ECLI:CZ:US:2005:2.US.557.04
sp. zn. II. ÚS 557/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 31. března 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04 ve věci ústavní stížnosti obce B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 8. 6. 2004 sp. zn. 4 Cmo 197/2003-207, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel byl uznán povinným zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně společně a nerozdílně s prvním žalovaným částku 1 000 000 Kč.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2004 č. j. 4 Cmo 197/2003-207 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2004 č. j. 4 Cmo 197/2003-207, kterým byl k jeho odvolání změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel byl uznán povinným zaplatit žalobci (obchodní společnosti K.) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně společně a nerozdílně s prvním žalovaným (J. S.) částku 1 000 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl odklad vykonatelnosti rozhodnutí, neboť ten není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, a výkon rozhodnutí by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může při vyhovění návrhu vzniknout jiným osobám.
Stěžovatel namítá, že proti němu byl uplatňován nárok na zaplacení peněžité částky pouze do výše výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, a cena předmětu řízení sloužící jako základ pro výpočet procentního soudního poplatku měla tedy být ve vztahu ke stěžovateli stanovena jako zjištěná cena výtěžku, jehož lze prodejem zástavy dosáhnout. Smyslem zástavního práva k nemovitostem je zajištění pohledávek zástavního věřitele právě do výše výtěžku, kterého lze dosáhnout zpeněžením zastavených nemovitostí. Pokud je zajištěná pohledávka vyšší než předpokládaný výtěžek zpeněžení zastavených nemovitostí, byl by zástavce jako vlastník zastavených nemovitostí v intencích napadeného rozsudku vystaven náhradě zcela nepřiměřených nákladů řízení.
Ústavní soud se nejprve zabýval žádostí o odklad vykonatelnosti rozhodnutí. V této souvislosti připomíná, že se při své rozhodovací činnosti řídí principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Rovněž s ohledem na subsidiární povahu ústavní stížnosti je nutno možnost Ústavního soudu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí vykládat značně restriktivně. V tomto smyslu je také nutno vykládat podmínky pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Ústavní soud tedy aplikuje citované ustanovení zpravidla jen tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti [viz též nález ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 33, nález č. 66, str. 155]. V posuzovaném případě pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal prostor, neboť případnou újmu plynoucí z výkonu napadeného rozhodnutí je možné reparovat, přičemž stěžovatel ani nedoložil, že by se oprávněná osoba výkonu rozhodnutí již domáhala. Proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí nebylo vyhověno.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 34 Cm 662/96 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uzavřel dne 6. 4. 1994 s K. b., a. s., (dále jen "banka") zástavní smlouvu k nemovitostem, kterou k zajištění závazku J. S. ve výši 27 000 000 Kč vůči bance zastavil "nákupní středisko č. p. 547 s příslušenstvím a pozemkem p. č. 117/1, v katastrálním území B.". Žalobou z 29. 3. 1996 se banka po J. S. domáhala zaplacení částky 28 944 583,66 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. V průběhu řízení došlo na návrh žalobce usnesením ze dne 4. 10. 2000 k přistoupení stěžovatele na straně žalovaného, vůči kterému měl být žalobce oprávněn uspokojit se pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Stěžovatel nejprve reagoval tak, že soud informoval o své dosavadní snaze o mimosoudní vyřešení záležitosti s tím, že na takovém vyřešení má stále zájem. Z toho důvodu a proto, že "vzhledem ke stavu právní úpravy" není k případné realizaci zástavy třeba pravomocného rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení, považoval žalobu za nadbytečnou. S ohledem na to, že jednání o mimosoudním řešení probíhala, bylo řízení usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2001 č. j. 34 Cm 662/96-120 přerušeno. Jednání o mimosoudní dohodě však byla neúspěšná. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2003 č. j. 34 Cm 662/96-189 bylo J. S. a stěžovateli uloženo, aby žalobci zaplatili Kč 28 844 583,66 a náklady řízení ve výši 1 000 000 Kč s tím, že ve vztahu vůči stěžovateli je žalobce oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky pouze do výše výtěžku z prodeje zastavených nemovitostí s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Stěžovatel se odvolal proti výroku o náhradě nákladů řízení. Namítal, že soudní poplatek měl být v případě uplatnění nároku vůči němu podstatně nižší, neboť měl vycházet z hodnoty zástavy. Na tom nic nemění skutečnost, že vstoupil do řízení ve stadiu, kdy byl již zaplacen maximální možný soudní poplatek, a jeho vstup do řízení žádnou další poplatkovou povinnost nezaložil.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2004 č. j. 4 Cmo 197/2003-207 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn tak, že stěžovatel byl zavázán zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně společně a nerozdílně s žalovaným J. S. částku 1.000.000 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Ústavní soud vyzval všechny účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Olomouci s odkazem na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 967/97 a 21 Cdo 2525/99 a na právní úpravu platnou po 1. 9. 1998 považuje své rozhodnutí za správné. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci řízení na výzvu k vyjádření nereagovali.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V nálezu sp. zn. III. ÚS 671/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 10), Ústavní soud rozvedl podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně o případy svévolné aplikace jednoduchého práva.
Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a je samo o sobě způsobilé zasáhnout do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jak dovodil Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze 6. 2. 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004 ve věci Baumann proti Rakousku (č. 30428/96, resp. č. 76809/01 in http://hudoc.echr.coe.int/). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [viz. sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004, Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 130; rovněž na http://www.judikatura.cz/].
Účelem předmětného řízení vůči stěžovateli bylo, aby zástavní věřitel získal exekuční titul pro realizaci zástavního práva. Pokud tedy odvolací soud dovodil, že předmětem řízení bylo i vůči stěžovateli přiznání peněžité částky, která zástavnímu věřiteli náleží z titulu smlouvy o úvěru mezi zástavním věřitelem a J. S., lze takový závěr považovat za mechanický, neodpovídající duchu a podstatě posuzované problematiky (a jejímu vývoji), a ve svých důsledcích porušující základní práva stěžovatele. Není v pravomoci obecného soudu v tomto řízení, aby dovodil, v jaké konkrétní výši je zástavní věřitel oprávněn domoci se svého práva vůči zástavci. To dovodil i odvolací soud v posuzované věci, když správně odmítl argumentaci stěžovatele, který za této situace dovozoval, že předmětem je zástava. V dané věci nejde ani o zástavu, jak se nesprávně domnívá stěžovatel, ani o pohledávku zástavního věřitele, jak se nesprávně domnívá odvolací soud. Na tom nic nemění skutečnost, že podle právní úpravy platné v době, kdy bylo řízení zahájeno, musel zástavní věřitel k získání exekučního titulu proti zástavci, který nebyl zároveň osobním dlužníkem, žalovat zástavce formálně o peněžitou pohledávku s omezením, že se jí lze domoci pouze z výtěžku prodeje zástavy (k tomu viz Bureš, J. - Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi. 2., doplněné vydání, 1997, Praha - C. H. Beck, str. 16-17, jakož i judikatura, na niž poukazoval odvolací soud). V každém případě předmětem řízení byl nárok realizovat zástavní právo. Tento náhled následně výslovně zakotvil zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, který s účinností od 1. 1. 2001 zavedl v §200y až §200aa občanského soudního řádu řízení o soudním prodeji zástavy.
I před účinností tohoto zákona však bylo nutné na předmět tohoto řízení nahlížet jako na penězi neocenitelný. Na něj se tedy vztahovala poplatková povinnost podle položky 1 písm. b) přílohy zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v tehdy platném znění, čemuž odpovídá položka 2 zákona o soudních poplatcích v nyní platném znění. Není a nebylo tudíž možné přiznat úspěšnému zástavnímu věřiteli právo na náhradu nákladů řízení, spočívajících v zaplaceném soudním poplatku, ve výši odpovídající předmětu, kterého se v tomtéž řízení domáhal proti osobnímu dlužníkovi.
Nad rámec shora uvedených úvah je nutné zdůraznit, že právo na náhradu nákladů řízení je sice nárokem samostatným, avšak ve vztahu k jeho přiznání rozhodnutím soudu závislým na žalobou uplatněném nároku, resp. nárocích. Pokud se žalobce nedomáhal přiznání práva po žalovaných společně a nerozdílně, a takto bylo i o jeho nároku rozhodnuto, nelze rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovanými společně a nerozdílně. To platí zejména v případě, že se žalobce po každém z žalovaných domáhá jiného nároku, tak jako tomu bylo v posuzovaném případě. Odvolací soud své rozhodnutí o povinnosti zaplatit náklady řízení stěžovatelem i J. S. společně a nerozdílně v každém případě nijak neodůvodnil.
Ústavní soud tedy konstatuje, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2004 č. j. 4 Cmo 197/2003-207 byla porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že při rozhodování o nákladech řízení byla za předmět řízení vůči stěžovateli coby zástavci považována pohledávka, která byla zástavou zajišťována, a nikoliv nárok realizovat zástavní právo. V konkurenci interpretačních alternativ dané problematiky tedy odvolací soud zvolil tu, kterou z podstaty věci nelze považovat za ústavně souladnou.
Proto bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušeno napadené usnesení.