ECLI:CZ:US:2005:2.US.561.03
sp. zn. II. ÚS 561/03
Usnesení
II.ÚS 561/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti EDIAL, spol. s r. o., se sídlem v Nýřanech, Benešova 347, IČ 64358160, zastoupené jednatelem D. P. právně zastoupené JUDr. J. K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2003, čj. 11 C 156/2001-108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003, čj. 11 Co 205/2003-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka včasnou a bez formálních vad podanou ústavní stížností, kterou se s poukazem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení těchto rozhodnutí.
Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 11 C 156/2001, z něhož zjistil následující.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy jako žalobkyně domáhala vrácení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Obvodní soud, vázaný právním názorem odvolacího soudu vysloveným v kasačním rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, čj. 11 Co 151/2002-85, vyzval (viz dodejky na č.l. 86, 88) strany sporu k tomu, aby doplnily svá skutková i právní tvrzení a navrhly důkazy za účelem vyřešení otázky pasivní legitimace žalovaného a právního titulu z jakého byla žalovaná částka poskytnuta. Přičemž za nesporné bylo soudem zjištěno uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, i její odstoupení stěžovatelkou, dále nebylo sporu o tom, že žalovaná částka vyplacena byla, jak dosvědčuje pokladní příjmový doklad s uvedením účelu platby "služby". Obvodní soud rozhodl o žalobě opětovně zamítnutím, vycházeje přitom z prokázaného (výslechem svědků) zjištění o standardním postupu žalovaného při uzavírání smluv, dohodě o provizi a dohod o úhradě hotových nákladů. Obvodní soud proto dospěl k právnímu závěru, že žalovanému se podařilo vyvrátit tvrzení žaloby, že žalovaná částka byla jakási provize, kterou měl po odstoupení od smlouvy žalovaný vrátit. Naopak z výpovědi žalobkyně (stěžovatelky) a všech svědků měl soud za prokázané, že šlo o náhradu hotových výdajů žalovaného, a proto také tato částka nebyla zakotvena ve smlouvě o postoupení pohledávky, ale byl na ni vystaven jen pokladní doklad s označením účelu platby jako "služby". Navíc šlo jen o polovinu skutečně dohodnuté částky na tyto náklady, kdy k výplatě druhé části již nedošlo v důsledku odstoupení žalobkyně (stěžovatelky) od smlouvy.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako odvolací soud ve výroku o věci samé rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, měnícím výrokem pak rozhodl o nákladech řízení. Městský soud se s odvolacími námitkami stěžovatelky vypořádal následovně. Přisvědčil stěžovatelce, že svědci, kteří byli na návrh žalovaného v řízení vyslechnuti, nebyli přítomni uzavírání předmětných smluv mezi účastníky, avšak takto ani soud I. stupně tyto důkazy nehodnotil. Tato skutečnost však není v rozporu s hodnocením těchto důkazů, o něž se soud I. stupně opírá spíše jako o nepřímé důkazy, protože tito svědci potvrzovali praxi žalovaného v obdobných případech. Naopak soud I. stupně ve svém odůvodnění správně podotkl, že stěžovatelka kromě svého tvrzení jiný důkaz o tom, že žalovaný převzal zažalovanou částku bez právního důvodu, nenavrhla. Podle odvolacího soudu pak soud I. stupně učinil správný závěr o tom, že z postupních smluv žádný závazek o zaplacení zálohy na provizi, kterou by posléze v důsledku odstoupení od smlouvy musel žalovaný stěžovatelce vrátit, nevyplývá (a ani v tomto směru případně nedošlo k písemné změně těchto smluv), naopak příjmový doklad jako listinný důkaz svědčí, a to i při jeho hodnocení v souvislosti s ostatními důkazy ve smyslu §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), o proplacení žalované částky z jiného důvodu než z uzavřených postupních smluv.
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní uvedla, že nesouhlasí se závěrem, k němuž dospěly obecné soudy, tedy že vedlejší účastník převzal od stěžovatelky žalovanou částku jako obnos na úhradu hotových výdajů spojených s postoupenými pohledávkami. Stěžovatelka soudům obou stupňů vytýkala, že svá rozhodnutí opřely pouze o tvrzení vedlejšího účastníka řízení a ke tvrzením stěžovatelky ani k rozporu mezi tvrzením vedlejšího účastníka a obsahem listiny, jež dokladovala předání předmětné částky, nepřihlédly. Na pokladním dokladu byla uvedena poznámka "služby", přičemž v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník stěžovatelce jakoukoli službu poskytl. Obecné soudy pak v rozporu se zásadami dokazování konstatovaly, že stěžovatelka nenavrhla jiný důkaz o tom, že vedlejší účastník převzal zažalovanou sumu bez právního důvodu. Tím, koho tížilo důkazní břemeno, byl v dané procesní situaci vedlejší účastník, neboť důkazy lze navrhovat pouze k prokázání práva, nikoliv k prokázání jeho neexistence.
Vedlejší účastník převzal žalovanou částku z právního důvodu, který odpadl, měla mu tedy být uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení. Jestliže tak obecné soudy neučinily, porušily nejen zákon, ale rovněž i ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, když vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby byla obě napadená rozhodnutí Ústavním soudem zrušena.
Obvodní soud se jako účastník řízení před Ústavním soudem vyjádřil formou odkazu na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Městský soud jako účastník řízení před Ústavním soudem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Odvolací soud na svých právních závěrech uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí trvá a je přesvědčen, že není úlohou Ústavního soudu přezkoumávat právní hodnocení věci obecnými soudy za situace, kdy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, na které je stížností odkazováno.
M. H. (žalovaný v nalézacím řízení) se jako vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem vyjádřil tak, že nebylo porušeno žádné tvrzené právo ani jiné ústavní právo stěžovatelky a toto porušení nelze spatřovat v tom, že soud rozhodl jinak, než by si stěžovatelka představovala; proto navrhl ústavní stížnost zamítnout.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní stížnost (přípustná podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "ZÚS") je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením zákonnosti (tzv. jednoduchého práva), pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním pořádkem ČR. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může touto otázkou zabývat pouze tehdy, pokud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména ústavní principy dokazování (k tomu viz např. nález I. ÚS 187/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, C. H. Beck, Praha 1996, str. 3 a násl.).
Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá mimo jiné i zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v ustanovení §132 o.s.ř. a vyplývá z ní i postup soudu dle §120 o.s.ř. Obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Dle ustanovení §132 o.s.ř. pak soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Ústavnímu soudu proto nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Jestliže dle ustanovení §18 o.s.ř. a čl. 37 odst. 3 Listiny je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Nelze proto spatřovat za zásah do ústavních práv v tom, že soud nevyhověl všem důkazním návrhům, jestliže z důkazů do té doby provedených bylo možné bezpečně vyvodit skutkový stav věci (k tomu viz např. nález II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, C. H. Beck, Praha 1996, str. 256 a násl.).
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud obecné soudy při své činnosti postupují v souladu s o.s.ř., není Ústavní soud oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Po přezkoumání věci však nebylo zjištěno, že by provedené dokazování a jeho hodnocení obecnými soudy porušovalo stěžovatelkou namítaná ústavní práva z Listiny a principy zakotvené v Ústavě.
Obvodní soud byl podle §226 odst. 1 o.s.ř. ve svém dalším postupu vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveném v kasačním rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, čj. 11 Co 151/2002-85, podle kterého je právní vztah mezi účastníky na základě smlouvy o postoupení pohledávky regulován občanským zákoníkem. Podle kasačního soudu však bylo nedostatečně soudem I. stupně po skutkové stránce zjištěno, z jakého právního titulu žalovaný převzal od stěžovatelky žalovanou částku, přičemž o převzetí této částky sporu není. Podle tvrzení stěžovatelky šlo o zálohu na provizi ze smlouvy o postoupení pohledávky, od níž nesporně odstoupila. Naopak podle žalovaného šlo o náklady spojené s převzetím pohledávky. Z listin - pokladního dokladu o příjmu - lze vyčíst, že šlo o částku účtovanou za "služby". Podle názoru kasačního soudu mohou objasnit důvod této platby účastnické výpovědi, případně další důkazy, které by z těchto výpovědí vyplynuly. Mimo to kasační soud zavázal soud I. stupně k přezkoumání otázky pasivní legitimity žalovaného. Obvodní soud proto za tímto účelem písemně vyzval účastníky řízení k doplnění tvrzení a důkazních návrhů (k tomu viz předvolání na čl. 87) a posléze během dvou nařízených jednání provedl výslech žalovaného a dvou svědků, pokaždé v nepřítomnosti stěžovatelky podle §101 odst. 3 o.s.ř. Po takto provedeném doplnění dokazování obvodní soud zjistil skutkový stav a vyhlásil usnesení ve smyslu §119a o.s.ř. o skončení dokazování a po přerušení vyhlásil ústavní stížností napadený rozsudek. Městský soud poté v odvolacím řízení přezkoumal postup obvodního soudu, ve kterém byly provedeny důkazy, které byly rozhodné pro posouzení otázky z jakého právního důvodu k předmětné platbě došlo. Rozhodnutí obvodního soudu, ke kterému dospěl postupem podle §132 o.s.ř., odvolací soud jako věcně správné potvrdil.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem, tj. žaloba stěžovatelky byla před soudem podle o.s.ř. projednána a věcně rozhodnuta podle hmotného práva. Nemůže obstát námitka stěžovatelky, že se jí nedostalo soudní ochrany, a že státní moc nebyla uplatněna způsobem, který stanoví zákon.
Protože nebyl shledán zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná a jako taková byla odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) ZÚS, jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 1. 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu