutí odvolacího soudu nebo zda jej napadá jako vadné, neboť v řízení před ním došlo k pochybení, na nějž §229 o.s.ř. dopadá. Pokud jde o první případ, pak je třeba uvést, že s ohledem na ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. má dovolací soud uvedené vady zohlednit, je-li dovolání přípustné, a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Je však třeba současně dodat, že k zániku existence žalovaného jako subjektu mělo podle informace, podané stěžovatelem, dojít ke dni 31. 12. 2002. Napadené rozhodnutí bylo vydáno již dne 3. 7. 2002. Nemohlo by tedy jít o vadu rozhodnutí odvolacího soudu, k níž by měl dovolací soud přihlédnout. Pokud jde o druhý případ, pak je třeba předeslat, že podle §63 zákona o Ústavním soudu se sice použijí pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení, nicméně důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti a zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu může být pouze skutečnost, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele [srov. §82 odst. 1, 2 psím. a) a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Zjištění procesního pochybení obecného soudu, pokud nebylo s to zasáhnout ústavně zaručených práv a svobod, důvodem pro zásah Ústavního soudu samo o sobě není. Z tohoto pohledu pak Ústavní soud zvážil argument stěžovatele a shledal jej nedůvodným. I pokud by totiž dovolací soud zjistil a ověřil skutečnost tvrzenou stěžovatelem a shledal i důvod pro postup podle ustanovení §107 o.s.ř., zjevně by to na jeho rozhodnutí nemělo jakýkoliv dopad, neboť by ve věci rozhodl shodně, pouze proti jinému účastníkovi, právnímu nástupci žalovaného. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl, nemohlo mít případné pochybení uvedeného rázu jakýkoli dopad do sféry ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva jakýchkoliv ústavně zaručených práv stěžovatele. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy svými závěry jakkoli vybočily z mezí ústavnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu