ECLI:CZ:US:2005:2.US.566.03
sp. zn. II. ÚS 566/03
Usnesení
II.ÚS 566/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. PhDr. Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. Š., zastoupeného JUDr. F. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 44 To 585/2003 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 43 Nt 2109/03, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů ve věci žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v ustanoveních čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká soudu prvního stupně, že jeho rozhodnutí postrádá řádné odůvodnění vazebních důvodů. Dále se nevypořádal s namítanou nezákonností rekognice provedené na počátku řízení ještě před zahájením trestního stíhání. Takové odůvodnění pro svou povšechnost a věcnou neurčitost zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Městský soud v Praze rozhodl o jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně až po 44 dnech. Usnesení soudu prvního stupně pouze zrušil, aniž jej nahradil jiným, ačkoli od podání stížnosti do doby podání obžaloby nevyužil dobu dvaceti dnů, v níž mohl rozhodnout. Přitom stěžovatel očekával, že k jeho námitkám přihlédne a v odůvodnění rozhodnutí vyloží, jak se s nimi vypořádal. Místo toho však nakonec nebylo rozhodnuto vůbec. Stěžovatel dále uvedl, že ačkoliv v době podání ústavní stížnosti již po podání obžaloby Městský soud v Praze rozhodl usnesením o jeho ponechání ve vazbě, které napadl stížností, na projednání ústavní stížnosti trvá. Ani v tomto řízení totiž nebylo přihlíženo k námitkám nezákonnosti prvního a jediného důkazu, který byl důvodem pro vzetí do vazby. Zásah orgánu veřejné moci do osobní svobody stěžovatele tedy, dle jeho názoru, i nadále trvá.
Stěžovatel se domnívá, že soudy obou stupňů uvedeným způsobem rozhodování porušily jeho právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě a v přiměřené lhůtě projednána, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že přešly tvrzení o nezákonnosti vazby, porušily i čl. 5 odst. 4 Úmluvy, který každému, kdo je zbaven osobní svobody, zaručuje právo, aby soud přezkoumával dodržování právních podmínek po celou dobu zbavení svobody.
Ze spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 14/03 Ústavní soud ověřil, že stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v důsledku obvinění pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl dopustit ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Vazba stěžovatele započala dne 18. 12. 2002.
Dne 12. 9. 2003 stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby na svobodu, které městský státní zástupce nevyhověl a předložil ji soudu. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením podle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu žádost zamítl s tím, že vazební důvody ve smyslu ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu u stěžovatele nadále trvají. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel je stíhán za vysoce nebezpečnou trestnou činnost, je ohrožen přísným nepodmíněným trestem odnětí svobody a má rozsáhlé vazby v zahraničí, z čehož u něj vyplývá obava z jednání předvídaného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Rozsah trestné činnosti a zejména množství nelegálních transakcí s drogami v rámci rozvětvené skupiny působící ve více státech potom vzbuzují konkrétní obavu, že při propuštění z vazby na svobodu by mohl ve své závažné vysoce společensky nebezpečné trestné činnosti pokračovat. K námitkám stěžovatele ohledně způsobu provedení rekognice uvedl, že německé orgány provádějí vlastní šetření na svém území a naše orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny zasahovat do vyšetřování probíhajícího na území SRN.
Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl stěžovatel stížností, o níž stížnostní soud rozhodl usnesením, kterým zmíněné rozhodnutí podle §149 odst. 1 trestního řádu zrušil, neboť ve věci již byla podána obžaloba, a není tedy soudem procesně příslušným k projednání stížnosti.
Z trestního spisu dále Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 10 T 14/03, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se stěžovatele v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatele zprostil obžaloby, neboť nebylo dostatečně prokázáno, že se žalovaného jednání dopustil právě on. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně založil své přesvědčení o vině stěžovatele na svědecké výpovědi občana SRN K. E. L. učiněné v rámci právní pomoci a především na základě toho, že uvedený svědek poznal stěžovatele na předložené fotomapě. Nicméně skutečnost, že svědek před rekognicí provedenou dne 10. 3. 2003 viděl fotografii stěžovatele, představuje takovou podstatnou vadu, která zbavuje výsledky rekognice důkazní hodnoty.
Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 27. 1. 2004 plně odkázal na odůvodnění v záhlaví citovaného usnesení. Pokud jde o namítané průtahy, upřesnil, že věc u soudu napadla dne 11. 11. 2003 (dle rejstříku 44 To, údaj je možno ověřit i z podacího razítka na předkládací zprávě založené ve spise Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 43 Nt 2109/2003), přičemž rozhodl hned první možný jednací den, kdy se konala neveřejná zasedání, a to dne 13. 11. 2003. Soud rozhodnutí téhož dne písemně vypracoval a zaslal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a na vědomí Městskému soudu v Praze (ke sp. zn. 10 T 14/2003), který byl nadále kompetentní o žádostech stěžovatele rozhodovat. K průtahům tedy u Městského soudu v Praze nedošlo. Namítá-li stěžovatel, že soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, není tomu tak, neboť soudu nezbylo než po podání obžaloby napadené usnesení zrušit, neboť v dané fázi řízení se již stal jako soud rozhodující v přípravném řízení soudem věcně nepříslušným. Pokud by sám rozhodoval o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, rozhodoval by tím o dalším trvání důvodu vazby, což po podání obžaloby přísluší pouze soudu prvního stupně.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření ze dne 29. 1. 2004 uvedl, že na svém usnesení ze dne 24. 9. 2003, č. j. 43 Nt 2109/03, potvrzeném usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, č. j. 44 To 585/03, trvá.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Proto rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle které je ve smyslu článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem je však zjistit, zda aplikace a interpretace jednoduchého práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Pokud jde o námitky směřující proti zrušujícímu usnesení stížnostního soudu, Ústavní soud konstatuje, že za daného stavu právní úpravy trestního řízení městský soud v procesní situaci, která nastala po podání obžaloby, jinak postupovat nemohl a musel napadené rozhodnutí zrušit podle §149 odst. 1 trestního řádu, aniž by sám ve věci rozhodl, či uložil příslušnému orgánu, aby věc znovu projednal a rozhodl. V opačném případě by totiž nepřípustně zasahoval do pravomoci soudu rozhodujícího ve věci, který je v této fázi trestního řízení jedině oprávněn zabývat se otázkou existence vazebních důvodů. Postup Městského soudu v Praze, který je v souladu s trestním řádem, nelze za porušení nebo omezení ústavně zaručených práv stěžovatele považovat. Konečný závěr stížnostního soudu, tedy zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, byl učiněn a vyjádřen způsobem ústavně konformním.
K námitkám ohledně průtahů, jež v předmětném řízení před obecnými soudy skutečně vznikly, přestože jim ustanovení §71 odst. 1 trestního řádu ukládá vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením, je nutno uvést, že stěžovatel nebyl nijak zkrácen na svých právech v důsledku toho, že stížnost nebyla vyřízena ještě před podáním obžaloby. Dle ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu totiž soud po podání obžaloby ve třicetidenní lhůtě rozhoduje z úřední povinnosti o tom, zda se obviněný ve vazbě ponechává, nebo zda se propouští z vazby na svobodu, přičemž znovu zvažuje všechny rozhodné skutečnosti pro závěr o důvodnosti trvání vazby. Tak se ostatně stalo i v případě stěžovatele, o jehož ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu podle ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu městský soud rozhodl usnesením ze dne 14. 11. 2003. Vrchní soud v Praze potom usnesením ze dne 7. 1. 2004, sp. 2 To 205/03 zamítl jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně. Tato rozhodnutí však stěžovatel ústavní stížností již nenapadl.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil i usnesení soudu prvního stupně, kterému vytýká, že nedostatečně odůvodnil vazební důvody a nevypořádal se s namítanou nezákonností rekognice. Toto usnesení však bylo stížnostním soudem zrušeno, a proto nemůže být ani předmětem posouzení v řízení před Ústavním soudem.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, neboť neshledal v dané věci namítané porušení ústavních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu