ECLI:CZ:US:2005:2.US.582.04
sp. zn. II. ÚS 582/04
Usnesení
II.ÚS 582/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Josefem Nováčkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 11 Tvo 27/2004, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 9 To 45/2004, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 20 T 41/2001, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 4 zák. č. 140/191 Sb., trestní zákon, v platném znění (dále jen tr. z."), a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. z. v trvání pěti let. Stěžovatel se proti uvedenému rozhodnutí odvolal. Vrchní soud v Praze, který měl o odvolání rozhodnout, nařídil na den 2. 6. 2004 veřejné zasedání. Dne 26. 5. 2004 byla soudu doručena žádost stěžovatele o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů. Vzhledem k neurčitosti lékařské zprávy, která byla k žádosti přiložena, požádal soud telefonicky lékaře o její upřesnění, na základě něhož dospěl k závěru, že žádost o odročení veřejného zasedání je přinejmenším předčasná, a proto jí nevyhověl. Obhájce stěžovatele o tom zpravil faxovou zprávou dne 27. 6. 2004 a upozornil jej, že pokud stěžovatel veřejné zasedání odvolacího soudu zmaří, bude jeho zdravotní stav přezkoumán znalcem z příslušného oboru. Pokud bude zjištěno, že se stěžovatel zasedání zúčastnit mohl, a jednal tedy způsobem předpokládaným ustanovením §67 písm. a) zák. č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád, dále jen "tr. ř."), bude soud postupovat podle §68 tr. ř. Stěžovatel na to reagoval "námitkou podjatosti" (návrhem na vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho věci) vůči předsedovi senátu JUDr. Miroslavu Pavrovskému. Uvedený návrh neshledal vrchní soud napadeným rozhodnutím za důvodný. Konstatoval, že důvody vyloučení soudce podle ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. mohou být jen výsledkem osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné. Stěžovatel však podjatost předsedy senátu dovozuje pouze z jeho reakce na nedostatečně podloženou žádost o odročení veřejného zasedání. Postup předsedy senátu pak soud shledal souladným ze zásadami koncentrace a rychlosti řízení i s trestním řádem a Listinou. Stěžovatel tedy nebyl nucen ke vzdání se svých ústavně zaručených práv (účasti na veřejném zasedání). Byl pouze varován, že zjištěné podvodné jednání bude "sankcionováno". Vzhledem k tomu, že se předseda senátu JUDr. P. necítí být v dané věci podjatý pro poměr k projednávané věci, ke stěžovateli, ani k dalším osobám uvedeným v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., a v úvahu nepřipadají ani skutečnosti uvedené v §30 odst. 2 a odst. 3 tr. ř., vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že předseda senátu JUDr. Miroslav Pavrovský není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 9 To 45/2004.
Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel stížností k Nejvyššímu soudu ČR, který ji usnesením ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 11 Tvo 27/2004, zamítl. V odůvodnění konstatoval, že v průběhu řízení nebylo ze strany JUDr. Pavrovského zjištěno nic, co by svědčilo o jeho podjatosti a vyloučení z dalších úkonů trestního řízení. Důvody, v nichž spatřuje podjatost soudce stěžovatel, nemohou samy o sobě vést ke zpochybnění jeho nestrannosti.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Stěžovatel podle svého tvrzení považuje podjatost především za psychickou kategorii. Její existenci lze posoudit především z učiněných projevů. Podmínka ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. byla naplněna, neboť podle stěžovatele lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudce. Stěžovatel zdůrazňuje objektivní hledisko, jež je nutné vzít v úvahu při rozhodování. Nelze vycházet jen z pochybností o poměru soudců k projednávané věci, nebo osobám, jichž se úkon dotýká, ale je nutné zohlednit i hmotněprávní rozbor skutečností, které k uvedeným pochybnostem vedly. V projednávaném případě došlo ke konfliktu mezi předsedou senátu a navrhovatelem, který je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby o věci rozhodoval někdo jiný. Podjatost nutno spatřovat v tom, že soudce zjevně dezinterpretoval stanovisko ošetřujícího lékaře v neprospěch stěžovatele. Považoval-li omluvu stěžovatele a priori a bez dalšího za nedostatečnou a nevěrohodnou, jde o jasné vyjádření jeho postoje k osobě stěžovatele. Byl tak na něj činěn nepřípustný nátlak, aby se vzdal práva účasti na veřejném zasedání. Soud svým postupem upřednostnil zásadu koncentrace a rychlosti řízení před právem stěžovatele na obhajobu a spravedlivý proces. Zásada objektivnosti a nestrannosti řízení vylučuje, aby bylo komukoli byť jen naznačováno, že je podezírán z nevěrohodnosti v jakémkoliv směru. Pokud tedy v této snad okrajové záležitosti je vyslovena nedůvěra stěžovateli a je zpochybňována jeho zdravotní situace, nelze podle stěžovatele očekávat spravedlivé a nestranné posouzení věci. Přitom jakákoliv pochybnost o nestrannosti rozhodování je důvodem pro vyloučení soudce.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vrchní soud v Praze se k návrhu nevyjádřil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Podle ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., jež bylo v projednávané věci aplikováno, je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s právním závěrem Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR, dle něhož předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Miroslav Pavrovský není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci stěžovatele. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, a v tomto případě zejména výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Se stěžovatelem lze jistě souhlasit, pokud jde o jím podávanou interpretaci ustanovení §30 tr. ř. v tom směru, že se rozhodování o eventuálním vyloučení soudce z vykonávaní úkonů v trestním řízení musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, přičemž není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Popsaný náhled je totiž zcela v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu k projednávané problematice. Ústavní soud však též konstatoval, že k vyloučení soudce může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo dalším osobám jmenovaným ustanovením §30 odst. 1 tr. ř. dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. K takovému závěru v projednávaném případě zjevně nelze dospět. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí totiž především správně poznamenal, že v projednávaném případě vůbec neexistuje osobní vztah konkrétního soudce k osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné. Stěžovatel pouze zpochybňuje postup JUDr. Pavrovského v jeho věci, kterým mělo být zasaženo do jeho základních lidských práv. Pokud by se tak snad stalo, jsou stěžovateli dostupné jiné procesní prostředky k ochraně jeho práv, zejména opravné prostředky proti konečnému rozhodnutí ve věci. Takové případné pochybení však v projednávaném případě nezakládá pochybnost, že konkrétní soudce nemůže nestranně rozhodovat pro poměr k věci či osobám jmenovaným ustanovením §30 tr. ř. Ústavní soud vzal přitom též v úvahu, že se námitkami stěžovatele náležitě zabývaly i Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR a v odůvodnění svých usnesení se s nimi řádně vypořádaly (§134 odst. 2 tr. ř.), a proto jim nelze pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Neshledal proto žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková