ECLI:CZ:US:2005:2.US.571.04
sp. zn. II. ÚS 571/04
Usnesení
II.ÚS 571/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti OK CENTRUM a.s., se sídlem, Praha 8, Feřtekova 556, IČO 63999404, zastoupené Mgr. Zdeňkem Kverkou, advokátem se sídlem Praha 2, Americká 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2004 ve věci sp. zn. 64 Co 521/2003, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 17 C 126/98, podané spolu s návrhem na přednostní projednání ústavní stížnosti a žádostí o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka požaduje zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 o odmítnutí odvolání stěžovatelky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 17 C 126/98, pro jeho opožděnost. Podle odůvodnění ústavní stížnosti jsou obě napadená usnesení protiústavní, porušující zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a dále čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 cit. Úmluvy.
Stěžovatelka namítá, že byla porušena příslušná ustanovení občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), upravující doručování účastníkům řízení. Podle soudu bylo příslušné rozhodnutí doručeno na základě fikce doručení již dne 17. 3. 2003, nikoli až dne 27. 3. 2003, kdy si je vyzvedl statutární zástupce stěžovatelky. Odvolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 10. 4. 2003, proto je soud pro opožděnost usnesením odmítl. Stěžovatelka se proti usnesení odvolala s tím, že statutární zástupce ze zdravotních důvodů pobýval na jiném místě a že doručenka nesplňuje náležitosti uvedené v §50e odst. 1 písm. f) o. s. ř. Vytýkala soudu I. stupně, že jí neposkytl poučení ve vztahu k ustanovení §46 odst. 2 a §47 odst. 3 o. s. ř., a proto nemohla nastat fikce doručení. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že i když doručenka nemá všechny náležitosti, není důvodu pochybovat o správnosti údajů na doručence. Odvolací soud provedl důkazy k nepřítomnosti statutárního zástupce stěžovatelky v jejím sídle a konstatoval, že ani tato námitka není důvodná.
V obsáhlém, avšak ne zcela srozumitelném "zpřesnění ústavní stížnosti" stěžovatelka např. dále namítá, že obecný soud nesprávně rozhodl v řízení před odvolacím soudem, když na návrh stěžovatelky nepřipustil dovolání procesního charakteru, a tím jí odňal možnost mimořádného opravného prostředku. Dále protiústavnost napadeného usnesení spatřovala v tom, že soud znemožnil stěžovatelce přítomnost na jednání, protiprávně, protiústavně, svévolně a nepřípustně odročil jednání na neurčito. Stěžovatelka poukázala na podjatost soudců Městského soudu v Praze v obdobném soudním řízení (ve věci sp. zn. 64 Co 343/2003), které vede předseda představenstva stěžovatelky jako fyzická osoba, a požadovala, aby Ústavní soud prověřil i podjatost a příbuzenské vztahy příslušného soudce. Dále tvrdila, že ve věci existují průtahy v řízení, neboť věc je vyřizována po dobu 6 let, a tím že dosud nebylo rozhodnuto ve věci samé (privatizace podniku TOKOZ), byla překročena maximální tříletá lhůta. Stěžovatelka z těchto důvodů požadovala, aby ústavní stížnost byla projednána mimo pořadí.
Jak Ústavní soud mnohokrát konstatoval ve svých rozhodnutích, není instancí nadřízenou obecným soudům, ani mu nepřísluší oprávnění k přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud je orgánem ústavnosti, takže toliko v případech, kdy dojde k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, mu náleží oprávnění ke zrušení předchozích rozhodnutí obecných soudů.
V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti směřovaly proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, které odmítly odvolání stěžovatelky jako opožděné, aniž by přihlédly ke skutečnosti, že se statutární zástupce stěžovatelky v místě jejího sídla v době doručování nezdržoval. Stěžovatelka k prokázání svého tvrzení předložila lékařskou zprávu, z níž se podle názoru soudu ovšem nepodává, že by byl statutární zástupce stěžovatelky v dané době hospitalizován, či že by byl nucen zdržovat se kvůli rekonvalescenci jinde. Stěžovatelka nepřednesla soudu kromě předložených lékařských zpráv žádný další důkaz potvrzující její tvrzení. Za takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že se její statutární zástupce v době doručení napadeného rozhodnutí fakticky nezdržoval na adrese sídla právnické osoby.
Podle znění ustanovení §47 odst. 3 o. s. ř. (ve znění platném pro daný případ) platí, že nebyl-li na adrese sídla právnické osoby zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn písemnost převzít, ačkoli se právnická osoba v místě doručování zdržuje, písemnost se uloží a právnická osoba se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedla. Nevyzvedne-li si zásilku ten, kdo je oprávněn písemnost převzít, do tří dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval v daném případě správně. Ústavní soud pouze podotýká, že soudní řízení je v rukou účastníků, kteří k prokázání svých tvrzení musí předkládat důkazy. Pokud tak neučiní, sami jsou nuceni nést následky svého jednání
K dalším námitkám Ústavní soud pouze dodává, že pokud stěžovatelka měla pochybnosti o podjatosti soudců Městského soudu v Praze, bylo na místě postupovat dle §14 odst. 1 o.s.ř.; jedná se o nová tvrzení, která stěžovatelka neuplatnila v řízení u obecného soudu, a z těchto důvodů se nelze jimi zabývat ani v řízení o ústavní stížnosti (k tomu srov. např. nález ve věci III.ÚS 359/96 sv. 8, vydání 1., č. 95, Praha 1998). Uvedené platí obdobně i pro námitku ohledně údajných průtahů v řízení.
Ústavní soud neshledal důvodným ani stěžovatelčin návrh na přednostní projednání a nepřiznal stěžovatelce zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem státem, vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla v řízení o ústavní stížnosti úspěšná.
Dalšími rozhodnutími, která požaduje stěžovatelka zrušit až v "upřesnění ústavní stížnosti", se Ústavní soud nezabýval, neboť nebyla předmětem původní ústavní stížnosti a podle dat jejich přijetí (vyhlášení) je zřejmé, že ani nebyla dodržena 60ti denní lhůta pro podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím.
Protože Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl jej podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
Ref.
Doručit do vlastních rukou
- advokát stěžovatelky 2x
- Městský soud v Praze
- Obvodní soud pro Prahu 2
Přílohy nechat ve spisu
Po vrácení dodejek založit