ECLI:CZ:US:2005:2.US.572.04
sp. zn. II. ÚS 572/04
Usnesení
II.ÚS 572/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Miroslavou Kohoutovou, advokátkou, se sídlem Milešovská 6, Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 7 To 324/2003, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 6. 2003, čj. 2 T 119/2002-1011, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, 2) Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, 3) J. P., 4) L. S. a 5) M. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 7 To 324/2003, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 6. 2003, čj. 2 T 119/2002-1011, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 a 95 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel namítá, že proti němu byla použita jako důkaz výpověď obžalovaného S., ačkoliv se jednalo o výpověď učiněnou před zahájením trestního stíhání stěžovatele, v níž bylo nepřezkoumatelným způsobem upraveno datum jejího provedení, přičemž o konání tohoto výslechu nebyla vůbec uvědomena obhájkyně stěžovatele. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy ve svých závěrech opírají o výpověď svědka B., aniž by, s ohledem na ukončení jeho trestního stíhání v předmětné věci z důvodu odepření souhlasu poškozených, zkoumaly jeho věrohodnost. Rovněž obecným soudům vytýká, že se dostatečně nevypořádaly s identifikací osoby, vystupující pod jménem M.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 2 T 119/2002. Z něj zjistil, že proti stěžovateli bylo od 24. 1. 2002 (08:50) vedeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 odst. 2 tr. z. Těch se měl podle skutkové věty usnesení o zahájení trestního stíhání dopustit tím, že "obhlédl, vyfotografoval a převzal klíče od budovy a číselný kód od brány penzionu V Hluboké ve Vsetíně, a poté po dobu krádeže hlídal v blízkosti penzionu, a po krádeži pomáhal přeložit odcizené věci." V téže věci bylo vedeno trestní stíhání i proti J. P. od 20. 12. 2001, L. S. od 24. 1. 2002 (09:00), M. Č. od 24. 1. 2002, mladistvému A. B. od 19. 12. 2001, proti kterému však bylo trestní stíhání zastaveno usnesením státní zástupkyně ze dne 8. 1. 2002 pro odepření souhlasu poškozených - osob blízkých. Od počátku trestního stíhání, po celou dobu přípravného řízení, byla obhájkyní stěžovatele JUDr. Mgr. Jana Nováková Ph.D., advokátka se sídlem Na Florenci 1, Praha, která požádala o vyrozumívání o všech úkonech, konaných policejním orgánem v přípravném řízení.
Ve spise je založen protokol o výslechu obviněného L. S., u něhož je zapsáno datum konání textovým editorem na všech stranách 23. 1. 2002 a u tohoto údaje je na všech stranách protokolu číslice 3 přeškrtnuta a vedle připsána číslice 4. Jinak se tento výslech konal v době od 11:20 do 13:05 a vedle policejního orgánu, zapisovatelky, obviněného a jeho obhájce JUDr. Vladimíra Horáka, se ho zúčastnil obhájce obviněného J. P., JUDr. Jaromír Heto. Dále protokol obsahuje údaj "JUDr. Nováková vyrozuměna tel. nedostavila se". Při pokračování ve výslechu obviněného L. S., který se uskutečnil 8. 2. 2002, a kterého se zúčastnila i JUDr. Nováková, odmítl obviněný vypovídat. V hlavním líčení L. S. rovněž odmítl vypovídat a odvolal se na svou výpověď z 24. 1. 2002. Dne 24. 1. 2002 se také uskutečnil v době od 15:00 do 16:10 výslech stěžovatele, a v době od 20:30 do 21:40 výslech obviněného L. Č., a u obou byla přítomna i JUDr. Nováková. V závěrečné řeči substitut obhájkyně stěžovatele mimo jiné namítal, že výpověď obžalovaného L. N. je procesně nepoužitelná, neboť datum jejího konání je přepisováno, a neexistuje záznam o uvědomění obhájkyně stěžovatele o jeho konání.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19. 6. 2003, č. j. 2 T 119/2002-1011, byl stěžovatel, společně s obžalovanými L. S. a M. Č., uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. z., a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 odst. 2 tr. z., obžalovaný J. P. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. z. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s dozorem. Proti rozsudku se odvolali stěžovatel, dále obžalovaní J. P. a M. Č., a ve vztahu k výroku o vině obžalovaných J. P. a M. Č. státní zástupkyně. Stěžovatel v odvolání namítal, že oprava protokolu o výpovědi obviněného S. nebyla provedena v souladu s ustanovením §57 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), neboť u opravy chybí údaj o osobě, která ji nařídila. Ve spise přitom chybí, s výjimkou údaje v předmětném protokolu, jakýkoliv údaj o vyrozumívání jeho obhájkyně o uvedeném úkonu, jako je tomu například u obhájce JUDr. Hety. Z toho vyvozuje procesní nepoužitelnost této výpovědi. Namítá také, že o jeho vině neexistuje žádný přímý důkaz, a navíc jeho vinu vyvracejí výpovědi svědkyň R. a S. V další části vytýká způsob vyčíslení vzniklé škody. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2003, č. j. 7 To 324/2003-1086, byl z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušen rozsudek soudu prvého stupně ohledně obžalovaného J. P. v odsuzující části v celém rozsahu a ohledně obžalovaného M. Č. ve zprošťující části, a v rozsahu zrušení byla věc vrácena soudu prvého stupně. Odvolání stěžovatele, J. P. a M. Č. byla zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém namítal, že s ohledem na zrušující výroky usnesení odvolacího soudu lze očekávat, že podíl jednotlivých spoluobžalovaných na vytýkaném jednání bude v konečném důsledku jiný, a proto je možné očekávat i jiné výměry trestu u všech spoluobžalovaných. Dále podal dovolání i obžalovaný J. P. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2004, č. j. 3 Tdo 647/2004, bylo dovolání obžalovaného J. P. odmítnuto jako nepřípustné, a dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, protože bylo podáno z jiného než zákonného důvodu.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo) Ústavní soud neposuzuje, neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. To dovodil Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 68/93 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. sv. 1. nález č. 17). V nálezu sp. zn. III. ÚS 671/02 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 29. nález č. 10) Ústavní soud rozvedl podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně o případy svévolné aplikace jednoduchého práva. V usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 32. usnesení č. 1) pak byly dovozeny podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a tyto shledal v případech důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případech důkazů opomenutých a konečně případech svévolného hodnocení provedených důkazů. K žádnému z uvedených pochybení však v posuzovaném případě nedošlo, a proto je třeba mít ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Lze souhlasit se stěžovatelem, že policejní orgán neopravil protokol o výslechu obviněného L. S. způsobem, který předpokládá §57 odst. 2 tr. ř. Nelze však souhlasit se závěrem, že toto pochybení způsobilo procesní nepoužitelnost tohoto důkazu, ani že jeho použití obecnými soudu bylo zásahem do základních práv stěžovatele. Totéž platí i o zaznamenání vyrozumění obhájkyně stěžovatele o tomto úkonu. Odvolací soud konstatoval, že předmětný výslech byl policejním orgánem proveden 24. 1. 2002 od 11:20 hodin, a to s ohledem na datum, čas a místo zadržení tohoto obviněného (23. 1. 2002, 16:50, Praha), a údaje uváděné ve vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů jeho obhájcem. Takto odůvodněný závěr je logický a není v rozporu s kriterii, která prosazuje i Ústavní soud při své rozhodovací činnosti. Totéž platí i pro závěr soudu, že poznámku policejního orgánu o vyrozumění obhájkyně stěžovatele o úkonu v protokolu o výslechu obviněného, lze postavit na roveň úředního záznamu, neboť by ho vyhotovoval tentýž policejní orgán. Z uvedeného vyplývá, že závěry soudů obou stupňů o vině stěžovatele nestojí pouze na výpovědi svědka A. B. Identitu stěžovatele a jeho účast na daném případě lze mít za prokázánu i z výpovědi svědka P. V. (při hlavním líčení konaném dne 30. 10. 2002), přičemž dalšími vztahy důkazů přímých i nepřímých ve vztahu k vině stěžovatele se obecné soudy zabývaly v dostatečné míře.
Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud mimo jednání bez přítomnosti účastní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová