ECLI:CZ:US:2005:2.US.571.03
sp. zn. II. ÚS 571/03
Usnesení
II.ÚS 571/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. L. S., proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 7. 2003 ve věci sp. zn. 1 T 414/2002, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2003 ve věci sp. zn. 11 To 274/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Proti výše uvedeným usnesením podal stěžovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, neboť se domnívá, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v článcích 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo také k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky.
Spis Okresního soudu Praha-západ ve věci sp. zn. 1 T 414/2002, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, mohl být Ústavnímu soudu z důvodu jednání před obecnými soudy postoupen až 10. 8. 2005. Z obsahu tohoto spisu zjistil Ústavní soud ve vztahu k obsahu podané stížnosti následující:
Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona, trestného činu vydírání dle §235 odst. 1 trestního zákona a dále ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 trestního zákona a trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona.
Krajský soud v Praze přezkoumal v rámci řízení o odvolání postup soudu prvního stupně a dospěl k názoru, že ačkoli soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, bez důvodných pochybností se mu podařilo prokázat pouze poslední z uvedených trestných činů, tedy napadení V. K. Usnesením ze dne 21. 8. 2003 rozsudek okresního soudu zrušil ve výrocích ohledně prvních dvou trestných činů a ve výroku o trestu a věc vrátil soudu prvního stupně. Výrok o vině stěžovatele stran spáchání trestného činu dle §221 odst. 1 a §202 odst. 1 trestního zákona zůstal nedotčen. Proti tomuto odvolacím soudem nezměněnému výroku podal stěžovatel ústavní stížnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy obou stupňů hodnotily provedené dokazování poměrně jednostranně v jeho neprospěch. Stěžovatel trvá na závěru, že v důsledku napadení ze strany V. K. jednal v nutné obraně. Soudy se dle jeho názoru vůbec nezabývaly vyhodnocením osoby svědka V. K., a ani jeden ze soudů nepřihlédl k obhajobě stěžovatele, která byla od samého počátku neměnná. Soudy dále nezhodnotily ani zranění, jež mu byla právě V. K. způsobena a při hodnocení důkazů nepřihlédly ke skutečnosti, že předmět, jímž měl na poškozeného zaútočit, nebyl nalezen.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud Praha-západ a Krajský soud v Praze, k vyjádření.
Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na závěry uvedené v napadeném rozsudku a uvedl, že dle jeho názoru k porušení ústavou chráněných práv nebo ustanovení trestního řádu nedošlo.
Krajský soud uvedl, že sám důkazy nehodnotil, neboť dokazování neprováděl. Posuzoval pouze, zda soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů dle požadavků zakotvených v trestním řádu. Skutkové a právní závěry okresního soudu byly pak ohledně napadeného výroku shledány správnými.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy České republiky, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých základních ústavně zaručených práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2003 ve věci sp. zn. I ÚS 582/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález. č. 2, str. 9 a násl.).
Z obecnými soudy provedeného dokazovaní vyplynulo, že při vzájemném konfliktu, k němuž došlo mezi stěžovatelem a V. K., utrpěl V. K. četná poranění. Tato poranění byla způsobena opakovaným tupým násilím. Oděrky a krevní výrony mohly být způsobeny především opakovanými údery pěstí, krevní výrony pak pod tlakem ruky, pohmoždění hrudníku mohlo vzniknout po opakovaných úderech pěstí, pádem na zem, anebo i při kopnutí. K blokádě krční páteře došlo nejpravděpodobněji po úderech do obličeje. V. K. byl po dobu pracovní neschopnosti částečně omezen v běžném způsobu života, měl bolesti v místech poranění, po dobu 14 dnů nosil fixační Schanzův límec. Oproti tomu dle lékařské zprávy o ošetření samotného stěžovatele, sepsané po tomto údajném napadení, se nedají vyčíst podstatnější známky zevního násilí. Na samotném místě činu, především v automobilu, kde napadení začalo, byly objeveny výrazné stopy krve pouze poškozeného. Svědci, kteří část napadení z oken protějšího domu viděli, nezávisle na sobě shodně vypověděli, že v jedné z osob poznali souseda K. Bylo zřejmé, že se tento snaží bránit, uhýbat ranám a kopancům ze strany druhého muže. Útočník se dle vyjádření svědků choval dost neurvale. S ohledem na tyto výsledky dokazování se Ústavní soud domnívá, že závěr obecných soudů o tom, že jednání stěžovatele nelze pokládat za nutnou obranu ve smyslu §13 trestního zákona, je z hlediska ústavněprávních garancí plně akceptovatelný a nelze mu vytknout absenci jakéhokoliv odůvodnění, účelovost či svévoli, která by zásah Ústavního soudu připouštěla.
Ani pokud jde o hodnocení osoby svědka V. K., neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů pochybení, které by mohlo vést k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Výpověď svědka koresponduje s výpověďmi dalších v této trestní věci slyšených osob, a proto o jeho věrohodnosti nevznikly podstatné pochybnosti.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a závěry na základě tohoto dokazování učiněnými, jenž by jej v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou Ústavního soudu opravňoval přezkoumávat dokazování provedené obecnými soudy a zrušit napadená rozhodnutí. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu