ECLI:CZ:US:2005:2.US.577.03
sp. zn. II. ÚS 577/03
Usnesení
II.ÚS 577/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 577/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. Ch., právně zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 5 To 638/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 7 T 80/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků nepodmíněně ve věznici s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 101 T 180/2001, jímž byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmínečným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla odkladu. Dále byl stěžovatel zavázán zaplatit náhradu škody poškozeným.
Trestné činnosti se měl stěžovatel podle výroku rozsudku dopustit společně s dalšími spoluobžalovanými krádežemi motorových vozidel, která byla posléze odprodána nebo rozebrána na náhradní díly a byly z nich odcizeny další předměty.
Odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně bylo odvolacím soudem zamítnuto, dovolání, které podal stěžovatel k Nejvyššímu soudu, bylo usnesením ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1157/2003, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že se jedná o námitky právně irelevantní, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Usnesení dovolacího soudu bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 16. 10. 2003.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to především tím, že důkazy proti němu nebyly objektivní a nemají oporu v zákoně. Konkrétně stěžovatel namítá, že byl z trestné činnosti usvědčen zejména výpovědí svědka D. P., ačkoli od počátku namítal, že svědek je zcela nevěrohodný. Mezi jeho výpověďmi byly závažné rozpory. Tento svědek je prý vůči stěžovateli nepřátelský, protože byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 3 a půl roku za to, že se vůči stěžovateli dopustil závažné úmyslné trestné činnosti. Trestní oznámení na stěžovatele podal až v době, kdy byl vazebně stíhán za tuto trestnou činnost a ještě před tím stěžovateli vyhrožoval proto, že tuto jeho trestnou činnost oznámil. Usvědčující výpověď svědka P. pak nekoresponduje s dalšími důkazy, zejména s výpovědí svědka V.
Výrok o vině je tedy podle názoru stěžovatele opřen pouze o výpovědi svědka P., jiné důkazy o jeho vině provedeny nebyly. Ze shora uvedených důvodů navrhuje stěžovatel v petitu ústavní stížnosti zrušit usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2003, sp. zn. 5 To 638/2002.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací sdělil, že námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti nejsou důvodné. Faktem sice je, že výpověď svědka D. P. byla pro rozhodnutí o vině stěžovatele jedním z rozhodujících a klíčových důkazů, nikoli však důkazem jediným. Okresní soud ve svém rozhodnutí logicky a věrohodným způsobem vysvětlil, proč výpověď tohoto svědka považuje za věrohodnou a krajský soud se s tímto hodnocením ztotožnil. Tvrzení stěžovatele, že odvolací soud nezdůvodnil svůj závěr o věrohodnosti výpovědi svědka i jeho osoby jako takové, nelze akceptovat, neboť z odůvodnění usnesení odvolacího soudu jasně plyne, že odvolací soud se touto otázkou zabýval velmi podrobně a pečlivě a na svých závěrech není ani nyní co měnit.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozsudku a po posouzení argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Obecné soudy se daným případem zabývaly velmi odpovědně. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně popisuje skutkový děj i činnost obžalovaného. Lze konstatovat, že rozhodnutí o vině stěžovatele se opíralo především o svědecké výpovědi svědka P., který jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem vypovídal shodně o okolnostech spáchaných krádeží. Odvolací soud se v usnesení napadeném ústavní stížností velmi podrobně zabýval námitkami stěžovatele stran věrohodnosti tohoto svědka (celá str. 5 a 6 usnesení). Mimo jiné dospěl k závěru, že výpověď svědka lze považovat za věrohodnou, pravdivou a popisující prožitou realitu. Soud se zabýval i věrohodností jeho osoby, v usnesení pak odkazuje na spis 5 T 157/2000, týkající se jeho odsouzení za násilnou trestnou činnost vůči stěžovateli a dochází k závěru, že jenom na základě této skutečnosti nelze dovodit závěr o tom, že svědek lže, nevypovídá pravdu a obžalované křivě obviňuje ze závažné trestné činnosti. Odvolací soud se zabýval rovněž námitkou stěžovatele o údajných rozporech ve výpovědi svědka P. a svědka V. a přesvědčivě vyložil, že v nich žádný rozpor nespatřuje. Jako nadbytečný za této důkazní situace považoval odvolací soud stěžovatelem navrhovaný důkaz výpovědí jeho matky, která by podle názoru soudu nemohla zcela věrohodně potvrdit, kde se nacházel její syn v době krádeží (odstup několika let), když navíc přesná doba některých krádeží ani nebyla zjištěna.
Při hodnocení důkazů obecné soudy postupovaly v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl. Uvedené konstatování vychází z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování správnosti zjištěného skutkového stavu, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Uvedené konstatování se týká i stěžovatelem zmíněné výpovědi svědka P., kterou považovaly oba soudy za věrohodnou a v odůvodnění rozhodnutí také uvedly, proč jeho výpovědi věří.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil tytéž námitky, které tvořily podstatu jeho obhajoby v řízení před soudem I. stupně i před odvolacím soudem, a které předestřel i Nejvyššímu soudu v podaném dovolání. Jak z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tak i z odůvodnění usnesení soudu odvolacího však jasně vyplývá, že oba soudy se uvedenými námitkami zodpovědně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétním způsobem vylíčily, z jakých důvodů jim nelze přisvědčit. Protože úkolem Ústavního soudu není opětovně předkládat a doplňovat argumentaci na podporu závěrů obecných soudů, jestliže postupovaly ve shodě s principy spravedlivého procesu, postačí odkázat na závěry odvolacího soudu, které lze považovat za dostačující.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit bez důvodných pochybností závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1 Listiny, ani s čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolával. Ačkoli čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na spravedlivý proces, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve věci.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
Ref.
Doručit do vlastních rukou -
- advokát 2x
- Krajský soud v Ostravě
- Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov
Přílohy nechat ve spisu
Po vrácení dodejky založit